Únik

13. května 2020 v 12:47 | Petr Jáchym
Každý člověk má tendenci unikat lelkováním, odsouvání podstatného nejrůznějšími prostředky, které odvádí jeho pozornost a on tak tráví hodiny a hodiny něčím o čem v závěru dne ani neví, že se stalo. S tím je spojený pocit prázdnoty a zmaru, s notnou dávkou únavy.

Je paradoxem, že na počátku to byl právě pocit prázdnoty, kterému člověk unikal, aby se mu následně zpět vrátil. A únava se s únikem dostavuje vždy, jelikož člověk po dobu uniknutí od sebe nebyl živen proudem své vnitřní energie, protože se od ní odpojil a tak je nakonec vysán tím nepodstatným, čím se živil, čím unikl.

V každé lidské bytosti se odehrávají boje protikladných sil, které se konfrontují a jsou ve vzájemném tlaku jedna na druhou. Díky tomu, jak se člověk k jejich usmiřování staví a kolik aktivní vůle procesu vynakládá se posunuje vpřed nebo stagnuje na místě - čímž jde vlastně vzad.

Každý zná dobře své úniky, jelikož v nich nevědomě denně prodlévá - jen si každý ve svém duchu uvědomte kolik minut nebo snad doufám i desítek minut jste ve svém dni opravdu vědomí. Tj., že víte co děláte. Kolik to opravdu je?

Únik je v důsledku opět jen strach, jsou to ony složky starých vzorců v nás, které nechtějí ztratit svou autonomii a tak člověku umě našeptávají co by mohl nebo měl dělat, aby odvedly směr pozornosti…a vždy je to cesta k něčemu, co vede člověka daleko od sebe a ten pro své konání vždy má nahraný pohotový vysvětlující argument proč tu danou činnost dělá a jak si u ní jen chvíli porelaxuje - to je typické pro únik. Je to například takovéto ´nevinné´ odreagování u hry na telefonu nebo vyluštění křížovky. Nemám nic proti těmto disciplínám jako takovým, ale mám proti nim něco za předpokladu, že odvádějí člověka na scestí a on se k nim v době, kdy neví co se sebou stále častěji a častěji uchyluje, každý kdo se na tuto rovinu dostal ví jak jednoduše sklouzl ze svého porelaxování k mnoha hodinovému nic neudělání. Je až zarážející kolik lidí se tomuto věnuje…stačí se podívat do rukou lidem v MHD co dělají na svých telefonech…a to jsou dospělí lidé o nichž hovořím.

Je vždy velmi vzdáleno to, co je vědomé a co ne. Z valné části je to vždy nevědomé, a proto říkat, že si jen tak uniknu může pouze ten, kdo má nad sebou jakous takous nadvládu a stejně je podřízen chodu věcí. Mysl je šalebná, prázdnota je ohrožující, ale vývoj je nutný. Není nutný proto, že já ho zde zmiňuji, ale proto, že člověk se ze své podstaty musí vyvíjet v lidštější bytost, což sám ze sebe ví nejlépe.

Naše společnost je na tom velmi žalostně z pohledu osobnostního vývoje a je to jistě únik, co ji zavedlo do tohoto bodu stagnace, protože tolik odosobněných jedinců, kteří bloumají životem bez jakéhokoli zacílení nemůže mít na svědomí nic jiného. Především ve společnosti, kde jsou lidská dítka k tomu nabádána ze všech stran, z každého pořadu v televizi nebo rádiu, z každého sloupu na nás číhá něco, co nám něco nutí a odvádí nás od sebe samých.

Nicméně bez úniku by se člověk nenačapal při svých slabostech a bez unikání by se nemohl k sobě vracet, takže jak se s tímto fenoménem popereme a kam se vyvineme společensky jako celek nám ukáže budoucnost, která již svou obrodu započala v dnech nedávno minulých.
 

Hranice

30. dubna 2020 v 10:04 | Petr Jáchym
Nad vstupem do Dantova pekla stojí nápis "Zanech všech nadějí, kdokoli vstupuješ". Ono peklo, respektive práh jako jeho vstup je metaforickou hranicí pro hledajícího člověka, který potřebuje udělat ve svém životě zásadní změnu, tedy poznat se.

Metaforou je místo kam vstupuje peklem hlavně proto, ze je to začátkem novot, kterých bude na nové cestě víc než dost a někdy jsou to doslova pekelné reje, které adept cestou jdoucí zakouší. Ale je to v důsledku jeho vlastní peklo, soubor jeho starých iluzí, kterými se ujišťoval o správnosti svého jednání, celá řada vzorců, které mu dávaly identitu bytí a kterými se poutal ke svému okolí. Tyto všechny vazby byly pečlivě budovány a my lidé si jejich platnost utvrzujeme po dobu dlouhých let. Proto potom mají takovou moc, že se jimi prakticky stáváme....a to je onen klíčový bod, jelikož jakmile se něčím staneme, tak je dovršen proces a není kudy kam dál. V tomto bodě se člověk již dusí a vaří ve vlastní šťávě a je jako granát před explozí. V ten okamžik začne hledat.

A jelikož je na tom tak strašně bídně a je mu velmi špatně, tak je ochoten vstoupit i do onoho pekla, protože už neví kudy kam. Tento vstup k sobě je něčím magickým, jelikož člověk poprvé vědomě (aniž by o tom věděl) překonává svůj strach a jde za pocitem vidiny lepších zítřků a nebo s ne/vyřčeným ´horší už to být nemůže takže je jedno, kde a jak umřu´ - záleží na stádiu rozkladu a nastavení každého z nás.

Takže peklo je začátkem cesty k sobě - znalý člověk ví, že na cestě je ještě očistec a ráj...a že v zákulisí se hrdinovi za jeho odvahu v určitý okamžik vždy v pekle vyjeví pomocníkova ruka, která průvodcovsky převede člověka skrze místa, která by nikdy sám nebyl schopen zvládnout ujít. V těchto místech je totiž člověk již natolik slabý a dezorientovaný, že musí být veden. Takovým průvodcem v reálném světě dnešních dní není ďábel (on jím vlastně nikdy ani nebyl), ale terapeut nebo(-li) člověk znalý prostředí za oponou. Nenechme se však mást, že je-li někdo terapeutem má automaticky punc toho, že ví oč ve věci běží prakticky. Jelikož pomoci někomu z pekla ven může pouze a jenom ten, kdo v něm sám byl. Teorii podá kde kdo, ale praxi průvodcovství ukazují jen vyvolení jedinci a ti se vždy poznají tak, že mají svou ujitou cestu ve své tváři vepsanou.

Je mnoho lidí, kteří si peklo jakmile se v něm naučí chodit oblíbí a pak v něm prodlévají, jednoduše proto, že se nechtějí navracet zpět na onen svět v němž bylo vše tak iluzorní a nesmyslně ploché...a nebo jsou tací, kteří si myslí, že projitím pekla bude vše jako dřív. Oboje je šalebné, a to proto, že stejně jako žádná započatá cesta, tak ani tato prostě a jednoduše nevede zpět, ale pouze a jen vpřed. Průvodce v určitý a přesně daný čas adepta opouští a ten jde do očistce svou cestou. Očistec je to místo, kde se ustalují nabyté zkušenosti z pekla, člověk spektrálně vnímá, do morku kostí cítí, vidí barvy a to vše intenzivně a hluboce. Point je v tom, že v pekle získal hloubku a na té výška vždy stojí.

Nu a ráj, který po očistci následuje to je místo, kam bude moci duše odejít a žít v pokoji věčném, je očištěna a těší se na svou pouť v nám neznámých místech. Vím, že to zní jako (špatná) pohádka, že jen co člověk prošel peklem a očistci zde bylo věnováno jen pár slov hovořím o umírání a odejití do tolik diskutovaného ráje.

Je to ze dvou důvodů, za prvé tématem je ´hranice´ a ta byla přestoupena hned v úvodu a pak je třeba si uvědomit, ze člověk do nastíněného obrodného procesu vstupuje zhruba v době kolem poledne života, tedy ve věku zhruba 40ti let…a tak přirozeně to bude právě peklo, kde bude prodlévat nejdelší čas proměny, protože toto je místo změn par excellence, proto taky onen respektu plný příměr.

Dále pak ber milý čtenáři prosím v potaz, že není nikde garantováno, že se člověk z této oblasti vrátí...ono totiž zanechat všech nadějí, přežít ten neskutečný vnitřní tlak a bourání zažitých hodnot, mnohočetné ztráty vztahů ať už na dočasnou dobu nebo navždy ustojí jen vyvolení jedinci a ti pak očistce a ráje dojdou. Mnoho jich se však zastaví a podlehnou iluzi vrátit se zpět a tím se zahubí.

V této epizodě života platí víc než kde jinde, že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených.

Eso v rukávu

16. dubna 2020 v 12:06 | Petr Jáchym
Cítíte na sobě tu blahodárnou změnu? Svět se zastavil, domovy uzavřely dveře za těmi, kdož v nich spolu sdílí a ti jsou spolu právě proto, aby se spustil obrodný proces. Lidé nikam nemusí, vše je najednou jedno, jde jen o přežití/bytí. Ano, není to dobrovolné, ale ono to dlouho být dobrovolné mohlo, ale to se do změny lidstvu zrovna nechtělo, tak to dovedlo po svém tam, kde jsme.

Byli jsme jako lidstvo nuceni se zastavit, nalít si čistého vína, říci si se svými bližními co k nim chováme, zamyslet se nad dalším směřováním, možná došlo i k analyzování proč se toto děje.

Doufejme, že většina lidí se dostala alespoň k části bodů, které byly výše zmíněny, to je totiž zárukou dalšího vývoje lidského druhu. Retrospekce a analýza budou esem v rukávu, pokud k nim dospěje většina lidí. Pokud ne bude třeba dalších a dalších opatření, aby se člověk potopil hlouběji, nalokal, odevzdal masivně svou domnělou bohorovnost a začal jinak.

Stará hra skončila a nová se bude hrát úplně jinak, podle jiných pravidel a s jinými kartami. Nic nebude stejné, je to přirovnatelné k měně, která přestala platit - už žádný obchod ji nevezme do oběhu.

Co bude oněmi atributy zítřka? Vstupujeme do nové doby, do doby ve které se budou měnit hodnoty, půjde primárně o přechod z davu na jedince a jeho kořenům, člověk bude sebe brát jako jednotku, která stojí vzpřímeně a bude mít svou osobitost a hrdost, bude mít sebe sama na prvním místě a bude jednat podle svých zásad a skrze pocity, které povedou jeho kroky kupředu, směrem k sobě samému. Hlavním prvkem bude uvědomění si sebe sama, rozlišení jaké mám kolem sebe vztahy a čím jsem v celku společnosti. Bez vědomých jedinců není ani vědomé masy.

Změna s sebou nese strach z nejistoty a novoty člověka paralyzují…je mnoho vnitřních NE, které nám brání v posunu směrem k sobě. Přiznat si strach a podřízenost v procesu bude oním esem v rukávu nové hry, ten kdo si osvojí se konfrontovat denně s rozpory, které se v něm dějí a ten, kdož bude reflektovat to, proč se mu to či ono děje bude ve hře. Ten, kdo se bude snažit plout na vlně lpění a iluze hry staré bude hozen přes palubu.

Zní to velmi drasticky, ale zdá se, že jsme to my lidé, kdož dopustil, abychom se dostali takto daleko, docílili jsme toho lhaním si, slepou honbou za hmotnými statky, loajálností systému za každou cenu, tedy i za cenu úplného potlačení sebe sama, dále pak přemírou konzumace všeho druhu, nevěrou, násilím, kupováním si lásky druhých darem atp.

Staré zlozvyky se vymycují velmi těžce a proto to, co nás čeká bude těžké - avšak žijeme a to je to jediné a pravé, co v životě musíme dělat a pokud budeme žít tím správným způsobem můžeme se dočkat opětného růstu jako společnost a vyvíjet se k jiným hodnotám, které mají své osobité kouzlo, které stojí za to poznat a prozkoumat.
 


Nákupní seznam

7. dubna 2020 v 10:20 | Petr Jáchym
Co bude nově na nákupním seznamu člověka, který díky nařízené karanténě doma zpytoval svědomí své, potažmo společenské a dozrál k vhledu jak se změnit, jaké hodnoty mít nově na nákupním seznamu a co si nutně muset pořídit?

Žel bohu nebude toho reflektováno mnoho, jelikož lidé se sice dostali do karantény, poslouchali nařízení a báli se, aby práh jejich domova nenavštívil host s cejchem smrti v podobě viru. Avšak ze strachu pro stromy nevidí les. To omezené, co si mohli koupit si již koupili a vyčkávají co bude dál. Nad nákupním seznamem mimo to, co si nakupují aby přežili se nic výrazného zdá se zatím nemění.

Není divu, globální rozčarování přijde až za nějaký čas, kdy se budou účtovat ztráty v ekonomice a každý bude nucen upravit své potřeby a uskromnit se. Avšak to bude tím nejtěžším krokem, jelikož společnost ve vývojové fázi malého vzpurného dítěte, které nemůže dostat dle zvyklostí vše, co si umanulo bude vznětlivá, stejně jako ono dítě.

Bohužel je normou, že mnoho již hodně malých dětí od rodičů pro jejich klid a pro moderní výchovný vzorec raději dostane vše co si přejí, než aby rodič dostál své role a přistoupil k nějakému nepopulárnímu NE -mechanismu, jímž by se výchovně dostal nad dítě, kam přirozeně patří z pozice autority. Tím nám však vzniká kult dítěte a dnešní většinová společnost je přesně jejím odrazem.

Co se tedy bude dít, když oni dětští lidé nenaplní své návyky a touhy koupit si, co jim jejich démon našeptal, že musejí mít a ukojit tím tak svůj zvyk a potřebu? Vznikne masový tlak, který se bude jako mrak přesunovat z jedné strany na druhou nad lidstvem a pak plošně padne do společnosti a v ní začne vřít, její jednotlivci se budou dusit sami ve vlastní šťávě a pít žluč svých jater…a to jen proto, aby nastartovali svůj zanedbaný duševní růst. Účel vždy světí prostředky.

Démon mamonu, který zde společnost stvořila je neutuchající stokou, do níž jako v příběhu Krysaře vpadnou všichni, kdož včas nepřijdou k sobě samému a nezačnou reflektovat pohled na svět jiným úhlem pohledu, tedy úhlem dospělým. Dospělý člověk je tím, kdo pevně stojí na svých nohách, je si sám sobě na prvním místě, není umořen obětování se svým dětem a umí jít vzpřímeně životem překážkám navzdory. Toto se již nikde neučí a tak společnost zastihne mnoho věkem dospělých lidí v nastavení dítěte, nepřipravených a těm dá lekci nejvyššího možného zakušení pro jejich duševní nevyzrálost, kterou sami opomněli pěstovat.

Doba krutá ještě nebyla, ta krutá teprve bude, transformace osobnosti si žádá urychlené a plošné vyvázání se ze starých vzorců a na nákupním seznamu by to měla být především duchovní literatura, co by si měl člověk začít znamenat, dále pak pastelky a papíry, aby své strasti ze sebe vymaloval a nezbláznil se z jejich ataků a v neposlední řadě to bude nutnost zakoupit progresivní hudbu, kterou si bude moci pustit, aby se trochu pohoupal do rytmu a vytančil ze sebe přetlaky, které v něm nyní panují a dávají mu pocit, že praskne.

Barvy v nás

1. dubna 2020 v 11:18 | Petr Jáchym
Duše člověka obsahuje celé spektrum barev, čím dále vybrušujeme svými kroky životem a prací na obrodě své duševní krajiny dostáváme se k dalším barvám nad rámec oněch základních a jejich odstínům.

Ideální stav, který by se měl zachytit je spektrum colorum - tedy všechny barvy, které jsou známé by měly být v obraze duše rovnoměrně zastoupeny v sytosti celospektrální.
Avšak toto je ihned nutné popřít v první následující větě, protože člověk takového stavu nikdy nedosáhne, jelikož by musel být osvíceným a to v pozici nadčlověčenství a tím nikdy, nikdo nebude.

Tudíž se spokojme s obrazem duše jako takovým…každý člověk má trochu jinou skladbu barev, které má rád, avšak je to tentýž člověk, který ví, které barvy rád nemá. A právě ty odmítané, nelibé a nechtěné jsou těmi nejnutnějšími. Ty, které nám z nějakého důvodu vadí jsou barvy našich komplexů a blokád, jsou to barvy jakýchsi pomyslných dveří v nevědomí, za nimiž jsou vytěsněna nejrůznější zranění a bolesti, které nechceme vidět.

Za dekádu, kterou pracuji s obrazy duševních map na zakázku a personalizací nejrůznějších předmětů, od doplňků do interiérů až po textil jsem se setkal s mnoha lidmi, kteří měli mnohdy nejasnost v tom, jak má výsledek vypadat, měli však téměř vždy jasno jak vypadat nemá, potažmo si určovali jaká barva je tou, která na daném předmětu nesmí být zastoupena. Mnohdy jsem se je snažil marně přesvědčit o tom, aby si dali trochu říci a přijali tu, či onu stínovou barvu a uvedli ji tak do svého života, jelikož bez stínu není světla.

A byli to ti samí lidé, kteří když daný předmět bez nežádoucí barvy viděli, tak jim na něm něco jakoby chybělo. Mnoho lidí má problém s černou barvou, mají potřebu vždy vysvětlovat proč ji nechtějí mít zde nebo onde a že je to barva smutku atp. Kde se nejvíce mluví, tam se nejvíce snažíme něco skrýt je však známé pravidlo. Bez smutku ale není radosti, bez černé není plasticita a bez noci není den, jsou obvyklé argumenty, které dávám…jelikož pokud mám zachytit pravou podstatu duše, pak ji musím zobrazit v celé své škále barev v ní dominujících, tedy takovou jejíž barvy v ní opravdu jsou zastoupeny a ne takovou, jakou si člověk přeje aby byla.

Přát si je hezké, ale naše doba především událostmi, které se nyní dějí a poznamenávají naše dny nám ukazuje, že vymyšlených falešných přání si vedoucích ke zdánlivému štěstí již bylo dost. Je čas dospět a proto ten, kdo dospět chce musí se umět přijmout takový, jaký opravdu je, to znamená ve všech barvách a ve všech jejich odstínech.

Ale ono v nás to nejsou jen barvy a jejich skladba, ale je to i dynamika jejich skladby, kterou jsou do daného celku složeny, je to jejich vzájemné smísení se a sounáležitost, je to sytost a vyplnění prostoru…je tedy třeba začít se vidět v barvách, je třeba se snažit o docílení a prohloubení základního barevného spektra a je třeba začít vidět svůj obraz jedinečnosti se vším, co je na něm zaznamenáno a od přírody dáno.

Zavřeno

24. března 2020 v 15:22 | Petr Jáchym
V minulosti tolik skloňovaná apokalypsa je zdá se zde, minimálně tak na současnou situaci spojenou s celosvětovou virovou nákazou nahlíží většinová společnost, jejíž jedinci mají hromadně zavřeny vychozené známé únikové cestičky. Lidé již nemohou před sebou utíkat - nemají kam, jejich ústa zavřely náhubky a zavřeny byly i dveře jejich příbytků.

A ejhle máme zde napětí a paniku, ale proč, když nejeden mozek si podprahově přál, aby k něčemu zásadnímu došlo? Duše zvonila na poplach už četné roky, že její narůstající útlak přinese jedině tak masovou explozi a přesto, když se vše zavřelo jsme z toho desorientováni! Mnoho lidí sdělovalo svým psychologům jak si přejí nějakou společenskou změnu; tolik z nás když mělo vrbu, které se dala nespokojenost se současnou rychlou a odosobněnou společností vyjádřit, tak nešetřila slovy nespokojenosti a emocemi…

A co teď se sebou…snad jen přivřít další nezbytné otvory mimo toho přijímajícího potravu a vylučujícího její změněnou modifikaci a pořádně si posvítit do té temné tůně zvané duše. Nacílit reflektory na to v čem žiji, prověřit kritickým pohledem jak mi fungují vztahy a zeptat se sama sebe jak moc se znám a mám se rád, jak hodně žiji pro sebe, kolik si toho dávám. K tomu celému tato násilná společenská restrikce v důsledku vede. Naordinovala nám ji příroda, naše roditelka a vládkyně.

Teď nastává čas reflexe a změna vědomí lidského rodu projde zásadní proměnou - mnoho starého bude muset ustoupit na úkor nového. Změní se přístupy na všech frontách a vše se bude opětně stáčet ke kultu člověka a jeho potřebám, avšak těch niterných a ne uměle vytvořených z venku. Z multicelků se stanou opět autonomní mikrocelky…

Jako lidská rasa jsme se po několik set let odcizili od sebe tak zásadně, že už se téměř neznáme, zavřeli jsme svou duši, která je znakem a jediným důkazem osobitosti a originality do nejhlubšího žaláře. Trýznili jsme ji mamonem, musením vždy něčeho jiného než si hledět sebe sama, běžet za mainstreamem, stíhat trendy lifestylu, neřízeným konzumem…zatímco ona ubohá jen plakala v koutku své temné cely a křičela o pomoc.

Nyní pomoc přichází, její matka příroda , která si trpělivě počkala na vhodný okamžik…na čas, až bude dostatečně velký počet lidí odosobněn od sebe samých, až budou dostatečně vylákání závislostí na venkovních stimulech a lapeni na umělé démonické pozlátko ducha doby, aby mohla zakročit se svou neochvějně silnou rukou a mohla začít demonstrativně bořit vše marné, zvrácené a uměle vytvořené.

Lidský druh se dostal do pozice, kdy si usurpoval bohorovnost nad ´svou´ planetou, kterou systematicky ničí a devastuje a proto nyní celosvětově začal trpět daní nejvyšší, tedy ztrátou ohromujícího počtu životů ve svých řadách. Je to spravedlnost přírody, která opětně musela zakročit, aby vyhnala Adama a Evu z domnělého, iluzorního ráje a otevřela tak cestu vedoucí k novým pořádkům, bez nichž by její obroda nebyla možná.

Když chybí svoboda

18. března 2020 v 9:36 | Petr Jáchym
Když chybí venkovní svoboda, například pohybu, je to ideální čas k nabytí té vnitřní svobody, k čemuž mnohá omezení také vedou. Jelikož celá společnost je takřka nesvobodná tím, jak je nucena ke skupinovým musům nastal čas k posunu směrem k jiným hodnotám. A jelikož by to lidstvo nedělalo dobrovolně, jak se po dlouhé roky ukazovalo, musí přijít i toto direktivou.

Žel bohu, to co se děje nyní je jen pouhým řešením důsledku celé situace, ale i tak je jistě lepší něco než-li nic. Důsledkem je pandemie, která uzavírá lidi masivně doma - jednou z větví příčin je to, že kdyby nepřišla epidemie, tak by se lidé doma takřka nedonutili zastavit, či být pospolitě a začít na obrodě kolektivní duše sebou samým a svou rodinou.

Kolektivní duše národa nebo společenství se skládá z jednotlivých duší lidí a tak tvoří společnost. Společnost jako celek je v žalostném stavu co se týče duševních hodnot a přístupu lidí k sobě. Rodiny jsou rozvrácené, nic se v nich konstruktivně neřeší, děti prodlévají nepřiměřeně dlouho u svých matek, které si z nich činí smysl života, otec díky a nejen díky tomu raději pracuje přemírou času a má mnohdy paralelní vztah, jelikož to doma je mu cizí. Mnoho rodin je uměle udržováno jen proto, aby děti jakoby nestrádaly, atp. Prostě a jednoduše hodnoty v mikrocelcích jsou pokřiveny až zvráceny a tak a proto je na tom tak i celá společnost. A na takovou společnost musí přijít hrozba a trest.

Po dlouhou dobu se vyskytují alarmy, které ukazovaly, že něco musí přijít, že se nějakým způsobem musí lidem ukázat jejich zrcadlo, že je třeba reflektovat ono správné jak by měl člověk žít. Co je správné? Nebýt v rozporu sám se sebou - pokud je člověk vědomě vyrovnán s tím jakým je a co dělá, pak mu bude jistě dáno i žít jiným způsobem než je obecný modul ve společnosti tak hojně zakořeněný.

Nyní nastal ideální čas, společnost se zastavila a mašinérie ekonomiky brzdí své ohromně rychlé tempo…lidé se mohou zastavit, vidět oblohu, slunce a květiny, nahmatat krásu světa kolem sebe a s nádechem si přiznat jak jsou na tom uvnitř, jak se cítí s těmi s nimiž sdílí, kolik štěstí jim přináší onen hon za mamonem v podobě dovolených, leasingů na auto, technických vymožeností a splátek obydlí v nichž jsou momentálně uzavřeni. Ano tato reflexe je nutná a je nutné, aby byla upřímná a vyvodily se z ní důsledky, jelikož dokud člověk nenabude vnitřní svobody žádná venkovní nemůže přijít.

Přichází doba změn a ty změny jsou přinášeny změnou astrologického zvěrokruhu…vždy, když přicházel nový zvěrokruh zažila společnost velkých otřesů a změn ve svých základech (Ryby nastupovaly s příchodem Křesťanství)…nyní po dosluhujících unavených Rybách přebírá vládu Vodnář. Je dobré podotknout, že on je lidskou postavou a tak jen ze zevrubného pohledu se bude jednat o kult člověka a jeho věcí. Bude požadováno svobody lidského úsudku, upřímnosti k sobě samému a vyspělosti duše jako takové, aby mohla společnost a lidská rasa dále vládnout své planetě a vedla ji směrem k životu a plnosti.

Co když už je pozdě

18. února 2020 v 11:20 | Petr Jáchym
Pozdě je jen další relativní pojem, který je ve velké oblibě skloňován…v zásadě není nikdy pozdě a je lepší alespoň někdy než-li nikdy. Doba, ve které žijeme je zrychlená a tak pojem času jako její základní hybná veličina hraje v její terminologii důležitý part.

Každý neustále něco musíme a musíme to mít hned, nejrůznější společnosti mají ve svém sloganu návnadu jak rychle doručí balík, za kolik minut nám přivezou nákup, za jaký minutový interval se najíme v pohodlí domova. Proto je normou, že člověk mnohé musí odevzdat rychle a přirozené čekání je neakceptovatelné. Už i příroda se nakazila vražedným tempem lidí a zapomíná střídat důsledně svá roční období. Což může vést k nejrůznějším úvahám o tom, na co je pozdě a na co ne.

U člověka jako takového není nikdy pozdě na to zastavit se a rozhlédnout se do svého okolí a svého světa, zhodnotit jak si vede, jak se mu žije, jak je spokojen se svými vztahy, sebou samým, prací, kterou dělá atd. Na to není pozdě nikdy a kdykoli se toto udělá nese to s sebou významné plody, jelikož člověk, který takovýto projekt uskuteční bude korunován a odměněn. Avšak, kdo by se dobrovolně zastavoval, když je na vlně iluze spokojeného bytí a na hřbetu společenské frekvence se řítí životem? Snad jen ten, kdož už je nějakou dobu notně nespokojen nebo ten, kdož byl násilně zastaven nemilosrdným osudem bytí, který mu dal do cesty takovou překážku, kterou již nejde nevidět nebo ji nelze obejít.

Je nasnadě, že člověk se jen tak jednoduše zastavit nechce, jelikož podvědomě tuší prázdnotu v níž by se ocitl, tuší a to správně, že když se zastaví bude dohnán tím, čemu tak úspěšně unikal. Nadto jeho nohsledové jsou mu neomylně v patách a tak udýchaného člověka lapí a dají si s ním dostaveníčko na metě, ke které doběhl. Ano, to je zákon, že mnohdy se člověk žene životem nejen kvůli tempu, které život udává, ale i kvůli tomu, že prchá sám před sebou a tím, co ho z nitra volá o pozornost. V tomto ohledu nikdy pozdě není, jelikož každý okamžik, kdy se člověk může trochu poznat stojí za to. Poznání nás vede do hlubin sebe sama.

Je jisté, že zde platí heslo dříve než-li později více než kde jinde…jelikož člověk žije jen jednou a pokud se chce dopracovat sám k sobě a udělat ve svém životě pokroky směrem k tomu, aby mohl lépe žít a být si sám sobě dobrým společníkem je třeba energie, entusiasmu a odvahy nahlédnout na způsoby a vzorce, které žil, žije a udělal si inventuru ve svém bytí a mohl jít dále do života vedoucího ke spokojenosti a naplnění.

Aby člověk byl schopen leccos změnit je třeba, aby vyčistil ono kalné v sobě co ho tíží, přeskupil nastavení, které si osvojil jako právoplatný vzorec a dovedl si přiznat nesčetné chyby, které napáchal na svém okolí díky tomu jak nešetrně zacházel sám se sebou. A že jich každý máme v sobě nasbíráno více než dost je více než jasné…už toto přiznání vede k progresu a vývoji. Jelikož pouze tehdy když si člověk uvědomí co dělá špatně, má možnost věci měnit a dělat je lépe.

Dítě v každém z nás

2. února 2020 v 11:01 | Petr Jáchym
Každý má své vnitřní dítě, které se probouzí a dává o sobě vědět kolem poledne života, což je zhruba 40.rok lidského bytí. A když se dítě probouzí, tak se člověku mění mnohé v jeho životě.

Není třeba v tom hledat žádnou velkou vědu, každý z nás ví jaké to je, když si malé dítě nárokuje své potřeby, jaký diskomfort přichází a co krásného to je, když se poštěstí pohledět do dětských očí, ale je to právě onen diskomfort, jelikož plno z nás si ve 40ti letech přeje více klidu a stability než přebalovat novorozeně a jihnout štěstím nad ním a ejhle ono je v něm samém a žádá si to péči.

Vnitřní dítě je psychická dispozice, která přichází v době, kdy člověk dosáhl svého vrcholu v hmotném světě, přešel z dětství do dospělosti a je ustálen natolik, že začíná na jeho pouti práce na západu života a výchova sebe sama v duševně pokročilejší bytost…ta vede přes dítě v nás.

Ono malé, co se rodí má veškeré požadavky stejné jako dítě fyzické a tak člověka provází poryvy různých druhů nálad, staví se jinak ke svým zásadám, které doposud měl, jemní a obrušují se v něm hrany přesvědčení do té doby tak zákonně platné.

V okamžiku, kdy člověk začne směřovat zrak dovnitř sebe neuvidí pouze dítě, které by duše bezprostředně vyvrhla do života, ale vidí ve své duševní krajině i ty, kdož ho zplodili a sice matku a otce (metaforicky řečeno), jedná se o mužskou a ženskou stránku, kterou je třeba propojit a získat z ní skrze dítě ono 4té a tím je lidské já. Ale to trochu předbíháme rámec tohoto tématu.

Skrze své vnitřní dítě si osvojujeme nejrůznější návyky a děláme inventuru ve svém dosavadním životě, jelikož jak jsme se prakticky nevědomě prořítili životem do bodu poledne života potřebujeme zastavit, nadechnout se a ohlédnout se za sebe, jak vypadá cesta kolem nás, kolik lidí jenž s námi jsou v kontaktu jsou v harmonii se sebou samými nebo naopak jsou trpícími našimi náladami…jak vypadají případně naši fyzičtí potomci, jak dobrými jsme rodiči a vedeme je správným zdravým směrem do nelehkého bytí v moderním světě, jak dobře my sami rozlišujeme onen svět s jeho nástrahami…to vše nás nutí vnitřní dítě přehodnocovat a dotýkat se velmi kriticky všeho kolem nás.

Tato doba je velmi stěžejním bodem v životě člověka, je mnoho takových, kdož své vnitřní dítě nikdy nepoznají nebo lépe řečeno nepřijmou, jelikož onen duševní rozpor, který se jim vkradl do života a nese sebou známky nejistoty, změny vnímání doposud jasných zásad a s tím spojené různé somatické změny řeší společně s moderní medicínou předepsanými psychofarmaky…léky na tlumení nepříjemných stavů a slibujících navrácení člověku do života klid a komfort. Ti, kdož se rozhodli pro tuto cestu v důsledku kárají nejhorší zločin na sobě samých, jelikož se odosobňují zabíjí své vnitřní dítě a tím si zavírají cestu k sobě samému…k autentickému životu v němž skrze sebe rosteme a stáváme se stabilnějšími lidmi a vyspělejšími dušemi zakoušejícími emoce a pocity.

Slovo na závěr - vnitřní dítě a duše jako celek jsou vším jen ne rozumovými konstrukty, duše je orgán dokonale abstraktní, neuchopitelný a nesvazatelný, zachytit lze pouze její fragmenty a to především intuitivní malbou, volným psaním a výrazovými technikami jako je například tanec…práce na vnitřní krajině je možná, avšak projít temnotami k sobě je velmi bolestné s nutností průvodce těchto krajů znalého.

Lepší zítřky

11. ledna 2020 v 10:17 | Petr Jáchym
Střídání dobrých a špatných dní patří neodmyslitelně k životu a děje se s železnou pravidelností, stejně jako po noci přichází den. Je to však omezený úhel pohledu nás lidí dnešní doby, kdož toto střídání neradi vidíme a nehodláme oné základní dynamice chodu přírody dát zelenou a být s ní v symbióze.

Je to především díky zdánlivému kultu všemohoucnosti člověka, který se pasoval do role bohorovného hybatele planetou a snažícího se neustále žít jen na pozitivním módu a v růstových číslech na všech frontách svého bytí. Avšak to je přesně onen druh zkázy, kterým společnost trpí.

Aby mohlo být lépe, tak musí být hůře - a hůře musí být pro znecitlivělého člověka čím dál více očividné, jelikož jinak si pro svou hroší kůži vytvořenou onou společensky populární odosobněností není vědom ani malého dobra. Proto i zlo musí eskalovat, aby ho člověk pocítil! Jelikož jinak se stane to, že se člověk bude dožadovat pouze dobra a zlo přestane mít v zorném poli ještě více, než ho již nyní má.

Na to, aby mohl člověk ty horší dnešky zakusit a vědomě projít k lepším zítřkům je třeba odolat silnému náporu procesu, který se k jejich přechodu odehrává. Je to síla vichřice, která se v nitru duše udává a ta pustoší, co jí stojí v cestě a boří a boří vše nezdravé, co nemá v lidském životě místo. Bolestivé je to především proto, že se člověk zdráhá pokorně přijmout onu nutnost procesu, bez které se prostě a jednoduše obroda neukoná. A čím víc se brání, tím více trpí - dominující mozek je třeba alchymisticky vyžíhat, aby uvolnil místo pro emoce a city.

Nejsme to my lidé, kdož velíme přírodě, ale je to příroda, kdo vede procesy na Zemi a tím pádem i (v) nás…a stejně jako nás geniálně vytvořila, tak nás geniálně formuje a dává nám zakoušet všemu co je potřeba, aby z nás měla lepší tvory, kteří jednou budou moci vést naší planetu směrem k životu.

Lepší zítřky nastanou ihned potom, co se přeženou ty horší dnešky, které začínají nabývat na síle…masa díky odosobnění jedinců nemá směr vývoje a jen si tupě nárokuje více a více konzumu. Ztratila sebe samu tím, že na počátku začala potírat kult jednotlivce a zmasověla do shluku korporátně očíslovaných jedinců a těm vyrazila svou aristokratičností to jediné co opravdu on narození měli dáno - osobnost. Osobnost nahradila iluzí konzumu, vše určujícím rozumem, namísto jména člověka dala očíslování a zavřela ho do ohrádky, kde se o něj přestala starat co do smyslu vývoje jeho jedinečnosti, ale naopak vytvořila jednotný ráz všem společný. Tato masa nyní nabírá na síle a otrokář se sám začíná bát svých otroků.

Neklid doby přichází mimo jiné i proto, že vstupuje na obzor nový astrologický zvěrokruh a ten sebou nese nové pořádky a zvyklosti. Je to osobitá lidská postava Vodnáře, který zaklekává nad potokem, aby pročistil vody vylitím svého džbánu a ustanovil tak lepší zítřky pro svá dítka, která přebírá po dosluhujících rybách ve velmi žalostném stavu, zbídačené a vyčerpané.

Kam dál