Motivace

18. září 2017 v 20:40 | Petr Jáchym
Motivací pro vyvázání se ze vzorců, které máme v sobě hluboce vštěpeny dosavadním bytím je vidina smysluplného života založeného na sebe hodnotě a sebeúctě. Tyto dvě veličiny jsou člověku v jádru vlastnější než cokoli jiného, asi právě proto jsou tolik opomíjeny. Jsou totiž v jistém ohledu velmi nebezpečnou zbraní.

Cesta do bodu, kdy se začne člověk cítit a zaznamenávat své počínání je velmi dlouhá a především bolestná. Nikdy nezačne jinak než z nutnosti života, který už není možno jet ve starých kolejí, tak vůz vykolejí a převrhne svůj obsah do bláta. Obdobně se cítí ten, který se ocitne na scestí, potažmo v životní krizi. I do ní jej jistě dovedla motivace, jen ta z opačné strany téže mince.

Po většinu svého života se motivováni druhými ženeme naučeným nevědomým přetvařováním k ukojení jejich zhoubných potřeb, které nejsou sto naplnit sami a tak k tomu potřebují kašpárky, kteří jim tragikomedii jejich bytí předvedou v nějakém humorném hávu. Je jedno zda jsou to rodiče, některý ze zamindrákovaných učitelů nebo šéf, který nás vede k vyšším cílům. Vždy to má stejný dopad - vykořenění jedince. A jak vypadá scénář bez odpadnuvší loutky? Je nahrazena jiným objektem, a to bez mrknutí oka kohokoli z manipulátorů.

Pokud je krize, do které se člověk vyčerpaný svou rolí dostatečně hluboká a zatne se její ostří až do živého může člověk děkovat za toto procitnutí. Jistě ve svém žalostném stavu nebude takového nerozlišení schopen, ale kola osudu se již dala do pohybu a povedou ho cestou k uvědomění a bude mu dávána síla k zdárnému dokončení. Silnou motivací mu bude to, že už nikdy nepůjde proti sobě ve smyslu, že by hrál divadlo někomu, kdo si pro svou duševní absenci ani není vědom, že někoho tak umně kastruje. Není to o tom pohřbít trýznitele, ale vymanit se z jeho vlivu a jít cestou dál…ostatně do jeho vlivu jsme se měli dostat právě proto, abychom si uvědomili to, že je třeba dělat věci jinak. Každá oběť má vždy svého násilníka! Čím hrůznější zážitky byly zažity, tím větší motivace nevrátit se do starých kolejí bude.

Svou vůlí jsme schopni dosahovat nejrůznějších met, pokud dobře a poctivě vybagrujeme kal, který v nás byl uložen budeme moci stát se svobodnějšími bytostmi, které jsou si vědomi svého konání, jednání a slov. Každý člověk, který chce žít smysluplný vztah s druhými musí poznat a přijmout cele sám sebe. Včetně svých stinných stránek a činů, které v minulosti vykonal. Musí najít tolik odvahy, aby se naučil sebelásce a mohl se tak stát tím, kdo je schopen milovat druhé. Jen člověk, který zná sebe se chce poznávat s jinými, jen ten, který si je vědom síly a pravosti svých slov sám k sobě je může používat směrem k druhým nezištně.
 

Peklo je prázdné, démoni jsou tady

5. září 2017 v 9:31 | Petr Jáchym
Pokud lidé pomyslné peklo nenavštěvují tím, že by dobrovolně dávali všanc svým stínům vystupovat ze svého nitra, nezbude nic jiného než to, že se jejich stíny dostaví sami za nimi. Stín je metaforicky mimo jiné nazván jako démon.

Je přirozené, že každý jedinec nese s sebou svou stinnou osobnost, která je jeho druhou částí. Tato je vším, čím si člověk myslí, že není a nechce být. Obsahuje všechny stínové podoby, které člověk neintegroval do svého života a ponese je tak dlouho, dokud je neintegruje, nepřijme za své a nezačne se s nimi konfrontovat; i tak jich stále bude dost, které integrovat nikdy nezvládne, jelikož tato díra je jako vesmír sám nekonečná. Jisté je, že to není příjemné zjištění, ale kdo pronesl tu větu, že v lidském životě je něco apriori příjemného? Asi někdo, komu se to pro něco hodilo, aby tuto hrůznou myšlenku začal ventilovat mezi nás.

Primitivní kmeny žijí v symbióze se svými temnými silami, rozmlouvají s nimi, dle jejich povelů se chystají k boji, když jim tito jejich bohové zavelí, jsou tiší, když jsou tiší oni. Co dělá člověk ve vyspělé kultuře? Staví se k sobě tak, že nemá žádné stinné stránky, pasoval se na post všeznalce, obrnil se ochozem, za který nevpustí žádnou negaci, natož stín. Absencí sebereflexe proto není sto vidět zlo, které páchá svým konáním a slovy, které kolem sebe šíří. Hlavními ukazateli jsou agrese, zlost, povýšenost a arogance. Ano tyto vlastnosti má každý z nás a jsou to vlastnosti zla…prvotním krokem změny je třeba přibrat si je za své a následně s nimi pracovat. Jak? Vidět se pod drobnohledem tohoto nastavení a pomalými kroky uvědomování si svého každodenního konání se snažit být tím, kdo je svými démony ovládán méně a méně tím, jak se jim vymezuje.

Nevědomá stránka je vědomé vždy nadřazená, zdálo by se tedy, že tato práce je zbytečná…avšak jiná smysluplná cesta než pracovat na integraci stínu prostě neexistuje; nastavení je z nějakého důvodu takto dáno. Možná proto, že kdyby člověk nabyl pocitu, že existuje nějaký bod, kde by se dostal do totální vyváženosti, tak by zpychl a přestal chtít růst poznáváním. Z toho plyne, že boj s tím, co máme v sobě je nekonečný a bude třeba ho vést až do posledního vydechnutí. Je to mnohdy boj velmi vleklý a lítý, plný hořkosti a bolesti, především v rané fázi procesu se takovým víc než jeví. Toto má svůj důvod především v tom, že my lidé začneme s obrodou na sobě samých téměř vždy déle než by bylo třeba. Nedá se to odsuzovat, jelikož v naší kultuře kult něčeho, co by nás převyšovalo postupně vymizel a proto nikdo nepracuje s tím, že existuje.

Cesta uvědomělým životem vede mezi smyslem a nesmyslem, mezi tmou a světlem. Nikdy není dáno jednoho nebo druhé více nebo méně, vždy dostáváme tolik, kolik je nám třeba a co jsme schopni unést. Od této strastiplné cesty nás neuchrání žádná zkratka, která se nám nabízí, cestu je třeba projít, procítit a být na každém kroku přímější a autentičtější než na tom předešlém. Jen to je smysl a možnost jak dojít do cíle a být vyspělejší duší než tou, která nám byla dána na počátku cesty při našem zrodu.

Základní pravidlo zní: nic jsem neměl, nic nemám a nic mít nebudu a přesto jsem. Cokoli očekávat je scestné a zavádějící, smysl vychází z nesmyslnosti a konat nekonáním je nejlepším vodítkem pro celkový vývoj.

Kdybych tak mohl změnit svůj život

24. července 2017 v 17:52 | Petr Jáchym
Kdybych chtěl změnit život, musel bych změnit sám sebe…ustojím vidět se jinak? Změna začíná vždy u sebe, člověk vstupem do procesu proměny musí být prost očekávání a chtění, jelikož proces, který nastane bude ve všech směrech jiný. A když je něco jiné, tak nemohu očekávat jaké to bude.

Fráze typu "kdybych mohl", "pokud by bylo" a podobně jsou však mnohdy jen fráze, kterými si člověk odfoukne přebytečné napětí, které se v něm nahromadilo po nějakém nestandardně emočním zážitku. Avšak ihned jak to vyřkne už pohotově startují obranné mechanismy mozku, které začnou produkovat scénáře, jak přesně ta či ona změna není možná a jak by člověk dopadl, kdyby se do ní pustil. Je to přirozené, jelikož nevědomí v nás samých nedopustí činy, které by mu způsobily destrukci a tím konec jeho nadvlády.

Pokud by se však člověk opravdu odhodlal je třeba zbavit se především lpění a to lpění na vzorcích, ve kterých se pohybuje a skrze něž se váže k venkovnímu světu. Vzdát se takového lpění je něco, co pocitově odnese pevnou zem pod nohami a začne chaos, který od toho okamžiku začne sílit. Tento děj je přirozený, jelikož bod/y, ke kterému se jedinec doposud vztahoval už nejsou v dohlednu a nové zatím ještě nevytvořil. Bude třeba práce na budování nových vztahovým bodů, konkrétně na bodu uvnitř sebe samého. Skrze tento bod se člověk nově bude vztahovat k světu a o něj se bude opírat. Toto bude samo o sobě těžké, jelikož je to opačné než doposud. Člověk doposud skrze venkovní svět posuzoval sebe, nyní bude skrze sebe reflektovat svět.

Nejdůležitějším okamžikem je vždy rozhodnutí a ke každému pravému rozhodnutí je vždy dána síla, aby se ono mohlo uskutečnit. Toto je třeba mít na paměti, jelikož započatá cesta nebude lehká...naopak bude složitá a to velmi. Avšak bude pravá a člověk, který po ní bude kráčet bude autentický a bude cítit, že jde. Bude moci svobodně vychutnávat vše, co na cestě potká a bude si moci určovat s kým po ní půjde. Mnohdy půjde sám, jelikož pouze tak se pozná. Skrze sebe a své pocity, které bude prožívat se stane pravým a autentickým jedincem, který následně bude moci být věrohodným a plnohodnotným partnerem pro sebe i své okolí.

Člověk, aby se mohl poznat, tak se bude muset ztratit a opětně nalézt, pokud toto dokáže a vybojuje si sám sebe v lítém boji s tím, co ho ukovalo do místa, z něhož chce změnu podniknout vyhraje poklad v podobě sebe samého a tento klenot bude trpělivě vybrušovat do tvaru a lesku vysoké hodnoty. Aby se proces zdárně uskutečnil bude třeba pěstovat vůli a trpělivost…být bdělí a rozlišovat nejrůznější venkovní i vnitřní indicie, které se budou objevovat.
 


Tohle není můj hlas!

11. července 2017 v 21:27 | Petr Jáchym
Když se probudí ten druhý hlas a začne hovořit z nitra naší duše jsme tím mnohdy velmi zaskočeni. Byť není ničím až tak novým, ten hlas člověk útržkovitě zaznamenává celý život, jen v určitý okamžik zesílí natolik, že už není možné ho ignorovat.

Znají ho mnozí z nás, jen málokdo si dovolí ho naslouchat a dávat mu důležitost, která mu právem náleží. Vždyť je to hlas našeho nitra, naše druhá část, kterou neznáme..to ona nás skrze hlas touží upozornit na svou existenci. Je to velmi mnohočetná entita, kterou tento hlas zastupuje a je velmi důležitou součástí nás samých, kterou je radno poznat, abychom se znali cele.

Velmi často se tohoto nového hlasu lekneme, jelikož narušuje klid našeho bytí, v němž si lebedíme. A ještě k tomu něco po nás chce a nebo nám kritikou oznamuje pravdu o nás samých...na tuto pravdu však nikdy není vhodný čas a proto nás tento hlas, který ji nese obtěžuje. Mnohdy nás tolik vyleká, že se před ním dáme na útěk. To je však ta nejfatálnější a nejkomičtější chyba, která se může udát. Nejen, že mu nikdy neutečeme, jelikož to, před čím utíkáme máme v sobě…onen hlas je toho personifikací, ale hlavně tím, že si únik zvolíme jako východisko tomu hlasu dáme palivo do jeho ohně. Nejprve to bude hra na honěnou dětského typu, avšak jelikož my nepolevíme a jako správné děti nebudeme znát míru, kdy přestat, přejde nevinná hra ve štvanici.

Jediný, kdo se v tom příběhu tím celým bude bavit je ten hlas, který nás chtěl zprvu upozornit na určité nesrovnalosti, které bylo třeba přehodnotit. Jelikož to jsem nebyli ochotni naslouchat, tak narostl tou celou hrou do takových rozměrů, že nyní už mu nedáme ani kousek sluchu dobrovolně. Jelikož tón jeho hlasu nabyl do enormních proporcí a slova mají jinou kadenci a hřmivý tón.

A tak to chodí v našem světě…člověk nenaslouchá maličkostem, nebere si z nich ponaučení a nepřizná si chybovost svých kroků. Namísto zastavení se pořád něco musí a místo nutného usebrání odpočinkem je pořád v pohybu a nachází si umělé činnosti, jen aby se do klidu nedostal. A tak se všichni štvou a běhají z místa na místo hnáni svými osobními hlasy. Věci znalému člověku dojde, že na společenské úrovni se stejně tak ozývají a budí hlasy archetypální. Jistě by se k tomu dalo přihlédnout a vidět v tom celém otisk těchto hlasů, které nechceme jako společnost slyšet a pozorovat jejich konání na úrovni přírodních poryvů, celospolečenského uspořádání a klimatu světa.

Hlasy z nitra, které nehodláme slyšet mají svůj význam, jedním z takových je to, že člověk dnešní doby se pasoval na piedestal vše hybatele a vše konatele světa a to je velká chyba, jelikož člověk je pouze jednou částicí v celém systému a o tom bude spraven hlasem nejhrubším na pokraji své únavy, do které se zvoleným únikem před dříve niterným hláskem, ke kterému se nechtěl znát dostane.

Co to hergot je?

3. července 2017 v 23:55 | Petr Jáchym
Připadám si jako ve světě klonů a kopií, na každém kroku je více a více znát, jak se ztrácí originalita a smysl pro jedinečnost. Přitom je patrné, že je to jen póza a přetvářka, která je poplatná duchu doby, který začíná být více než zkažený. Avšak mediální pozlátko má vytvořeno dokonale. New age stále roste a nabízí levné nálepky štěstí na základě přání si štěstí a spokojenosti. Farmacie slibuje léky na vše, co by se nás mohlo dotknout a lifestylové časopisy zaručují štěstí a zdraví, když se budeme řídit jejich radami.

Kam se poděl člověk, který byl pyšný na to, že něčím vyniká a vážil si své originálnosti a jedinečnosti, kterou je přirozeně vybaven na cestu svým životem? Stáváme se opičkami, které opakují to, čím je živí televizní reklama, necháváme si vymazávat mozky tím, co vymyslel marketingový expert, že je pro nás nejlepší…nahráli jsme se na program zisku a konzumu, avšak málokdo vidí, kde jsou hranice únosnosti tohoto chování a kam to celé spěje.

Po ulicích jezdí auta, která jsou téměř nerozeznatelná od sebe, není na nich nic pokrokového a design je totálně bezpohlavní, hlavně nevybočovat. Proč? Je přeci tolik možností jak ukázat svou přirozenou originalitu, jelikož pokud ji nedáme slovo, tak ona si ho vezme sama ať chceme nebo ne.

Klapky, které jsme si nasadili na oči, abychom neviděli spektrálně nás omezují natolik, že hloupneme a vaříme se sami ve svém omezeném výhledu, máme strach se projevit, abychom náhodou nebyli perzekuování za vlastní názor. Toto už tady párkrát bylo a vždy to vedlo ke zlu, které uchopil do ruky zvrácený jedinec, který pro svou dokonale vytříbenou bezbřehou egocentrickou povahu spustil kola mašinérie, která spláchla z povrchu zemského vše co on označil za zbytečné. A ti, kdož nejsou sami sebou a neváží si svého vlastního nastavení jsou snadnou kořistí přesně pro takovou zrůdu, která se je chystá požrat.

Smutné na tom celém je, že naše doba nabízí přehršel techniky, která udělá za nás tolik práce, její pokrok je nám nápomocen a šetří nám spoustu času, který máme k dobru. Avšak co s ním my lidé děláme? Trávíme o to více času u televize, hraním videoher, opíjením se v hospodách. Každý má svého koníčka a své záliby, na které má plné právo, ale toto, co se v dnešní době pěstuje ve velkém měřítku není cesta vedoucí k pokroku, ale k degradaci. Jelikož televize produkuje z velkého procenta brak, co chvíli je člověk zaváděn reklamou a to přesně v okamžiku, kdy je otevřen příběhu, který v dobré víře sleduje. Rozmach videoher sebou nese velké množství zla, je normální v nich bourat a zabíjet, stejně jako jezdit rychle autem a nabourávat do spoluúčastníků video provozu. Ano je to jen hra, ale její dokonale podmanivý charakter je pro člověka, který je jí uveden do stavu nízkého rozlišení velmi těžko rozeznatelný od reality, mnohdy toto může za realitu zaměnit.

Kam se poděla úcta člověka k člověku? Jsou to vrcholní představitelé politiky, kteří se osočují nejrůznějšími názvy, je normou, že ani před jméno nedají oslovení pane a paní. V médiích a na plakátech je velmi volná morálka a tak se dostávají do obecného éteru slova, která by v něm být neměla. Uvědomuje si vůbec někdo, že za mnoha řidiči sedí děti, které vnímají hlasy a nápisy, které slyší/vidí? Jak asi tak bude vypadat za pár let společnost, která je degradovaná tak nízkými mravy a živena tak zkaženou potravou?

Co to hergot je? Je to velký problém společnosti a pokud se nezačne urychleně každý zamýšlet nad tím, čím je a čemu z nabídnutého koktejlu iluzí propadl, tak bude naše doba velmi brzy zatemněna a bude třeba zvolat Herr Gott pomoc nám…pomůže?

Strach z neznámého

2. července 2017 v 23:15 | Petr Jáchym
Pokud něco neznáme, není možné se toho bát…avšak i přes to máme z neznámých věcí strach úplně největší. Iluze strachu mnohdy naroste do takových rozměrů, že jsme jí až paralyzováni. Strach je veličinou hrající velkou roli v životech nás lidí.

Kde se strach bere? Příčinou mohou být už ranné pocity, které zažívá člověk bezprostředně před porodem, tedy před vstupem do nového světa z bezpečí v němž tak dlouho rostl. Tento proces musí být stěžejním bodem pro ranou psychiku…dochází zde vlastně ke smrti a následnému zrození. Jelikož, když jsme v břiše matky jsme jiný organismus než ten, kterým se výstupem staneme. Jsme odpojeni od zdroje a musíme začít fungovat vlastním dechem a stáváme se samostatnou jednotkou. O průběhu samotného procesu ani nemluvě…

Zrodový bod je velmi bolestivý, proces boje o život, rozloučení se s známou oblastí a vstup na svět, kde nic nebude stejné jako dřív. Jistě, že to dítě nevnímá, ale to, co v něm je živé, tedy jeho duše tyto poznatky zaznamenává a ukládá do svých útrob, stejně jako vše po mnoho let, kdy si člověk nebude mnoha věcí vědom. Jednou pak tyto nahromaděné prožitky bude třeba rozebrat a integrovat do života.

Strach je velký fenomén, a i když je nehmatatelný a má abstraktní podobu dokáže mít obrovskou sílu a moc nad člověkem v jeho konání. Především, když vstupujeme do sfér uvědomování, tak strach pociťujeme velmi intenzivně. Na každém kroku, který děláme hlouběji do sebe sama, do sfér, které nám nejsou doposud známé strach roste a bytní. Když se mu člověk poddá a nerozliší, že je to jen iluze, konstrukt, tak jím může být paralyzován a zacyklován. V takových případech je nutné vyhledat průvodce, který touto oblastí člověka provede, pomůže mu s orientací v jeho stavu a ukáže mu cestu jak ze strachu ven.

Strach je velmi dobrým ukazatelem na cestě vedoucí k poznání sebe sama. Stejně jako jakákoli jiná veličina má stranu pozitivní i negativní. Je na míře poznání každého z nás, jak se svými strachy naložíme a jaké indicie si z nich vezmeme. Pokud bychom strach připojili ke stínu, z něhož zdá se vyplývá je třeba si uvědomit, že každý stín jakkoli hluboký se bojí ranního světla. Tím je myšleno, že pokud se svým strachům postavíme čelem nakonec je překonáme, přerosteme a integrujeme do psychiky tak, aby nám byly dobrým rádcem.

Přerůstání strachu je možné pouze v daném okamžiku, kdy strach zažíváme, čím více vědomí jsme, tím dříve rozlišíme, že se jedná o strach a začneme rozkreslovat jeho složení…odkud plyne, na co se váže a co nám chce říci. Vědomím pohledem na něj umenšujeme jeho moc a snižujeme paralýzu, do které nás hodlá dostat. Nacházíme-li sami sebe v bodě, kdy se bojíme a tím, že si to přiznáme přerůstáme přes jeho moc a stavíme se mu tváří v tvář. V ten okamžik již máme zcela vyhráno, avšak zároveň se nacházíme v nejtemnějším bodě, jelikož bitva, která se odehraje mezi vědomím konáním a ohniskem strachu je náročná a nelítostná. Vyhraje pouze ten, kdo ustojí vše, co se na něj valí a vědomě na to co přichází bude reagovat.

Člověk se nemá čeho bát, pokud se nebojí sám sebe a u strachu to platí dvojnásob. Vše vystupuje z nás a váže se to na prožité zkušenosti. Tím, že se poznáme a prostoupíme svým stínem budeme prosti strachu a bolesti, která z něho pramení.

Nikdy se toho nevzdám

21. června 2017 v 20:41 | Petr Jáchym
Podstata života je taková, že člověk nalézá to, co má v sobě a s tím se snaží žít. Uvádět svou přirozenost do svého života, sebe do společenského řádu. Rozšiřovat základnu svého vědomí, aby byla košatější a rozmanitější a tím byl člověk plastičtější, autentičtější.

V důsledku není možné se něčeho vzdát…proč by se měl člověk vzdávat toho, co mu bylo dáno? Myšlení má mnoho dobrých důvodů proč nepřijmout to nebo ono. Má i moc to popřít, ale vzdání se toho tím nedosáhne. Pouze to nepohodlné vytěsní na jinou kolej, kde si to bude chystat pole na další vpád v budoucnu.

To, co je třeba činit je nahlížet a ze situací, které nás obklopují si brát jejich podstatu, tedy bod, kterým je nám naznačováno co nám to, či ono přináší. Jakou informaci o nás samých je nutno rozluštit, abychom mohli být sami sebou. Každý takový akt je-li pravý s sebou ponese rozpor, jelikož abychom se dostali k pravdě budeme muset rozpoznat zapeklitost šifry, která je nám ukazována…k jejímu klíči je třeba přijmout příběh cele, tedy i s jeho částí, která nám nebude zrovna vonět. Ano, je v nás něco, co brání zahlédnout pravdu a to je třeba přerůst.
Výška stojí na hloubce a to platí i zde!

Když přerosteme své nechtění a popereme se s neochotou vidět pravdu o nás samých, objevíme nové životní obzory, místa v nichž není třeba kontrola, urputnost, stres a strach. Jistě jsou to nemalé fenomény, které jsem uvedl; stejně tak jsem si vědom těžkosti celého procesu, bolesti, kterou s sebou nese, stejně jako dezorientace, která je nezbytnou součástí. Avšak ono není výběru, jelikož nic jiného prostě a jednoduše není možné, pokud máme žít v pravdě. Nepomohou ani aplikace štěstí, pilulky pohody, ani mentální programy, které si nahrajeme do mozku.

Podstatu lidství je možné pouze přijmout, cele integrovat vše, co máme dáno na cestu životem. Přijmout přirozené zlo, které v sobě nosíme, posvítit si na mínění, které o sobě máme. Rozložit se na jednotlivé dílky, ty poznat, poskládat zpět a mít na pozoru vše, co se v nás děje. Být přítomen a dávat pozornost jakékoli stránce naší osobnosti, která se právě v tu chvíli hlásí o slovo. Vše má smysl, vše tvoří celek a je nám z nějakého důvodu dáno. Toto je třeba si osvojit a přijmout jako fakt a pak se nevzdávat toho nastavení, které jsme si nově vytyčili. Co nebude třeba, to odejde…co nového se objeví, to poznáme.

Jen tak bude náš život pravý, bude obsahovat všechny přirozené aspekty, člověk se bude vymezovat procesnímu rozporu z toho celého pramenícího a tím růst směrem k celosti. Pouze když se cele cítíme, tak celými můžeme být. Tento proces není pouze mentální, ale je to zároveň i emocionálně-intuitivní disciplína, která tvoří celek toho, co se v nás odehrává. Dáváme tak slovo podprahovým složkám v nás samých, které abychom vyrostli musí být přiznány a přijaty za svou součást.

Každé světlo je ohraničováno tmou, jinak by světlem být nemohlo. Stejně tak my lidé jsme ohraničováni tím, čím jsme, jinak bychom to nebyli my. Vzdát se čehokoli na úkor něčeho jiného je zkratka, která bude vždy velmi bolestně pocítěna, jelikož vzpouzení se přirozenosti je cesta, která není vpřed.

Protančená noc

17. června 2017 v 20:22 | Petr Jáchym
Smráká se, prodlužující se stíny tak naznačují čas přicházející noci. Tělo se vzbouzí a v něm po léta kolující alkohol si žádá doplnění hladiny. Prsty na rukou a nohy se mírně třesou nervozitou a v hlavě se spřádají plány, jak se zodpovědně a neomylně dostat do víru zábavy a konzumace nějakého omamného drinku. Cigareta hoří…

Takto vypadal scénář mnoha a mnoha později nejen víkendových podvečerů po dobu let, které jsem prožil v bujarém rozpoložení na nejrůznějších večírcích, konzumací spousty a spousty druhů alkoholických nápojů. Tendence celé této etapy byla samozřejmě vzestupná od postupného seznamování se s reáliemi, až po dokonalé naložení života do příběhu jménem alkohol.
Noci nebyly až tak protančeny ve smyslu fyzického tance, ten tanec se odehrával spíše v hlavě, kde se roztáčela kola nesmírného množství scénářů. Ty vznikaly a zase zanikaly a na jejich místo nastupovaly jiné…jak se hladina alkoholu v těle zvedala měnil se charakter osobnosti a tím i chování, které se objevovalo navenek. Na vrcholu vždy vystupovaly ty nejmocnější složky, které byly potlačeny nejhlouběji…arogance, nadřazenost a hulvátství. Nebylo žádné síly, která by to monstrum zastavila.

Ba naopak…závislost je věc, nad kterou člověk moc nemá. Je něco v něm, co ho ovládá a určuje jeho kroky od začátku do konce. S naprostou precizností a geniálností si svého hostitele vede přesně tam, kam potřebuje. Na zádech mu sedí démon a ten velí kudy povedou kroky příští, kdo do nich bude zahrnut a kdo bude odpálen ze zorného pole. Režie byla čím dál tím více nevybíravá, manipulace s přibývajícími léty silnější a propracovanější. Excesy častější a krutější. Chaos, který se uvnitř mě odehrával nyní zpětně vidím jako ukrutný…tolikrát sobě nebo/i okolí bylo slíbeno, že už se to, či ono nikdy nebude opakovat a to vše jen proto, aby to příště bylo jen horší. Strašná moc, která když se člověka zmocní, tak ho neopustí.

Těžko toto celé racionalizovat, v tom totiž nic racionálního není. Je mi dnes více než jasné, že veškeré věci, které člověka vedou k závislosti a je jedno, na čem je jsou spojeny s něčím, co má člověk v sobě. Je to bod v něm samém, který se snaží být ukryt před rozlišujícím pohledem. Mocnost nevědomí, která ho zakrývá je směsicí velmi inteligentních a manipulativních složek, které přehrávají scénáře pro pochopení mozku a vedou člověka umě cestami a mezi lidmi, kde mu není dáno takové zrcadlo, aby pochopil a procitl.

Tato noc byla tančena 12let, zažilo se v ní obrovské množství zážitků, vypilo se neskutečné množství pití za spoluúčasti mnoha lidí, kteří byly nakloněni stejnému fenoménu. Byla to doba, kterou jsem rád, že jsem prožil stejně jako jsem rád, že mi bylo dáno ji opustit a jít dál…zbavit se velmi bolestivým, dlouhým a náročným procesem berličky, o níž jsem se tak dlouho opíral a začal tančit noci jiného charakteru s jinými scénáři.

Co když je to správně?

8. června 2017 v 22:35 | Petr Jáchym
Celý život jsme k něčemu vedeni, abychom byli dobrými dětmi, dělali jsme radost svým rodičům, abychom byli způsobilými žáky ve škole, dále loajálními zaměstnanci vůči společnosti, která nám dává všemožné výhody, dobrými a nekonfliktními partnery pro své protějšky a vzornými rodiči pro své děti.

Ale kde je norma toho, co je správné, hlavně vůči čemu je to správné? A není to celé náhodou tak trochu zvrhlé? Celý svět žije v nějakém duchu a tento duch je něčím tvořen, je poplatný svému tvůrci, to je běžná věc vždy a všude. Kdo je tím tvůrcem a kam směřuje je otázka druhá, avšak neméně důležitá.

Co, kdyby život člověka vypadal asi takto: jako dítě naplňujeme smysl života našim rodičům, kteří si více nebo méně vědomě vytvořili dítě proto, aby měli motor pro vztah a svůj život v něm. Rodič nám předává skrze výchovu to, co on sám považuje za dobré a důležité. Vede nás skrze své vlastní nastavení. Do jaké míry je vědomé oproti nevědomému si každý jednou sečte sám, až se v dospělosti dostane do pozic, v nichž bude nucen podívat se na to, jaký život vede a jaké vzorce ho ovlivňují. Nejdůležitější pak budou vzorce ranné, které nám vštěpila rodina. Jistě to dělala podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ale to může být stejně tak dobré klišé pro to, že ani rodiče se nepoprali sami se svými vzorci předané výchovy a tak prostě předali, co dostali. Stejně tak si mohli pořídit dítě, aby se vyhnuli tlaku psychiky, která je volala právě po uvědomění.

Škola, je subjekt, který je poplatný, financovaný a řízený systémem. Není nikde dáno, že člověk, který v něm vyučuje nějakou odbornou nauku je sám vychován a je tak dobrým příkladem pro dítě, které nejen, že opakuje odbornosti, jenž mu daný kantor předává, ale a to mnohem více vnímá jeho naturel, jak se učitel chová…sleduje a považuje za vzorec správnosti to, co vidí na učiteli jako autoritě, která nad ním má moc - bez reflexe, kterou dítě ještě dávno nemá. Ve škole trávíme mnoho času, je tedy zajímavé pohlédnout, jak na nás škola působí a co v nás zanechala ta, či ona autorita, která nás učila.

Zaměstnání je veliké téma, i ono staví na tom, co bylo jedinci dáno dříve a zde se k tomu přidá ještě zaměstnanecká politika, která je vždy určena vedením společnosti. Bylo by krátkozraké brát za samozřejmost, že manager společnosti, který má drahý oblek a naleštěný vůz je atributem lidství. Mnohdy je tomu naopak a hezkým kabátkem je jen umě zakryta bezohlednost, bezbřehá autorita a lidsky vyhořelá bytost. Avšak společnosti také podléhají trhu, jsou poplatné vládám, soutěživosti a v zajetí střádání aktiv ždímají své zaměstnance natolik, aby byly slepě loajální společnosti. Pod touto taktovkou je nutné takovému člověku vyhnat z hlavy jakékoli svéhlavé uvažování, o emocionálních projevech nemluvě. Mnozí z nás vědí nejlépe, jak to v nejrůznějších společnostech, i zvučných jmen chodí, ať už ze zkušenosti nebo z doslechu…jak se žije ve stádě hromadné kanceláře a jak se bučí na team buildingu.

Partnerský vztah jednoho člověka k druhému je určován vztahem, který měl ke svým rodičům. Především dominantní roli hrají rodiče opačného pohlaví a v nastavení, ve kterém se k nim nacházíme máme vybrány i své životní partnery. Není to jistě náhoda, ale spíše by se dalo očekávat, že to bude jistá přirozená danost, abychom si skrze tato zrcadla uvědomili to, jak na tom jsme a mohli jsme se díky rozporům, které z toho plynou poučit a tak i vyvíjet.
Stejné je to s výchovou dětí. Pokud bez reflexe přistupujeme k dětem tak, jak bylo přistupováno k nám, když jsme sami byli dětmi, pak budeme pokračovat v rodinné linii a z dětí se stane to samé, čím jsme my sami. S tím rozdílem, že do této směsi bude přimíchána část partnera, se kterým dítě máme…

Ale co když je správně, aby věci byly jinak, aby na prvním místě člověk ctil své pocity, nálady a emoce, které z něj volají a chtějí dostat své přirozené právo na život? Co když je správné, aby si člověk udělal opravdový obrázek na výchovu, školu, zaměstnání a partnera a odhalil v tom, že vždy jen část je správná a že zbytek může být úplně klidně jinak než se presentuje? Co když je správné, aby na prvním místě byl člověk sám sobě a teprve pak sehrával role pro druhé??

Rychle, rychle běží čas

1. června 2017 v 23:54 | Petr Jáchym
Jako boj s časem a jeho ubíháním, by bylo možno označit dobu, do které vcházíme. Je to doba temná a zdá se, že přichází nezadržitelně rychle. Alespoň zprávy kolem nás tomu nasvědčují, když ukazují stále hrůznější činy a reakce na ně.

Avšak všechny tyto činy pocházejí z lidí, tudíž i temné stránky, které doprovázejí stav, ve kterém se lidstvo nachází musí být jejich produktem. Jistě, je to přirozené, člověk má v sobě světlou, stejně jako temnou stránku. Pro tu temnou užiji termínu stín. Ten má v sobě obsažen každý a je úkolem člověka s ním pracovat a nakládat tak, aby obě stránky (světlo i stín) v něm byly v harmonii a vedly ho životem, který povede směrem k vývoji osobnosti…tedy ke stavu uvědomění, který bude v cíli vyšší než byl na startu života.
To, že toto je tak málo známá věc je důsledkem toho, jak si společnost stojí. Příčinou je pak nechuť každého člověka, který odmítá svůj stín si přiznat, převzít za své jednání zodpovědnost, natož ho pak asimilovat a pracovat s ním, jako se svou přirozenou součástí.

Dlouhodobé odvracení se od stínu nepřinese jeho vymizení, naopak přinese jeho nárůst. Každý den, kdy mu budeme utíkat bude on sílit. Je to jako pes, který je zlý…tím, že ho zavřeme do klece neumře. Naopak jednou se přihlásí o slovo útokem, ve vhodný čas. Vzteklého psa můžeme zabít a ještě si to legitimně obhájit. Stín však nikoli, v tom je ten největší paradox. Oni lidé, kteří se svým stínem přišli do styku vědí, že jemu utéci nelze. Vzpouzet se mu je přirozené, jelikož je to obrovská moc psychiky, která člověka paralyzuje, když s ní přijde do kontaktu. Věc se má tak, že stín stejně nad rozumem vyhraje a to tím, že bude buď přijat dobrovolně nebo člověka vyždíme pomocí nejrůznějších zbraní, které jsou mu vlastní: deprese, úzkosti, strachy, afekty, atd.

Čím víc se člověk ve svém vývoji zmodernizoval, tím víc se odcizil od své podstaty, která je mu dána. Vyloučil emocionálně-intuitivní složky, které jsou tak na úkor rozumu v úpadku. Všude, kde je něčeho dominance, tam je zároveň něco, co chybí. A tak je to u dnešního moderního člověka. Vše ví rozumem, ale nic necítí a bojí se emocionálně vyjádřit. Tím předává nevědomí v sobě obrovskou moc jednat způsobem, který je mu vlastní bez možnosti vymezení se. Dochází k regulačnímu, tedy vyrovnávacímu procesu. Nevědomí stínem tlačí na člověka proto, aby si uvědomil, co mu schází a začal se tím zabývat a posílil potlačené složky.

Problémy, které nyní jako lidstvo máme jsou velmi velkého rozsahu a umenšovat se nebudou nikdy jinak než tím, že si jedinec začne uvědomovat svou situaci a pozici v níž se nachází. Podívá se na bídu svého prožívání, vrhne světlo na vztahy, které žije a rozezná, že to, co jeho život režíruje je oběť v něm samém. Jakmile toto nahlédne má z části vyhráno, začne integrovat své stavy, které se v něm nachází, přestane obviňovat ze svého stavu okolí a zavdá tak semínko k tomu, že se v něm věci dají do pohybu směrem k rozvoji. Jakmile toto udělá větší množství lidí začne ustupovat stín nad společností jako celkem. Pak bude člověku čas jen veličinou a nikoli mentorem, který ho žene kamsi do budoucnosti, v níže se mu bude dařit lépe, až do ní rychle doběhne. Čas běžel vždy stejně a i nadále tomu tak bude…rychle běží tomu, kdo neprožívá a necítí se.

Kam dál