Když se nedaří

11. července 2018 v 9:33 | Petr Jáchym
V důsledku neexistuje zdar a nezdar, to jsou pouze termíny pro intelektuální hodnocení situace, ve které se člověk nachází a dle toho v jakém módu je, je více nebo méně kritickým. V době, když se daří a my zažíváme příjemná období je vše zaplněno světlem a my to mnohdy ani nezaznamenáváme; když přijde opak, tak najednou je vše temné a člověk spadne do melancholie.

Ale toto vše jsou jen přirozené výkyvy na ose života, po které člověk kráčí a jsou zcela přirozené a legitimní. Je to zkrátka přirozený stav věcí a je mnohdy velmi důležitý pro uvědomění si sebe sama. Je daností člověka, že se cítí více právě v době, která je nazývána jako nezdar. Nicméně zdar bez nezdaru neexistuje a naopak, jsou to dvě strany jedné mince a tak je třeba na ně nahlížet.

Mnozí z nás berou úspěch a příjemné věci tak nějak automaticky a mnohdy chybí pokora, že automatismus tohoto systému nemá takové kontury, jaké bychom si my přáli. A to především proto, že nejsme tím, kdo by byl hybatelem svého života v plném rozsahu.

Nezdar, který se dostavuje je mnohdy odrazem našeho přístupu k životu a sobě samému, je to velmi významný stav, v němž si může člověk, který k sobě přistupuje lehkovážně zanalyzovat svou situaci. Nahmatat tím přístup k životu a k sobě samému. Pokud vše kolem nás a nás se dotýkající má s námi něco společného…je to odraz našeho nitra…, pak si každý, kdo má byť nepatrný nadhled musí přiznat, že spravedlnost došla svého vrcholu v okamžiku, kdy se dostavují méně příjemné stavy. Ozývá mnohdy to něco, co je třeba, abychom nahlédli a integrovali sami v sobě. A něco se musí přestat dařit, když to sami od sebe neuděláme…

My lidé dnešní doby jsme v globálním měřítku natolik uvězněni v intelektu, že přirozenost výkyvů nepřijímáme automaticky, jak by tomu mělo být, ale naopak si vymýšlíme, co se nás dotknout může a co ne. Režírujeme si jak by nám u toho mělo být a co by to mělo doprovázet. Avšak takto svět nefunguje. Zaprvé stejně jako neexistuje den bez noci, tak se střídá zdar s nezdarem a stejně jako je nám příjemně, tak nám musí být i nepříjemně a to především proto, že se v době zdaru nevěnujeme tomu, co se v nás děje a tak musí přijít zákonitá odplata za tuto nečinnost.

Stav věcí na světě má jen jeden cíl a sice progres a ten se dá přirovnat k broušení krystalu do podoby diamantu. Je to velmi náročná disciplína, která si žádá člověka přítomného cele a je třeba trpělivosti a veškerého umu k tomu, aby se podařilo krystal do klenotu s vysokou hodnotou dotvořit. A stejně tak je to s životem, v němž se má progres udávat...je to pomyslná cesta zdaru a nezdaru střídající se v pravidelných a smysluplných dějstvích. A my máme jen jednu jedinou náplň a sice následování tohoto procesu nezištně a s důvěrou.
 

PsyArt by Petr Jáchym

5. července 2018 v 18:05 | Petr Jáchym

Osobní obraz je něčím, co se dotýká přímo osoby člověka, kterému je obraz určen. Jedná se o poměrně netradiční formu umění, kterou jsem nazval jako PsyArt - Obrazy duše.

Jak už název napovídá je takto mapováno to v nás, co nám není mnohdy moc jasné a známé a přeci to s námi velmi úzce souvisí; naše nitro. Obraz je tedy otiskem té abstraktní bytosti v nás lidech, která skrze nás promlouvá a určuje naše konání, aniž bychom tomu přikládali vůbec nějaký důraz nebo o tom věděli.

Díla, která takto vznikají jsou nejen velmi osobní, ale zároveň velmi progresivní. Jsou vždy zacílena tak, aby člověku v čase, kdy si obraz nechá vytvořit a v době následující živě zrcadlila to, co je mu třeba k duševnímu vývoji. Postupně tak uvolňovala ty složky, které je třeba v sobě poznat a ty vlastnosti nebo návyky, které je třeba reformovat. Celý proces tvorby vzniká na základě přenosové energie mezi zadavatelem, autorem a plátnem, přičemž autor je nestranným zprostředkovatelem procesu.

Celá tvorba vzniká v bezmyšlenkovém módu, což je pro vyobrazení duše velmi příhodné. Je to něco jako sen, který se také ukazuje ve stavu, kdy mozek není vědomě aktivní. Tak vznikne abstrakce, která zdánlivě nedává žádný konkrétní smysl. Směs čar nebo cákanců, jak se může toto umění zdát. Avšak pro pozorovatele, který k obrazu přistoupí a je ochoten dialogu s ním, ukáže svůj hlubší obsah skrze pocity, které jsou schopny a ochotny ho vnímat.

A v tom je ten klíč, jelikož tvorba je pocitově emocionální, tak je určena těm, kdož se dovolí vydat se na pouť za hranicí konvenčního vnímání…do krajiny energie, barev, emocí a pocitů. Touto otevřeností se začnou spojovat jednotlivé dílce obrazu v celky a nitro rozehraje tanec představ a cítění ukáže to, co se v obraze pro daného člověka ukrývá. Jelikož je lidská duše v nejzazších hlubinách společná, tak každý takový obraz přináší informaci snaživému pozorovateli za jeho odvahu a otevřenost.

Je diskutabilní, kam se tato disciplína řadí, zda do umění nebo do psychologie..a je pravdou, že z hlubinné psychologie čerpám a skrze své nitro nechávám volně protékat vše, co je třeba na zákazníkův obraz vyjevit v míře takové, aby ho jeho duše přijala. Faktem však je, že i umění je jistým způsobem terapie a psychologie je v jistém ohledu uměním. Oboje je však živé a v životě má své místo; a o život jde v lidském účinkování na prvním místě. Nu a umět žít je nejvýše položeným uměním.

Udělejte si tedy každý sám názor o tom, jak na vás obraz působí…pozorujte nezištně, bez myšlenek, dívejte se jakoby za něj. Soustřeďte se na dech a nechte pocity v oblasti břicha promluvit co vám chtějí sdělit. Pokud si to dovolíte obraz Vás natáhne do sebe a ukáže mnohovrstevnou strukturu z níž je stvořen, stejně jako vy.

(originál článku včetně obrázků pro iumění: https://www.iumeni.cz/clanky-recenze/umeni-a-design/2018-psyart-by-petr-jachym/)

Ve vlastní pasti

18. června 2018 v 22:28 | Petr Jáchym
Na světě není nic než člověk, který je na něm sám za sebe, žije svůj život, tím se vyvíjí a skrze své konání se stává jiným než tím, kým byl předtím. Neustálý koloběh dějů v lidské psychice se odehrávajících nás vede do nutných situací, abychom si uvědomili více než nyní víme.

A tak, jak jdeme svou cestou, tak se dostáváme blíže a blíže své vlastní pasti, která je stejně tak procesně nutná, jako vše jiné, co se v životě děje. Každý má svou past, která je mu s jeho pomocí nachystána a každý do ní v určitý čas spadne. Dále bude pouze na něm zda se z ní dostane a stane se tak v mnohém jiným, nebo ne a pak v ní navždy zůstane až do svého skonání.

Cesta ven z ní vede pouze jejím středem, není možné ji ani obejít, ani přeskočit. Tato past je místo plné utrpení, strastí, strachu a temna…člověk se v ní ztrácí, je dezorientován a metaforicky rozsekán na atomy jen proto, aby se vyžíhalo staré nastavení a on se mohl skrze proces nemálo podobný porodu dostat na druhou stranu této své stinné stránky.

Past je vlastní danému člověku především proto, že je to odkladiště nepohodlného obsahu, který v průběhu předchozí části života vytěsňoval. Kryl před světem a okolím ty stránky své povahy, které by na něj vrhaly špatné světlo. A jelikož my lidé o sobě máme představu jak jsme šikovní, dobří, empatičtí atd…nad rámec toho žijeme v systému, který si žádá mít stádo myslící a stále napojené na zdroj, tak je jasné, že čím je člověk starší, tím vytěsňuje více a více.

Nicméně naštěstí člověk není tím nejvyšším článkem ani sám pro sebe ani pro planetu a proto byť tak umě vše ovládá a potlačuje, stejně tak umě se chytne do pasti, do které spadne a je celý zaskočený tím, co se stalo. Nebudu zlehčovat, že je to příjemné nebo krásné místo. Avšak nebudu ani ubírat procesní nutnost, která se za tím celým skrývá. A nebudu ani zastírat, že jen nevědomí do ní spadl.

Stejně tak jako člověk doposud žil svůj život a věnoval se nesčetným disciplínám, aby plnil nejrůznější role a masky, které si po něm jeho okolí, potažmo on sám po sobě žádá, bude nyní nutné nastoupit cestu opačnou a sice pokornou a trnitou. Období radovánek skončilo, poledne života si žádá na další cestě člověka stabilního, emotivního a citového. Takového, který bude mít dostatek vůle a sil žít dále svůj život a postaví se výzvě, která před ním stojí, jinak řečeno dostane se z pasti, kterou si na sebe připravil.

Každý jed v sobě nese protijed a po každé noci přijde den, stejně tak je dáno i to, že když si člověk past nachystal, umí ji také zvládnout a najít si cestu z ní ven. Avšak tento proces a děje, které se při přeskupování psychiky dějí a melou intelekt na nicotnou hmotu je člověk velmi malý a mnohdy zapomíná na to, že má v sobě sílu, která je schopna nemožného. Bude tedy na každém, kdož v sobě uvíznul, zda najde dostatek sil a projde středem na druhou stranu anebo zda se skrze svou beznaděj a strach přichytne nějakého nabízeného stébla a bude ve své pasti navždy uvězněn bez možnosti pokroku.
 


Mých pět nej

31. května 2018 v 23:04 | Petr Jáchym

Jako má Země čtyři světové strany a jsou na ní v přírodě zastoupeny čtyři živly, tak jsou v člověku čtyři základní stavební pilíře jeho duševní stránky…těmi jsou: myšlení, vnímání, cítění a intuice.

Pátá substance je pro Zemi ona sama, která vše nad sebou zaštiťuje a dává sobě samé vnitřní řád v rozložení sil a pnutí na každou svou stranu rovnoměrným způsobem, aby její chod měl konstantní dynamiku. V případě přírody je to opět sama příroda, která opanovává své prvky v jeden smysluplný celek, jenž svou silou konstruktivně uvádí živly v pohyb a dává jim mantinely jak se budou uplatňovat.

Pro člověka je tím pátým elementem on sám. Přesněji jeho bytostné Já, které objeví při práci na své vnitřní krajině. Je to složka, která je nejvyšším možným výdobytkem a bezprecedentní dividendou na cestě životem. Je to ono já, které zaštiťuje svůj funkční systém výše zvýšených funkcí. Ono je původně uvedlo v nevědomém stavu do pohybu, ono bylo hybnou silou, která dovolila práci na jejich kultivaci a rozpoznávání jejích jednotlivých daností a je to opět ona síla, která je bude držet ve smysluplném nastavení tak, aby vedla jejich koexistence k progresu člověka na cestě životem.

Mít svých pět nej v tomto duchu jako korunní metu je předpoklad k životu plném mocných zlomů, silného prožívání obou pólů své duševní podstaty…je to stav, v němž člověk vnímá vše, co se kolem něj udává a dává mu prostor svobodně na to reagovat.

Harmonie není vykonstruovaný stav pseudo štěstěny nebo nějakého esoterického poblouznění, není to ani modla k něčemu kdesi nad námi v oblacích. Je to stav, který je finálním produktem po niterné a dlouhé práci na svých pěti bodech, které člověk obsáhne celou svou duší, celým svým bytím a podstatou žití. Harmonie se rodí z původní disharmonie, na to je třeba vždy brát zřetel.

Mých pět nej je něco jako nejvzácnější poklad, je to něco, co si musíme chránit a mít v to absolutní víru. Ta se nerodí z toho, že by nám to někdo řekl, ale z důvěry, kterou jsme si procesně vytvořili za dobu vytrvalé práce na sobě samém. Pro člověka, který dosáhl těchto v pravdě vysoce abstraktních bodů je automatické, že se řídí tím co má v sobě a ne tím, co mu hlásají jiní. Mnohdy ti, kdož mluví mnohdy jen proto, že sami trpí méněcennou nespokojeností se sebou samým. Z toho plyne v důsledku velká osamělost a nepochopení okolí, ale to vše je vykoupeno pocity jako je smysl, celost, síla bytí, zakoušená hluboká radost a pocit štěstí ve své pravé podstatě, jenž je nezprostředkovatelná a nepřenosná.

Začátek a konec

25. května 2018 v 16:58 | Petr Jáchym
Není začátků bez konců a konců bez začátků, kterými se celý cyklus opakuje. Vše na Zemi je v oběhu a jde po eliptické ose od svého konce k dalšímu přes nutný začátek. Jen mi lidé se mnohdy bráníme této procesní danosti a chceme lpět na mezistupni, který jsme si stanovili jako přijatelný.

Avšak vše kolem nás se neustále pohybuje a mění ať si to přejeme či uvědomujeme nebo nikoli. Ten, kdo se zapojí a dá průchod této přirozenosti zažije nevídané. Bude prociťovat neustálý pohyb v sobě samém a neustávající proud, na němž proces plyne jako přirozený abstraktní produkt. Mezníkem k tomu však je nechtít a nelpět na získaném.

Na každém začátku jakéhokoli příběhu má člověk vnímání zastřeno euforií, která jak se časem mění a proměňuje prochází až do fáze agónie tím, jak se její smysl odžívá a čerpá. A to jen proto, aby mohly nastat nové zítřky, nové začátky a z nich nutně výchozí body pro další progresivní růst pro toho, kdož daný stav zažívá. Mnohdy je to však strach a dezorientace v kritickém bodě, kde se člověk zacyklí a pak nemůže postupovat s procesem dál. Ten se v něm kupí a přináší mnoho nepříjemností, mnohdy i zásadní stop stavy v podobě ne-mocí.

Je jisté, že člověk nacházející se v silných stavech, kterými ho osud zkouší kolik odevzdá na oltář života nevidí nic než svou momentální beznaděj. Avšak je třeba důvěřovat a mít víru v to, že proces má nějaký začátek a konec, plynoucí na vlně jistého druh nad smyslu. Existuje krásná příměra: "Co housenka vidí jako konec světa, to mistr nazývá motýlem."

Ano housenka opravdu bude muset projít svým koncem k novému začátku, který bude velmi odlišný od stavu, ve kterém se nacházela před nutnou změnou, kterou jednoduše vykonala proto, že je to její biologická oddanost. Dobrovolně uposlechne to, co je jí geneticky dáno a vydá se vstříc procesu, který jí bezesporu přinese bolest a smrt, ale i znovuzrození v podobě proměny do nového tvora, který je tolik odlišným od toho, čím byla předtím.

Kde máme my lidé tyto přirozené vlastnosti, jak daleko jsme se od svých začátků odchýlili a s jakými výstupy a pokroky míříme ke svým koncům, ať už malým nebo velkým? Stáváme se lepšími tvory než jsme do života přišli nebo nikoli? Tyto odpovědi si každý jistě nejlépe zodpoví sám před sebou, ve skrytu své duše. Pravda je však taková, že ti, kdož se věnují práci na své duševní obrodě a procházejí svými stavy od začátku do konce mohou zažít mnoho zajímavých životních situací a jejich život je po celou dobu procesu protkán hlubokým smyslem bytí, o který zdá se v lidském životě běží.

Co je to štěstí?

11. května 2018 v 18:06 | Petr Jáchym
Štěstí je duševní stav, který čerpá svou sílu z rozporu protikladných sil působících v lidském nitru. Jedná se o stav, kdy člověk dochází díky své síle, vůli a víře k scelování, k jednotnějšímu nastavení než měl před tím, než se složky v něm daly do pohybu.

Jednoduše řečeno jen ten, kdo je nespokojený a nešťastný do takové míry, že neví kudy kam dá ve své beznaději průchod procesu, který v něm po léta zrál a vedl ho přesně do tohoto bodu. Jakmile bude daného bodu dosaženo a člověku tak dáno, aby nahlédl na svou bídu a beznaděj bude mu zároveň dána síla tento stav změnit. A tím započne proces proměny.

Staré moudro východní filozofie říká: "Neexistuje cesta ke štěstí, být šťastný je tou cestou." Toto je velmi silný a zásadní fakt, který říká vše. A sice to, že se člověk musí začít cítit na to, aby poznal, že je šťasten. Jenže pro nás lidi ze západní polokoule těžko dosažitelný a proto i bolestivý díky mnoha vnitřním obranám. Avšak bolest k procesu psychického vývoje patří.

Každé zjištění, že cesta, která byla ušlá má v sobě části, které byly špatné, zbytečné, bolestivé a zdánlivě nikam vedoucí je důležité. Je to přirozený stav věcí, jinak by se člověk nenaučil růstu, kdyby nepodstupoval různé zkušenosti a kroky v nichž udělal chyby. Ano zbylá část cesty byla řekněme šťastná, příjemná a plnohodnotná. Avšak cítili jsme u toho opravdu stav plného štěstí nebo je to jen domněnka mozku, který musí k přemíře negace přiřadit hned nějaké dobro jen proto, aby si uhájil svou moc nad lidskou duší?

V mnoha případech je tomu tak, že člověk jde životem a koná více či méně vědomě to, co mu nachystalo okolí, co by bylo dobré kdyby dělal. Pak přestoupí do pozice rodiče a spadne do soukolí vydělávání peněz pro děti, na bydlení, auto atd. Ani v jedné z epizod si své štěstí nestačí uvědomovat a tak běží ve vytyčeném kolečku než zakopne. A přesně toto zakopnutí mu napoví, že dosavadní běh je vysilující a v mnohém nešťastný.

Být šťastný je velká disciplína, která aby byla zakoušena má několik nutných daností: nic nechtít, být přítomen ve svém konání a jednání, přijmout rozpor jako nutný fakt a nebojovat proti němu…nevzpouzet se procesu tím, že si budu něco vymýšlet a přát. Štěstí se nedá vymyslet, vypřát ani koupit…štěstí se dá získat pílí, vůlí a vnitřní silou, kterou člověk najde v sobě v době utrpení do něhož se propadne.

Štěstí je život, zaznamenávání věcí, které jsou okolo nás a radost z prostého bytí nezištně a plně. Je to stav, který roste úměrně lidské oběti, která je na jeho oltář položena. Nikdy nebude dáno větší než si člověk zaslouží a než je momentálně schopen na svých bedrech nést. Šťastný bude ten, kdo pozná tuto nezměrnou veličinu, která je všude kolem nás, avšak okusí ji pouze ten jehož konání bude hodno čerpat z tohoto pokladu.

Princ na bílém koni

5. května 2018 v 17:05 | Petr Jáchym
Jak mocná a krásně znějící iluzorní chiméra, kterou se opájí stále dokola celé generace, především ženy. A sice, že on, ten pravý princ přijede na bílém koni, vyzvedne ji do svého sedla a budou spolu žíti šťastně až na věky svých věků.

Přesto tomu tak do jisté míry může být, ale k tomu je třeba aby ona princezna přidala ruku k dílu, jelikož dokud ona sama nepozná své nitro, tak nikdy nikdo takový nemůže přijet.
A kdo je vlastně ten princ a princezna? Jsou to stránky nás samých, tedy naší duševní stránky, které projikované navenek poutají to, co je jím vlastní. Pozornému čtenáři tak již nyní může dojít, proč se ani princ, ani princezna neblíží.

Pravda je stručná a krutá, mnoho z nás není princi ani princeznami, ale něčím, co samo neví o své existenci a nemá ponětí, kdo řídí jejich koráb, který se řítí na útes v době, kdy ten v němž se tyto procesy odehrávají lpí na svém obláčku a sní o princi na bílém koni…a dokonce ho již i vidí. Ano tak mocná je iluze a zatemnění lidské psyché.

Na to, aby člověk našel uvnitř sebe aspekt princezny v případě muže a prince v případě ženy musí strčit hlavu hluboko do svého nitra, poznat všechna zákoutí a vyčistit tu mnohdy silně čpící stoku kalu, který se za roky usazoval. A buďme si jisti, že něco tak skvostného jako je jeho eminence princ/ezna se ukrývají až v nejzazším koutě oné nádoby. Tuto privilegovanou složku pozná jen ten, kdož rozvine nesmírnou sílu a vůli, odolá mocného zápasu se sebou samým a složkami v sobě proti němu stojících.

Tento boj je jedinou možnou cestou od iluze k realitě. Jen tímto způsobem si člověk jako každý hrdina z pohádky zaslouží toho, kdo mu náleží právě proto, že zdolal nespočet zdánlivě nemožných úkolů. Projevil svou vůli, oddanost a důvtip.

Avšak není to nikdy tak, že by jeden se snažil a druhý ležel. I princezna musí dlouho čekat než se najde onen hrdina. Ona v osamění prochází pocity méněcennosti, tlaku okolí a musí ustát svou silou to, co se v ní rodí, aby byla schopna spatřit svého hrdinu. Mnohdy trpí momentální nevyléčitelnou chorobou, je malátná a slabá. Jen tak, že najde dialog s princem v sobě samé může on do království přijít a následně zdolat nelehké úkoly při nichž i ona sama ve své nejistotě jen a jen doufá.

Pohádky mají velký význam a jsou přesně odrazem toho, co lidská tvořivost v podobě těchto mýtů zachytila působivě do příběhů, na nichž se zrcadlí pochody a děje udávající se v lidské duši. Budiž jsou nám světlem na cestě ze tmy.

Život ve vzpomínkách

15. března 2018 v 19:48 | Petr Jáchym
Lidský život je jako přechod přes horu, na jejímž úpatí sníme o tom být už nahoře, když jsme nahoře, tak se kocháme a zdráháme sejít dolů, jelikož víme co nás dole čeká. Ať dobrovolně či ne, tuto cestu bude nutno projít.

Minulost pro člověka ve středním věku života hraje velikou roli, protože je již hodně bohatá na vzpomínky, které ji tvoří…ego se jimi rádo opájí a vytahuje především ony heroické kousky. Ego minulost miluje, jelikož z ní může čerpat a může se za ní schovávat nejen proto, že je to něco co již prokazatelně bylo. Avšak život kupředu si žádá přechod přes vrchol hory a ten je bezesporu jedním z nejnáročnějších etap života. Jeho náročnost tkví v tom, že člověk je již dostatečně vědomí na to, jak se proces bude dít, jeho síly nejsou již tak nezištně automatické jako dříve a on tedy musí vědomě přidat ruku k osudovému dílu.

Je však mnoho lidí, kteří se zdráhají tyto kroky aktivně podstoupit a raději se uchýlí ke své minulosti, v níž mají jistotu jak se věci měly, mohou se jimi neustále dokola ovívat a dokonce si minulost upravovat. Tráví tak život ve vzpomínkách, pro něž nevidí svou stagnaci. Ta je zatím netrápí, jelikož žijí své období spokojenosti a štěstí, jak ho sami nazývají.

V důsledku však žijí blud a plni strachu, který viděli v přechodu na druhou stranu, kde by byla nejistá budoucnost, kde by se minulost prověřovala, vážila a prosívala, kde by ego mělo mizivý význam. To je ohrožuje a tak se nechtějí na tuto stezku vydat. Tudíž sedí na svých kamenech se svým okolím, v němž všichni žijí ve vzpomínkách, které si předávají a zarůstají mechem. Urputně se drží svých kamenů v proudu, jemuž si přivykli vzdorovat.

Je až pozoruhodné jak častý je toto jev, v jehož průběhu vidíme zralé muže a ženy v adolescentním vývojovém stádiu duše, kteří nejsou krom svého fyzického vzhledu autentičtí se svým věkem. Jak žalostný je to pohled na starce, kteří nemají reflexi na to, kdy je třeba být již nachystán na odpočinek nutný k odchodu z tohoto života.

Pokud je však něco časté a často viděné stává se to normou a my již můžeme vnímat, jak je na tom díky výše uvedenému lidská společnost, kolik ne-autentických jedinců zde chodí a jak početná je kolonie tvorů lpících na svých zažitých pořádcích. Je jistě na každém člověku jak se svým životem naloží, avšak žít pouze ve vzpomínkách a lpět na nich je cesta, která již byla, tudíž nikam nevedoucí. Život duše člověka si žádá cestu vpřed, chce růst tím, že se postaví výzvám a nejisté rozmanitosti toho, co ji čeká. Jen tak, bude člověk autentickým a bude kvést nejen on, ale následně i celé lidské plémě.

Maska

6. března 2018 v 23:07 | Petr Jáchym
Maska je naší součástí, vnímáme ji jako náš obličej s jeho výrazy a mimikou, které užívá. Je to něco, čím se člověk presentuje z nitra směrem k vnějšímu světu.

Je tolik masek, kolik je v lidském životě okamžiků. Maska je totiž primárně otiskem naší duševní stránky a ta je neustále měnícím se veličinou. Člověk, aniž by si musel nutně být vědom své masky reaguje každý den jinak v důsledku svých nálad. Reaguje jinak na prostředí, které je mu známé a jinak na prostředí, které nezná a proto si v něm může být nejistým. Jinou projekční masku má mezi svými bližními a mezi těmi, s nimiž cestuje do práce, atd. atd.

Maska je velmi detailně vypovídajícím ukazatelem toho, jak na tom duše daného jedince je. Díky jejím rysům a niancím, které se proměňují můžeme o člověku mnoho vypozorovat, avšak nikdy se v ní stejně úplně nevyznáme. Jelikož duše je nekonečnou veličinou, stejně tak lidská maska nebude nikdy jasně čitelnou. Tudíž jako se nikdy plně nepoznáme, stejně tak si nikdy nebudeme moci být jisti tím, že známe svou masku.

Naše maska s námi roste, ona ukazuje světu jací jsme. A my, kdož se ji snažíme aktivně poznat a být si alespoň do nějaké míry vědomi toho jaká gesta, jaké výrazy a mimiky budou v tu či onu chvíli užity…jak zareagujeme na toho nebo onoho člověka, jaký výraz budeme mít v té či oné situaci víme jak nesnadná disciplína to je ji zachytit. Nicméně o to v životě jde - do maximální nám možné míry se poznat a vědět o sobě tolik, abychom se sebou byly schopni žít.

Právě v tom hraje maska jistě velikou roli, jelikož je to přesně ono co vidíme v zrcadle, dává nám tvar a rysy. Mnozí lidé vědí, jak těžké to je, když je třeba nosit nějakou nutně vypadající masku pro své okolí nebo pro pracovní post. Jak vyčerpávající je tato hra s maskou pro ty, kdož se bojí z jakéhokoli důvodu být autentickými.

Je jistě mnoho těch, kdož si své masky vůbec nejsou vědomi a není to špatné, jsou prostě takovými lidmi a do jisté míry se jim dobře žije, avšak každému se dříve nebo později stane, že na sobě nebo někom blízkém zaznamená jinou tvář než tu, kterou je zvyklí vídat a kterou se domníval, že tak dobře zná. Jak na to zareaguje je věc druhá.

Důležitým aspektem lidského života je se poznávat, vědět o sobě, o svých činech a o tom jak bude v danou situaci přibližně jednat. Abychom svou masku mohli poznat bude nevyhnutelných pár důležitých úvodních kroků…prvním z nich je si přiznat, že vůbec něco takového za oponou existuje a pak si dovolit poodhalovat niterné slupky, ze kterých je každá maska utkána a vzývat duši ze svého nitra do vědomého života a tím se stávat autentickým i ve své tváři.

S tužkou v ruce

28. února 2018 v 21:15 | Petr Jáchym
Pamatuji si jak jsem stál s tužkou v ruce nad papírem, velkou čtvrtkou na kterou jsem se chystal obkreslit kruh do něhož budu kreslit. Mozek jel na plné obrátky a konstruoval myšlenky kudy se bude ubírat k podobě kresby.

Jednalo se tenkrát o můj téměř první obraz, do kterého jsem se v dospělém životě pustil - o mandalu. Byla to součást mé práce na sobě. Proces sebepoznání se tehdy dostal do nehybné fáze z níž bylo třeba přestoupit o kus dál a obrany, které jsem v sobě měl již nepovolovaly konvenční terapeutický posun.

Přesně si vybavuji ty myšlenky, které měly v plánu udělat pravidelný harmonický obraz, takový, aby byl podle představ nebo nějaké předlohy. Avšak jakmile byl na papíře velký prázdný kruh a vedle něj pastelky, kterými jsem hodlal kreslit nic se nekonalo. Hlas utichl, myšlenky postavené před proces se neproměnily do vykonstruovaného obrazu…a já jsem byl prázdný jako mandala přede mnou. Alespoň něco s ní měl společného.

Bude třeba si zde přiblížit, co je to ta mandala - je to obraz duše. To, co je uvnitř kruhu je vědomí, naše momentální já. Neznamená to, že když je naše, tak ho známe a umíme ho zobrazit, Podstatou kresby mandaly je nezištně vyobrazit pocity ze sebe…zachytit onen dílec nás samých a ten do kruhu zaznamenat.

Takže jsem vzal pastelky a kreslil…uznáním prázdnoty a nevědění, co mám vlastně kreslit se mé počínání značně uvolnilo, jelikož tím jsem se dostal do procesu nezištné tvorby. Tedy do stavu bezmyšlenkového, což je jediný možný stav, v němž se může duše svobodně projevit. Když se takto projeví je pro člověka znalého věci, tedy terapeuta duševní obraz velmi důležitým nástrojem skrze nějž vidí, v jakém stavu se nitro jedince nachází. To pozná díky skladbě barev, jednotlivých zakreslených sekcí, intenzitě tahů tužky, atd.

Dalším důležitým aspektem této činnosti je vůle, se kterou člověk kreslí, jelikož už jen tím, že se do tvorby duševního charakteru pustí nejenže přiznává existenci této instance v sobě, ale dává jí i možnost se ukázat na světle.

Duše je orgánem,který nemá vědomě předepsané tvary, nemá předem určené barvy, není nic předem dáno čím by měla být. Je prostě taková, jakou ji člověk v daném okamžiku zobrazí se všemi momentálními náležitostmi. Zítra bude jiná a jindy opět jiná díky svému přeskupování. Duše neodpovídá představám a nedá se vymyslet, proto je třeba přistupovat s tužkou v ruce k tvorbě jako k něčemu mystickému a dát prostor tomu něčemu v nás, aby se vyobrazilo tak, jak je mu zrovna vhod. Nic zaznamenaného není špatné, vše má právo na život. Díky následné analýze se člověk skrze pocity, které v něm taková tvorba vyvolá dozví podrobnosti o tom, co se za oponou udává.

Kam dál