Navždy

10. listopadu 2017 v 16:10 | Petr Jáchym
Již navždy budeme ve stavu jiného pohledu na svět než jsme byli doposud zvyklí. Čím dál zřetelnější změny, které se kolem nás dějí mají zdá se mnohem hlubší než jen náhodný význam.

Právě nyní je doba, kdy přes sebe přecházejí dva zvěrokruhy a to s sebou vždy neslo nemalé změny a přeskupování starých pořádků na nové. V neposlední řadě má tato událost vliv na vědomí člověka jako jednotlivce a tím na celou společnost. Obdobně velký znatelný vliv na přetváření společnosti bylo s nástupem nyní dosluhujících Ryb, které když zhruba před 2000 let vstupovaly do řízení chodu přinesly nemalé posuny ve světě.

Nyní nastupuje Vodnář…ten má jiný charakter než Ryby, především velmi znatelný prvek je v tom, že je to lidská postava. To by mohlo být ukazatelem na nutnost budování kultu jednotlivce, tedy osobnosti. Protikladně plující ryby poukazovaly na dvojné uspořádání lidské podstaty, neboli na boj protikladných sil uvnitř nás, které jsou v neustálé konfrontaci.

Vodnář jako lidská postava, ve které se tento proces protikladných sil odehrává a z něhož on roste je pohled nový a ten si bude žádat lidskou účast jiným způsobem než doposud. Počítá se, že lidstvo po dobu trvání období kralujících ryb poznalo konfrontaci protichůdných sil a integrovalo je do svého vědomí…nyní tedy přechází na vyšší metu. Každý jedinec vychází z jiného nastavení a tak bude muset více či méně přidat na své práci, aby se do nastávajících změn co nejdříve začlenil.

Nebude to věc lehká, jelikož proces si bude nárokovat rozdílný pohled na sebe a na svět jako celek. Už nebudeme moci hledat tolik záchrany z venku, ale budeme nuceni sahat do sebe pro radu, brát sebe jako středo bod konání a tak se stavět dále vůči světu. Bude to nový druh vědomí, který nastupuje a ten si bude žádat spektrálně rozvinutější pohled na procesy, které se kolem nás dějí. Bude kladen vysoký nárok na přímé rozhodování jednotlivce a bude patrná osobitější konfrontace s věcmi, či lidmi, kteří se nás dotýkají.

Změny, které se nyní budou dít budou přímo úměrné ochotě jednotlivce postavit se ke změnám v jejichž ohnisku se nachází…mnohdy aniž by si toho byl vědom. Tyto změny budou tématem na dalších dva tisíce let, kdy dojde k dalšímu střídání na zvěrokruhovém kole, tudíž pro všechny z nás, kdož nyní žijeme je tato změna již trvalá. Jak se s ní popereme bude na každém z nás.
 

Boj

30. října 2017 v 21:22 | Petr Jáchym
Kdo bojuje, ten se něčemu brání. Člověk by se měl pohybovat ve středu děje a tím by se ho neměl boj v něm odehrávající se dotýkat, on by ho neměl ovlivňovat přikláněním se ani na jednu stranu. Měl by být tak říkajíc v proudu řeky a nestarat se o to, kam voda teče. Musí jí však důvěřovat.

Jde to? No ano jde, ale je to boj se k takovému stavu dopracovat a to boj lítý. Jelikož už od narození se pohybujeme v nějaké roli, kterou hrajeme; pro své rodiče, školu, systém, zaměstnání atd. Na všech úrovních, kterými procházíme jsou ti, kdož vědí nejlíp, jak se máme chovat, co máme dělat a co bude nejlepším výsledkem.

Je to v pořádku, tak to na světě chodí, jen někde je to trochu více překroucené a přikázané, jinde zase nad míru benevolentní. Všude je něco…určující je, že dospělí člověk má v sobě nějaké vzorce, které životem posbíral a ty do značné míry ovlivňují jeho život, on dokud ho nic netíží jím jde a naplňuje ho bez reflexe zda je to správné nebo ne.

Boj začne v okamžiku, kdy se člověk octne na scestí a opanuje ho něco, co se dere podprahově do jeho mysli. To něco z něho najednou napadá jeho doposud pečlivě vyšlapané cestičky a nahlodává vzorce, které jsou mu tak vlastní. Člověk se jich úzkostně drží, aby ne, když jinou jistotu nemá …a to v něm rostoucí má zase za cíl tyto vzorce narušit a přeskupit. Jenže, jelikož člověk se nechce dobrovolně vzdát a přiznat si, že by věci mohly být jinak než je jeho přesvědčení, tak začne bojovat. Vždy ten, který začne do boje vtáhne svého protivníka a tak je boj na světě.

Tento konflikt je nesmírně silný a boj krutý. Doprovází ho dezorientace a chaos, vystupují stinné stránky jedince a on se je snaží zahnat zpět do míst, odkud lezou. Svou urputností a strachem páchá více škody než, kdyby se podvolil a nechal složky vejít na světlo. Jenže ty obsahy jsou tak infikovány a proces je takový, že toho není schopen a tak se člověk na konci jen úzkostlivě brání a dochází mu sil. Tak to je, on vždy prohraje, jelikož je od přírody menším než to, co ho přesahuje.

Až toto přizná a začne třídit a integrovat vše, co z něho po počátečním boji zbylo, nahlédne na mnohdy zhoubné vzorce, kterými se podstatnou část života řídil a na plody, které přinesly… začne s obrodou svého vnitřního kraje. Na konci té obrody bude možná jedinec, který si bude vědom svého světlého stejně jako stinného aspektu. Těchto dvou veličin, které spolu budou neustále v jakémsi druhu boje. Je to přirozený proces boje protikladů, z nichž si člověk bere z obou misek to, co je do života nutné. Nekloní se ani k jedné z nich a přijímá jejich interakci jako nutnou jiskru života, bez které nic neexistuje.

Strach sám ze sebe

25. října 2017 v 18:47 | Petr Jáchym
Říká se: "Člověk se nemá čeho bát, pokud se nebojí sám sebe".

Trefné a výstižné…avšak jak se sám sebe nebát? Ti, kdož se z nějakého důvodu stačili probrat natolik, že nahlédli do svého nitra jistě vědí jaké je to prostředí, především v čase než začne jeho kultivace. Je to místo bolesti, utrpení, tmy a všemožného strachu. Tak vypadají obsahy za oponou zvanou nevědomá duše.

Člověk, který toto místo navštívil ví, že když se dají složky v něm obsažené do pohybu, tak zbývá mnohdy jen doufat, že nebude jejich síla tak velká, aby unikly z vědomí ven. Jelikož to by potom člověk jimi veden konal nepředstavitelné věci. Moc zla je enormní a nevybíravá, jak je ostatně vidět velmi často kolem nás.

Ten, kdož o nevědomí nic neví, tedy nepolíbený životní krizí, nebo ten, který ji z nějakého důvodu popřel a tím zatlačil do pozadí si jistě strach ze sebe přiznat nemůže…ten je v jeho zajetí už díky onomu popření. Takový člověk je v režii daného procesu a ve své bohorovnosti koná nejrůznější skutky. Jeho nevědomí se váže na to kolektivní jako k magnetu a dodává si tak sil z normy.

Aby se člověk sám sebe bát nemusel a mohl důvěřovat procesu, který se v něm děje je nutno mu vyjít vstříc. Je třeba si své strachy a malost prvně přiznat a následně pomalu krok po kroku integrovat a obsáhnout vzorce vedoucí k jednání, které by mohlo nekontrolovatelně přejít na světlo dne. Jen tím, že své strachy pozná, bude s nimi moci nakládat a čelit jim. Tím nebudou afekty z něho vycházející destruovat jeho okolí a napadat ty projekce, které se mu zrovna nehodí do scénáře. Bude obecně jednat dle vzorce - uvnitř se musí udát vše, venku jen něco! A to něco je třeba mít v režii, alespoň částečně.

Ano je to velmi náročné a bolestivé, zdlouhavé a nekomfortní, avšak jediné možné. Jen tímto způsobem je možno se sám sebe nebát a nevstávat s tím - co zase dnes ztropím. Jde o to, že člověk se sobě nemůže postavit jiným způsobem, jelikož kořeny jsou uloženy v hloubce nevědomí a díky tomu není možné předvídat, jakou budou mít intenzitu a směr. O to více v dnešních dobách, kdy hulvátství, zlo a nenávist jsou na denním programu na mnoha úrovních…není možno čekat samovolný umírňující charakter, ke kterému by se složky v nás vázaly, ba naopak. O to více je třeba se znát.

Poznat sebe sama je disciplína, která je nutným předpokladem k pokroku a růstu jedince, tím i společnosti. Tato nelehká cesta je mnohdy natolik náročná, že není možno ji zvládnout bez pomoci těch, kdož tuto část procesu absolvovali, atak vědí, jaká pravidla a zákonitosti v psychice se odehrávají.
 


Mám tě rád/a, ale...

22. října 2017 v 12:48 | Petr Jáchym
…koho vlastně?
Uff je to děsivá představa zjistit, že nevím s kým žiji již tolik let?…zajisté ano! Procitnutí bolí, avšak nebyl jsem to na začátku já, kdo si toho onoho člověka vybral? Nebyl jsem to ten stejný já, kdo povoloval hranice tolerance a ustupoval nejprve malé a později větší a větší kroky pro zachování vztahu?
Buďme rádi za takové otázky, něco se v nás budí a praská dávná iluze, na které stál ten hrad štěstí, který jsme žili. A pak není nikdo, kdo by tímto neprošel, aby se dostal jinam.

Jistě to bude těžké podívat se pravdě do očí, ale co se dalo čekat, když je základ tak vrtkavý… dnes již člověk možná ví, že bylo lepší se s partnerem rozejít, když přišel onehdá rozkol, který byl již za hranicí. Ale ten pocit, že by byl člověk sám, byl tak silně děsivý, strach z dopadu silný…pak ale není divu, že nyní jsou věci tak jak jsou. Co se dělo všechny ty roky a jak hluboké jsou jizvy na duši ví jistě každý, kdo prochází takovým rozborem sám nejlépe.

Aby člověk mohl žít smysluplný vztah, který oba zúčastněné povede vývojově kupředu, tedy budou kvést a ne uvadat, na tom je třeba hodně pracovat. Ale jako vždy, vše začíná u jedince, tak i ve vztahu je třeba, aby se člověk sám poznal, cítil jak mu je samotnému se sebou, jak nakládá se svými afekty, radostí, lítostí, atd. Jen tehdy bude schopen toto vše sdílet na společné vztahové platformě, kde se bude setkávat s druhým člověkem. Aby po dobu, po kterou spolu budou kráčet žili vztah, který bude protkán upřímnými emocemi, sdílením a interakcí. Aby se nebáli říkat jeden druhému co opravdu cítí, jak na něj jednotlivé společně strávené situace doléhají a co si z nich odnáší.

Jen takto může vypadat živý vztah, ve kterém budou oba účastníci mít stejný krok, stejná práva a budou si rovni. Jeden druhého nebude chtít vlastnit a přeci se budou mít, budou se vzájemně tolerovat, respektovat a milovat. Budou spolu vzkvétat a chtít prožívat společný čas.

Toto však je investice nezištná, kterou ustojí pouze ten, kdo se do ní ponoří cele, svlékne se do naha a odhalí své nitro do morku kostí. Nalije si se svým protějškem společného kalichu v němž budou všechny doposud prožité dny a situace minulosti bezezbytku vyřčeny, ať už byl jejich scénář jakýkoli. Zadní vrátka nemohou být, jinak se to vše bude vyvíjet na základech, které nebudou pevné a na to není již po druhé čas. Pokud já něco zalžu, pak stejnou měrou bude zalháno mě.

Člověk, se kterým do vztahu vstupuji mi vždy má něco ukázat o mě samém a proto je na mě zda to vidět chci nebo ne. Pokud ano, bude to cesta jistě nelehká, ale pravá ať už s tímto nebo nějakým jiným dalším člověkem. Oba lidé musí jít stejným tempem a oba musí chtít.

Pokud udělám jakýkoli ústupek na úkor sebe sama, tedy ustoupím druhému před sebou, pak musím očekávat, že budu nucen tuto daň si vybrat. Mít sebe na prvním místě není sobeckost, ale nutnost, bez sebe nemohu stavět nic kolem sebe a nemohu být kvalitním člověkem pro druhé.

Stín za oknem

9. října 2017 v 19:35 | Petr Jáchym
Stín je složkou, která v sobě nese informace o nás samých. Jelikož je to složka stinná, tak jsou to ty méně příjemné informace, které mnohdy o sobě nechceme slyšet, nebo nejsme s to je integrovat do našeho vědomí.

Avšak, co takový stín dělá za oknem? Stín je něco, co by měl člověk mít bezprostředně u sebe, měl by s ním komunikovat, tak udržovat v mezích jeho velikost a tím pádem i moc. Stín je totiž dobrý rádce, avšak špatný pán. Pokud se člověk z nějakého důvodu od svého stínu oddělí, začíná přesně v ten okamžik jeho vykořenění, jelikož stín k člověku přirozeně náleží. Obě veličiny, tedy světlo i stín mají své místo v lidském životě a v ideálním případě by měli být v co nejtěsnější interakci, aby se zachoval zdravý a smysluplný vývoj jedince.

Pokud je stín tak daleko, že je za nějakou přepážkou, pak se dá spekulovat o tom, že ten, jemuž náleží před ním utekl a mylně se obává, že tím nad ním vyhrál. O svém omylu bude spraven způsobem obdobným, jakým on se snaží svůj stín přelstít nebo obejít. Je to samozřejmě scestné a z dlouhodobého hlediska neudržitelné prchat před něčím, co je k nám připoutáno neviditelnou nití. Stinné stránky naší existence jsou velmi mocné a silné složky, ale ten kdo o tomto nemá povědomí jistě nemůže jim takovou moc přiznávat.

Ale zpět ke stínu za oknem…existuje krásné pořekadlo: Víš, čím trápí ďábel duše v pekle? Nechává je čekat. A přesně tak to bude se stínem za oknem. On totiž nečeká, ale nechává čekat toho, kdo se před ním uvěznil ve svém domě a tím, že není u svého majitele, který ho nekultivuje stává se ďábelským. Avšak ten onen jednou bude muset vyjít a naproti vchodu bude stát stín, pokud vyjde záhy po tom, co ho opustil…bude-li vyčkávat předlouho bude kolem jeho domu už jen tma, jelikož stín roste každým dnem víc a víc. A pak dojde ke konfrontaci, která je nevyhnutelná a její síla se bude rovnat úměře času, který člověk na místo stínu věnoval něčemu jinému.

Celá věc vypadá tedy tak, že když se člověk jakýmkoli způsobem dostane do střetu se svým stínem neměl by ho od té doby už nikdy pustit ze zřetele natolik, aby se mu vzdálil ze zorného pole. Měl by s ním komunikovat a chtít znát jeho názor na to, jak se věci mají a to konfronatovat se svou světlo stránkou. Avšak nesmí ani jednu z těchto veličin chlácholit či vyzdvyhovat. Cesta života vede středem mezi nimi, ideálně co nejrovnoměrněji zatížena světlou i tmavou stránkou.

Vůle žít

2. října 2017 v 15:14 | Petr Jáchym
Vůle žít je člověku od narození víc než vlastní...je to nejpřirozenější vlastnost par excellance, byť si ji přímo neuvědomujeme. Ale jak stárneme, tak se vůle žít v dětství tak znatelná postupně někam vytrácí….

V lidském životě se stane v určitý okamžik obrat...vše bezstarostné, které tak samozřejmě plynulo náhle je komplikované a překážky na cestě jsou stále těžší a těžší. Energie ubývá, vztahy nefungují a vše šedne a černá. Člověk ztrácí náboj a vůli k čemukoli, mnohdy až k samotnému žití.

Tento stav je známý, je to stav poledne života, kdy se jeho trajektorie sklání k druhé polovině na cestě od startu k cíli. V tento okamžik se mnoho věcí prověřuje, láme a my jsme bezbranní a opuštění…okolím, světem, sebou. Není nic než prázdnota, bezedná prázdnota, zmatek, chaos a velmi často se k tomu přidají i nejrůznější katastrofické scénáře, aby si tuto pasáž člověk uvědomil opravdu do plných. Je to nutné?? Ano, je to nutné! Jelikož člověk je tvor, který si myslí, že vše vymyslí, nahraje si nějaký odposlouchaný blábol do hlavy a bude mu zase fajn, ale to je omyl. Takto to nefunguje, alespoň ne ve světě pravém.

Na to, aby se člověk dostal k smysluplnému životu, musí v sobě najít k němu vůli. Ta je však velmi prchavá a abstraktní veličina. Nedá se koupit, nedá se nahrát a nedá se vymyslet. Dá se pouze získat cestou skrze stav, ve kterém se nacházím. Pokud jsem ztracen, je mi blbě, tak je třeba vstoupit do konfrontace se sebou a přiznat si, že strůjcem svého vlastního stavu jsem já sám a blbě je mi především ze sebe, jelikož to jak jsem doposud žil a choval se nemůže přinášet žádné jiné plody než tyto. Ano, zní to šíleně, ale jen skrze své vlastní stavy se mohu dostat k sobě a tam, ve své bolesti a tmě hledat světlo vůle, které mě vyvede z krize ven.

Vždy je člověku dána síla něco spatřit a s tou jde ruku v ruce i síla toto změnit. Bude to těžká změna, bolestivé odbourávání mnoha a mnoha navyklých vzorců a iluzí, který si člověk stavěl jako věž a ta nyní zemětřesením je zbourána až na pevné základy, mnohdy i ty jsou narušeny. Je to období žalostné a hrůzné, ale v sutinách, které se budou přerovnávat a zjišťovat, co z nich smysl má použít do další stavby a co ne se leccos najde a mnohé se nám oživí, jak to s tou danou věcí u stavění bylo…v tom je podstata léku.

Největší tma je vždy před úsvitem, proto když bude člověku nejhůře, tak ve své beznaději, opuštěnosti a chaosu najednou ucítí něco, co doposud nepoznal. Bude to bod, který je čímsi, co má nějaký smysl, co nese nějakou informaci a byť to nemá jasné kontury, tak i naději. Toto je zárodek nového uskupení, který se vynoří z moří nevědomí a jeho součástí bude i vůle, která bude člověka provázet na cestě jeho dalším životem. Je to bod, který se dá pouze zakusit a nalézt tím, že si pro něj člověk dojde až na kraj svých sil. Neexistuje zkratka jak ho získat, neexistuje intelektuální výplod, který by ho vymyslel a je nesmyslem dělat o tomto dohody. Jediným smyslem a cestou je jít a najít poklad ve troskách svého chrámu, který v nás stojí toho času na mýtině v černém lese.

Temné dny minulosti

25. září 2017 v 21:30 | Petr Jáchym
Vše, co člověk prožil ovlivňuje jeho současný život. V každém životě jsou zastoupeny i dny temna a stínů, které z minulosti vystupují jako pahýly stromů a brání člověku v další cestě.
Minulost se nedá ošálit a vzorce, které si z ní neseme bude jednou nutno prověřit drobnohledem, kterým v sobě oddělíme zrno od plev.

Temno není jen to, co se dá označit nálepkou apriori zlé, jako například bití, urážení, atd., ale je to i umně presentované dobro, které zlo převléklo pod nějakou záminkou do slušivého kabátku. Sem patří například výchovné prvky, v nichž rodiče zbytečně dlouho ochraňují své dítě, aby nezjistilo nástrahy světa kolem něj. I takovými věcmi je na člověku pácháno zlo v tom směru, že je příliš dlouho poponášen, než aby šel po vlastních nohách.
Lidská psychika je nepředstavitelně komplikovaný shluk funkcí, vzorců a nastavení žijící autonomním životem. Rozlišit, co je ještě dobré a co už zkázonosné je velmi náročná věc. Vždy se takové rozlišení váže na danou psychickou strukturu jedince v daném čase. Ale vždy a za každých okolností je v procesu zastoupeno dobro a zlo zároveň, jelikož duše člověka je duálního charakteru. Boj protikladů jako takový je vlastně jediným vývojovým atributem, skrze něž se dá reflektovat, kde se člověk nachází a jak na příslušnou danost reaguje svým emocionálním nitrem.

Jenže co se stane, když se takové temné stránky a odžité dny minulosti nefiltrují, člověk si tím pádem z nich nebere ponaučení do dalších svých konání a ony pak leží kdesi odvrženy a nikdo se k ním nehlásí, ba mnohdy popírá i jejich existenci? To se pak vzbouří toto odhozené, odmítané a svou neskutečnou silou vlítne do vědomí, kde spustí vír podobný orkánu. Začne ničit vše, co si člověk uměle iluzorně vytvořil, bude strhávat zbytečné závoje, které si kolem sebe navěsil, aby neviděl ten lůzný pohled ven a nedozvěděl se o sobě pravdu, co činí a jak se chová. Je to kruté? Není, je to v důsledku nesmírně spravedlivé, jelikož každý z nás je na Zemi proto, aby se z něj stala pokročilejší bytost než sem přišla a proto ti, kdož jsou v tomto zahálčiví potřebují nějak otevřít oči…a jelikož je neotvírají sami, je nutno, aby přišel vyšší zákon.

Bohužel toto je velmi častý jev a jak je známo, tak existuje kolektivní nevědomí složené z jednotlivých psyché lidí. Nu a pokud jest stoka jednotlivce taková jaká mnohdy je, jak asi vypadá ta stoka kolektivní? To si jistě každý už dokáže vybavit a může mu pak dojít, proč se děje tolik přeryvů, ať už přírodních nebo společenských. Dokáže možná i dohlédnout důvod proč se opakují určité společenské vzorce a vystupují lidé podobných rysů jako ti, kdož se v minulosti tak zdárně postarali o nejrůznější lidské zrůdnosti, boje a války.

Kolektivní nevědomí je vždy tvořeno jedinci, ti generují ze svých řad zástupce do svého čela, jsou to také jednotlivci, kdož jako základní stavební kameny společnosti určují, jak bude vypadat a kam se bude ubírat. A jsou to v důsledku také jednotlivci této masy, kdo pocítí plody za svou práci, kterou sobě a tím pádem i společnosti prokazují svou obrodou nebo zahálením. Dle toho všeho budou výsledné plody chutnat a buď budou dozrávat pod září slunečných paprsků nebo hnít pod proudy temných vod.

Motivace

18. září 2017 v 20:40 | Petr Jáchym
Motivací pro vyvázání se ze vzorců, které máme v sobě hluboce vštěpeny dosavadním bytím je vidina smysluplného života založeného na sebe hodnotě a sebeúctě. Tyto dvě veličiny jsou člověku v jádru vlastnější než cokoli jiného, asi právě proto jsou tolik opomíjeny. Jsou totiž v jistém ohledu velmi nebezpečnou zbraní.

Cesta do bodu, kdy se začne člověk cítit a zaznamenávat své počínání je velmi dlouhá a především bolestná. Nikdy nezačne jinak než z nutnosti života, který už není možno jet ve starých kolejí, tak vůz vykolejí a převrhne svůj obsah do bláta. Obdobně se cítí ten, který se ocitne na scestí, potažmo v životní krizi. I do ní jej jistě dovedla motivace, jen ta z opačné strany téže mince.

Po většinu svého života se motivováni druhými ženeme naučeným nevědomým přetvařováním k ukojení jejich zhoubných potřeb, které nejsou sto naplnit sami a tak k tomu potřebují kašpárky, kteří jim tragikomedii jejich bytí předvedou v nějakém humorném hávu. Je jedno zda jsou to rodiče, některý ze zamindrákovaných učitelů nebo šéf, který nás vede k vyšším cílům. Vždy to má stejný dopad - vykořenění jedince. A jak vypadá scénář bez odpadnuvší loutky? Je nahrazena jiným objektem, a to bez mrknutí oka kohokoli z manipulátorů.

Pokud je krize, do které se člověk vyčerpaný svou rolí dostatečně hluboká a zatne se její ostří až do živého může člověk děkovat za toto procitnutí. Jistě ve svém žalostném stavu nebude takového nerozlišení schopen, ale kola osudu se již dala do pohybu a povedou ho cestou k uvědomění a bude mu dávána síla k zdárnému dokončení. Silnou motivací mu bude to, že už nikdy nepůjde proti sobě ve smyslu, že by hrál divadlo někomu, kdo si pro svou duševní absenci ani není vědom, že někoho tak umně kastruje. Není to o tom pohřbít trýznitele, ale vymanit se z jeho vlivu a jít cestou dál…ostatně do jeho vlivu jsme se měli dostat právě proto, abychom si uvědomili to, že je třeba dělat věci jinak. Každá oběť má vždy svého násilníka! Čím hrůznější zážitky byly zažity, tím větší motivace nevrátit se do starých kolejí bude.

Svou vůlí jsme schopni dosahovat nejrůznějších met, pokud dobře a poctivě vybagrujeme kal, který v nás byl uložen budeme moci stát se svobodnějšími bytostmi, které jsou si vědomi svého konání, jednání a slov. Každý člověk, který chce žít smysluplný vztah s druhými musí poznat a přijmout cele sám sebe. Včetně svých stinných stránek a činů, které v minulosti vykonal. Musí najít tolik odvahy, aby se naučil sebelásce a mohl se tak stát tím, kdo je schopen milovat druhé. Jen člověk, který zná sebe se chce poznávat s jinými, jen ten, který si je vědom síly a pravosti svých slov sám k sobě je může používat směrem k druhým nezištně.

Peklo je prázdné, démoni jsou tady

5. září 2017 v 9:31 | Petr Jáchym
Pokud lidé pomyslné peklo nenavštěvují tím, že by dobrovolně dávali všanc svým stínům vystupovat ze svého nitra, nezbude nic jiného než to, že se jejich stíny dostaví sami za nimi. Stín je metaforicky mimo jiné nazván jako démon.

Je přirozené, že každý jedinec nese s sebou svou stinnou osobnost, která je jeho druhou částí. Tato je vším, čím si člověk myslí, že není a nechce být. Obsahuje všechny stínové podoby, které člověk neintegroval do svého života a ponese je tak dlouho, dokud je neintegruje, nepřijme za své a nezačne se s nimi konfrontovat; i tak jich stále bude dost, které integrovat nikdy nezvládne, jelikož tato díra je jako vesmír sám nekonečná. Jisté je, že to není příjemné zjištění, ale kdo pronesl tu větu, že v lidském životě je něco apriori příjemného? Asi někdo, komu se to pro něco hodilo, aby tuto hrůznou myšlenku začal ventilovat mezi nás.

Primitivní kmeny žijí v symbióze se svými temnými silami, rozmlouvají s nimi, dle jejich povelů se chystají k boji, když jim tito jejich bohové zavelí, jsou tiší, když jsou tiší oni. Co dělá člověk ve vyspělé kultuře? Staví se k sobě tak, že nemá žádné stinné stránky, pasoval se na post všeznalce, obrnil se ochozem, za který nevpustí žádnou negaci, natož stín. Absencí sebereflexe proto není sto vidět zlo, které páchá svým konáním a slovy, které kolem sebe šíří. Hlavními ukazateli jsou agrese, zlost, povýšenost a arogance. Ano tyto vlastnosti má každý z nás a jsou to vlastnosti zla…prvotním krokem změny je třeba přibrat si je za své a následně s nimi pracovat. Jak? Vidět se pod drobnohledem tohoto nastavení a pomalými kroky uvědomování si svého každodenního konání se snažit být tím, kdo je svými démony ovládán méně a méně tím, jak se jim vymezuje.

Nevědomá stránka je vědomé vždy nadřazená, zdálo by se tedy, že tato práce je zbytečná…avšak jiná smysluplná cesta než pracovat na integraci stínu prostě neexistuje; nastavení je z nějakého důvodu takto dáno. Možná proto, že kdyby člověk nabyl pocitu, že existuje nějaký bod, kde by se dostal do totální vyváženosti, tak by zpychl a přestal chtít růst poznáváním. Z toho plyne, že boj s tím, co máme v sobě je nekonečný a bude třeba ho vést až do posledního vydechnutí. Je to mnohdy boj velmi vleklý a lítý, plný hořkosti a bolesti, především v rané fázi procesu se takovým víc než jeví. Toto má svůj důvod především v tom, že my lidé začneme s obrodou na sobě samých téměř vždy déle než by bylo třeba. Nedá se to odsuzovat, jelikož v naší kultuře kult něčeho, co by nás převyšovalo postupně vymizel a proto nikdo nepracuje s tím, že existuje.

Cesta uvědomělým životem vede mezi smyslem a nesmyslem, mezi tmou a světlem. Nikdy není dáno jednoho nebo druhé více nebo méně, vždy dostáváme tolik, kolik je nám třeba a co jsme schopni unést. Od této strastiplné cesty nás neuchrání žádná zkratka, která se nám nabízí, cestu je třeba projít, procítit a být na každém kroku přímější a autentičtější než na tom předešlém. Jen to je smysl a možnost jak dojít do cíle a být vyspělejší duší než tou, která nám byla dána na počátku cesty při našem zrodu.

Základní pravidlo zní: nic jsem neměl, nic nemám a nic mít nebudu a přesto jsem. Cokoli očekávat je scestné a zavádějící, smysl vychází z nesmyslnosti a konat nekonáním je nejlepším vodítkem pro celkový vývoj.

Kdybych tak mohl změnit svůj život

24. července 2017 v 17:52 | Petr Jáchym
Kdybych chtěl změnit život, musel bych změnit sám sebe…ustojím vidět se jinak? Změna začíná vždy u sebe, člověk vstupem do procesu proměny musí být prost očekávání a chtění, jelikož proces, který nastane bude ve všech směrech jiný. A když je něco jiné, tak nemohu očekávat jaké to bude.

Fráze typu "kdybych mohl", "pokud by bylo" a podobně jsou však mnohdy jen fráze, kterými si člověk odfoukne přebytečné napětí, které se v něm nahromadilo po nějakém nestandardně emočním zážitku. Avšak ihned jak to vyřkne už pohotově startují obranné mechanismy mozku, které začnou produkovat scénáře, jak přesně ta či ona změna není možná a jak by člověk dopadl, kdyby se do ní pustil. Je to přirozené, jelikož nevědomí v nás samých nedopustí činy, které by mu způsobily destrukci a tím konec jeho nadvlády.

Pokud by se však člověk opravdu odhodlal je třeba zbavit se především lpění a to lpění na vzorcích, ve kterých se pohybuje a skrze něž se váže k venkovnímu světu. Vzdát se takového lpění je něco, co pocitově odnese pevnou zem pod nohami a začne chaos, který od toho okamžiku začne sílit. Tento děj je přirozený, jelikož bod/y, ke kterému se jedinec doposud vztahoval už nejsou v dohlednu a nové zatím ještě nevytvořil. Bude třeba práce na budování nových vztahovým bodů, konkrétně na bodu uvnitř sebe samého. Skrze tento bod se člověk nově bude vztahovat k světu a o něj se bude opírat. Toto bude samo o sobě těžké, jelikož je to opačné než doposud. Člověk doposud skrze venkovní svět posuzoval sebe, nyní bude skrze sebe reflektovat svět.

Nejdůležitějším okamžikem je vždy rozhodnutí a ke každému pravému rozhodnutí je vždy dána síla, aby se ono mohlo uskutečnit. Toto je třeba mít na paměti, jelikož započatá cesta nebude lehká...naopak bude složitá a to velmi. Avšak bude pravá a člověk, který po ní bude kráčet bude autentický a bude cítit, že jde. Bude moci svobodně vychutnávat vše, co na cestě potká a bude si moci určovat s kým po ní půjde. Mnohdy půjde sám, jelikož pouze tak se pozná. Skrze sebe a své pocity, které bude prožívat se stane pravým a autentickým jedincem, který následně bude moci být věrohodným a plnohodnotným partnerem pro sebe i své okolí.

Člověk, aby se mohl poznat, tak se bude muset ztratit a opětně nalézt, pokud toto dokáže a vybojuje si sám sebe v lítém boji s tím, co ho ukovalo do místa, z něhož chce změnu podniknout vyhraje poklad v podobě sebe samého a tento klenot bude trpělivě vybrušovat do tvaru a lesku vysoké hodnoty. Aby se proces zdárně uskutečnil bude třeba pěstovat vůli a trpělivost…být bdělí a rozlišovat nejrůznější venkovní i vnitřní indicie, které se budou objevovat.

Kam dál