Energie

Pátek v 15:09 | Petr Jáchym
Téma ve své pravé podstatě tak banálně jednoduché, až svou bezmeznou složitostí téměř nedovolí o sobě psát. Energie se jen tak lehce odhalit nehodlá. Už jen to, že se o ní píše a pojmenovává jí dává formu a tím ji devalvuje.

Energie je nejsvobodnější, když se může hýbat svým směrem, tempem a stylem jí daným. Tak může přirozeně naplňovat to vše co ovlivňuje. V důsledku nic než energie není. Tak je energie vším a pokud je něco vším tak musí být zákonitě ničím. Jelikož vše a nic jsou dvě strany jedné mince.

Na jistém stupni pozorování je to shluk prvků dvou polarit, které se vzájemně přitahují, respektují, bojují spolu a tak svou interakcí drží strukturu pohromadě. Je to celé hypotetické, jelikož tato entita je neustále se měnící do všech stran, rostoucí a ubývající, houstnoucí proto, aby rázem mohla řídnout. Je něčím dokonale neuchopitelným a měňavým. Je vše prostupující a nachází se ve všech skupenstvích, ovlivňuje vše živé i neživé na Zemi i mimo ní.

Je mnoho nauk, které si na ní vystavěly svou doktrínu, New age šíří nauku o pozitivní energii, pomocí níž učí, jak si přát lepší život a štěstí v něm. To celé je hloupost a nesmysl, jelikož ve výsledku je to asi tak málo pravděpodobné, jako bychom si přáli den bez noci. Ale i tak to funguje, jelikož lidé si přejí skrze mozek scénáře, které se jim v tom samém mozku iluzorně plní. Avšak přes svou krátkozrakost a fascinaci tímto fenoménem nevidí, jak druhá polovina té samé energie za jejich zády spřádá sítě, aby si takového sobeckého jednostranně zaměřeného vykuka podala o kus dál.

Existuje známé pořekadlo: "ke každému daru boha Slunce klade ďábel svou kletbu" a tak je to přesně i s energií. Tudíž ji buď budeme brát takovou jaká je, tedy ve své bipolární celosti a tak ji budeme do svého života vzývat a ona nám bude nápomocna přesně tak, jak je třeba a nebo ne a pak…to ať si každý pozná.

Energie je velmi mocná a je jistě velmi diskutabilní odkud pochází, co ji produkuje a kam směřuje. Nicméně je to něco nezměrného a respektu hodného, což může potvrdit každý, kdož k životu přistupuje dospěle a poznal větry vanoucí v místech za oponou běžně vnímaných konvenčních návyků. Plout na vlně tohoto a cítit onu sílu je něco jako šílenství a extáze v jednom. Svou měňavostí a neustálým vznikáním a zanikáním v čase, střídáním barev nálad a pocitů dodává životu nepředstavitelné spektrum vjemů a síly.

Jsem přesvědčen, že proud energie ví, kam míží, že ví co dělá a že následovat ho a být v jeho pohybu je něco, co dává smysl...jelikož nebýt v něm je stát, nerozvíjet se a tím zaživa hynout a lpět na místě, kde se člověk usadil. Je na každém, zda do tohoto zdánlivě šíleného toku skočí a je tak na každém, jakou míru energie ve svém životě zakusí.
 

PsyArt by Petr Jáchym

Pátek v 13:27 | Petr Jáchym
Osobní obraz je něčím, co se dotýká přímo osoby člověka, kterému je obraz určen. Autor Petr Jáchym se věnuje poměrně netradiční formě umění. Sám svou tvorbu nazývá jako PsyArt - Obrazy duše.

Jak už název napovídá je takto mapováno to v nás, co nám není mnohdy moc jasné a známé a přeci to s námi velmi úzce souvisí; naše nitro. Obraz je tedy otiskem té abstraktní bytosti v nás lidech, která skrze nás promlouvá a určuje naše konání, aniž bychom tomu přikládali vůbec nějaký důraz nebo o tom věděli.

Díla, která takto vznikají jsou nejen velmi osobní, ale zároveň velmi progresivní. Jsou vždy zacílena tak, aby člověku v čase, kdy si obraz nechá vytvořit a v době následující živě zrcadlila to, co je mu třeba k duševnímu vývoji. Postupně tak uvolňovala ty složky, které je třeba v sobě poznat a ty vlastnosti nebo návyky, které je třeba reformovat. Celý proces tvorby vzniká na základě přenosové energie mezi zadavatelem, autorem a plátnem, přičemž autor je nestranným zprostředkovatelem procesu.

Celá tvorba vzniká v bezmyšlenkovém módu, což je pro vyobrazení duše velmi příhodné. Je to něco jako sen, který se také ukazuje ve stavu, kdy mozek není vědomě aktivní. Tak vznikne abstrakce, která zdánlivě nedává žádný konkrétní smysl. Směs čar nebo cákanců, jak se může toto umění zdát. Avšak pro pozorovatele, který k obrazu přistoupí a je ochoten dialogu s ním, ukáže svůj hlubší obsah skrze pocity, které jsou schopny a ochotny ho vnímat.

A v tom je ten klíč, jelikož tvorba je pocitově emocionální, tak je určena těm, kdož se dovolí vydat se na pouť za hranicí konvenčního vnímání…do krajiny energie, barev, emocí a pocitů. Touto otevřeností se začnou spojovat jednotlivé dílce obrazu v celky a nitro rozehraje tanec představ a cítění ukáže to, co se v obraze pro daného člověka ukrývá. Jelikož je lidská duše v nejzazších hlubinách společná, tak každý takový obraz přináší informaci snaživému pozorovateli za jeho odvahu a otevřenost.

Je diskutabilní, kam se tato disciplína řadí, zda do umění nebo do psychologie..a je pravdou, že z hlubinné psychologie autor čerpá a skrze své nitro nechává volně protékat vše, co je třeba na zákazníkův obraz vyjevit v míře takové, aby ho jeho duše přijala. Faktem však je, že i umění je jistým způsobem terapie a psychologie je v jistém ohledu uměním. Oboje je však živé a v životě má své místo; a o život jde v lidském účinkování na prvním místě. Nu a umět žít je nejvýše položeným uměním.

Udělejte si tedy každý sám názor o tom, jak na vás obraz působí…pozorujte nezištně, bez myšlenek, dívejte se jakoby za něj. Soustřeďte se na dech a nechte pocity v oblasti břicha promluvit co vám chtějí sdělit. Pokud si to dovolíte obraz Vás natáhne do sebe a ukáže mnohovrstevnou strukturu z níž je stvořen, stejně jako vy.
(odkaz na článek vydaný na portálu iUmění zde: https://www.iumeni.cz/clanky-recenze/umeni-a-design/2018-psyart-by-petr-jachym/ )

Žít svůj život

11. února 2018 v 9:29 | Petr Jáchym
Abych mohl žít svůj život musím se sám sebou stát. Pokud sám sebou nebudu těžko budu moci nazvat, že je život můj, neboli mnou pro sebe žit. Avšak jak málo se máme, tak málo žijeme své životy.

Je dobrým pravidlem, že neustále něco musíme, jsme pasováni do nějaké role a to od útlých ranných let. To je v pořádku, dítě musí být vychováno a reformováno. Ale vzorce, které toto určují jsou mnohdy velmi silné a zabarvené vlastněním rodičů a tím jim zprostředkování smyslu jejich života. I to se dá pochopit. Mnoho lidí žije emočně prázdné životy a tak narození dítěte jim dává jistý přesah, směr a smysl.

Z těchto slov je již cítit jakási počínající zhoubnost, která se poklene dlouho lidským životem. Jelikož jakmile je dítě něčím smyslem, pak znamená, že do té doby onen člověk smysluplný život nežil. Tudíž se nabízí otázka, co by se stalo, kdyby rodič dítě dobrovolně popohnal do života, aby žilo svůj život a bylo tak silným jedincem, jako se to děje například ve zvířecí říši... Takový rodič by ztratil smysl a neměl by proč žít.

A tak zde máme éru, kdy se již i po mnoho pokolení rodu základní vazby rodič-dítě neukončují ve zdravý moment, aby mohly pokračovat v jiném přirozeném módu, ale jsou přetahovány a napínány. I toto je důsledkem celospolečenské bezvztahovosti, partnerské nestálosti a plytkém přežívání.

Aby mladý muž nebo žena mohli žít svůj vlastní život musí se vymanit z pout v nichž jsou často chyceni. Mnohdy takovému zjištění musí předejít krize, která způsobí pohled do vykořeněného nitra a zjištění přežívání podobnému jako žijí ti, kdož mu ukazovali jak se má žít. Bolestivé to bude v tom, že čas je již za limitem, kdy se měla tato přirozená interakce udát a stane se z podnětu druhého pólu. Tedy bude s ním muset vyrukovat přerostlé dítě, že je čas nastavit vztahy jinak. Reakce rodičů bude jistě velmi nesouhlasná a mnohdy i velmi afektivní nebo lítostivá. Jak se s tím člověk vyrovná je na něm, cesta však vede pouze ven skrze střed, jinak bude udušen.

Žijeme v době, kdy pyramida lidských rodů dosahuje svých vrcholů a její stabilita je více než vrtkavá. Mohli bychom pozorovat na jednotlivých stupních jak se opakují ty samé vzorce, jaké diagnózy nemoci v rodině dostávají a s jakou železnou pravidelností se opakují. Alarmující je to více než zjevně avšak pro toho, kdo stojí vně a ne v kotli tohoto příběhu.

K životu patří smrt a kdo ji nepřijímá, ten nežije. Smrt není jen fyzický konec života, ale i pochování jistých etap během života samého a fáze, které jsou přirozeně dány je třeba ctít. Ano po každém jednom skončení přijde prázdnota a stesk, avšak jen proto, aby mohlo něco nového začít. A co je hezčí vidět než kvetoucí mládí a autentické stáří? Snad už jen žít svobodný život nezatížený zhoubným musem a žitý proto, aby měl někdo jiný možná radost.
 


"Neztrácet naději!"

4. února 2018 v 23:43 | Petr Jáchym
Není třeba ztrácet naději v to, že hulvátství a zlo, které se nyní v tak masivním měřítku objevuje ve společnosti má svůj význam. Je třeba si uvědomit, že každý má jistý díl toho, co vidí kolem sebe v sobě, jelikož je součástí a tím spolutvůrcem oné společnosti. A je pravdou, že to, co nás vně tolik irituje je přesně to, co máme v sobě nejhlouběji ukryté a nechceme se s tím ztotožnit.

Je vždy důležité mít stinné aspekty na očích a vidět, jak jednají a kam míří jejich kroky. Jen tak s nimi můžeme být ve spojení a jen tak je můžeme skrze konflikt z toho plynoucí integrovat do svého života. Bez nich bychom nebyly celistvými.

Nacházíme se v době, kdy intelekt, který již po nějakou dobu vládne světem si moc neví rady co dál. Máme vše dokonale vymyšlené, naplánované, avšak nemáme sebe. Velmi mnoho lidí se pocitově necítí a tak neví, co se v nich odehrává - což je ohrožující. Ale je to procesně v pořádku, neurvalostí se ozývají ty funkce lidské psychiky, které rozum zahnal do kouta. Jedná se především o cítění, pocitovou funkce, bez které se velmi špatně rozlišuje a která koření život pravostí.

Není třeba se bát, že by si nenašla cestu na světlo, není v lidské moci něco takového ovlivnit nebo potlačit, naopak toto je zcela autonomní proces. Čas je již těhotnými novými zítřky z nichž se zrodí nové uskupení duševní oblasti. Pokořen bude intelekt a nastoupí nové vědomí, které bude plnější a spektrálnější než to současné. Bude to náročné a nevybíravé období v němž se tyto změny budou odehrávat.

Je to přesně síla lidské naděje, která povede mnoho doposud pocitově slepých duší k tomuto cíli. Budou cítit instinktivní smysl v následování přirozeného varu, který se v nich bude udávat. Bude však v mnohém záviset na poměru dobra a zla v tom, kdo bude lidskou společnost ovládat. Doba si bude žádat účast jednotlivce na tom, aby v sobě našel sílu, skrze sebe rozlišit co je dobré, co špatné a pode toho se choval. Jen tak si udrží svou tvář a hodnotu do dalšího života.

Rozumový ráz zažije velké otřesy a ukáže se mnoho špatného, které svou jednostranností zapříčinil. Není třeba o tom přemýšlet, je to přirozená nutnost. Proto bude třeba prvotně přihlédnout k procesu jako celku a nehledat v maličkostech smysl celosti. Člověk je tvor omylný, jen skrze omyly je schopen se poučit a z poučení se dostat do lepšího světla.

Dobro se vždy ukáže až po tom, co bude nejhůře a nejtemněji. To je zákonitost a mnohokrát ověřený princip na světě platný. Je však třeba mít na paměti, že naděje umírá poslední a proto je třeba se jí do poslední chvíle držet a následovat ji. V okamžiku, kdy i ona pozbude smyslu sama ukáže na nutnost opuštění i jí a pobídne člověka přejití do nového nastavení.

Čeho se bojíš?

27. ledna 2018 v 9:47 | Petr Jáchym
Strach je veliká veličina - avšak člověk se nemá čeho bát, pokud se nebojí sám sebe. Faktem však je, že my lidé jsme plni strachu až po okraj.

Kořeny toho vedou už k mýtu o Adamovi a Evě, kteří nebudou-li poslušní mocnosti vyžene je z ráje. A na tom se postavil pra-vzorec naší kultury celkového dědičného nastavení, který byl mnohými užíván pro držení moci nad svými ovcemi. Dnes tomu není o mnoho jinak, jen už to není do takové míry církev, jako korporátní společnost.

Člověk od narození prochází mnoha a mnoha zákazy, příkazy a tím co musí…to by nebylo samo o sobě až tak špatné, výchova je třeba. Je však nutno přihlédnout na formu, kterou se výchovného obsahu dosahuje, to už je horší. Často je ona založena na strachu, že pokud člověk nebude hodným podle představ svých vychovatelů, pak bude zatracen a tím opuštěn a sám.

Avšak později každý člověk, který se chce probojovat svými strachy k sobě samému zjistí, že není ničím jiným, než samostatnou jednotkou, která sama sebou a za sebe prostě a jednoduše je. Toto zjištění je jednou z příčin strachu, jelikož být sám za sebe, rozhodovat se skrze sebe na základě svých emocí, jít proti skupině, která svým chorobným intelektem jednotlivce ohrožuje je něco nepředstavitelného. Kor v době, kdy všemožné celky stmelují naprosto nesourodé jedince do týmových skupin v nichž předělávají násilně jejich přirozené nastavení a dodávají jim silou loga společnosti vyšší pocit hodnoty než mnoho jejich členů má.

Berme na vědomí, že lidstvo je plné strachu a proto i když se o tom nemluví, tak se často bojí takových věcí jako je samota, nedostatečnost, méněcennost, smrt,… Všechny tyto danosti jsou danostmi přirozenými a patří stejně tak k životu jako radost, štěstí, žití,aj. Nicméně ten, kdo nepoznal obě polarity celku není sto celek zaznamenat. Tudíž stejně jako ten, jenž neokusil nenávist není schopen opravdové lásky tak, ten, který se bojí není opravdu svobodný a nežije plně.

V důsledku není možné zodpovědět čeho se člověk bojí, jelikož to zcela určitě neví, protože nenazírá dna nezměrné hlubiny sebe sama, aby rozlišil, kam kořen jeho strachu sahá. Obecně je to strach ze svého stínu, tedy toho co je nám tak vlastní a mi o něm mnohdy nevíme vůbec nic. A tak tento mocný činitel vysílá všemožné signály a scénáře do vědomí, pojí se na věci v hmotném světě a my tu se bojíme toho, tu o toto a jindy zase o něco nebo něčeho jiného. Vždy je to však jeden strach s mnoha hlavami.

Bojovat se strachem není lehká disciplína, ale není nemožné v ní obstát. Na to, aby se do ní člověk mohl pustit bude třeba dostat se do kouta, v němž se strachy podělá a jelikož nebude už moci kudy kam ustoupit, tak bude muset skrz... zaútočí na svůj strach pomocí zautomatizovaných instinktů zvířecího charakteru, v nichž je prost intelektuálního úsudku. V ten okamžik začne zlom obnovy s následnou nutnou kultivací zaběhlých vzorců v něm uskupených.

Vnitřní hlas

18. ledna 2018 v 20:20 | Petr Jáchym
Pamatuji si dobře jaké to bylo, když se z ničeho nic v mém životě začal vynořovat vnitřní hlas. Respekt k jeho kritičnosti a údernosti byl na místě. Dále pak zjištění, jak automaticky jsem vstoupil do jeho scénáře…jehož nevybíravost je mu tak blízká a důsledky z toho pro člověka nevyhnutelné.

Co je to za hlas a odkud pochází? Je to hlas duše vystupující z nitra lidské psychiky. Doba, v níž se začíná ukazovat je již obtěžkána novými zítřky, jimž se člověk zcela legitimně brání. Nejen proto, že na konfrontaci sama se sebou není nikdy vhodná doba, ale hlavně proto, že začíná být jasný směr, kterým se povedou události na obzoru se rodící.

Ten směr byl, alespoň u mě v té době vnímán tak, že mě hlas chce srazit na kolena a ukázat sílu, s níž mě vlastní. Byl jsem jím jak režírovaný. Přirozeně jsem ničemu nerozuměl a tak jsem se s ním začal vnitřně hádat. Avšak jeho moc byla tak enormní a jeho hra tak lstivá, že jsem si nemohl být nikdy jist tím, že jsem se ho zbavil. Jelikož přesně v okamžiku, kdy jsem na to pomyslel jsem dostal další příděl. Zpětně vidím, jak prozíravě si mě dávkoval.

Dnes vím odkud tento hlas zněl a jak geniální bylo to, co způsobil. Jistě to říkám s nadhledem po letech niterné vnitřní práce a po průchodu míst, kam mě stáhl. Avšak bez toho bych zkrátka nebyl tam, kde jsem a tím čím jsem. Dokonce jsou dny, kdy jsem nesvůj když neslyším jeho slova a bojím se, že jsem ho ztratil pokud se nějaký čas neozve. Dříve jsem dělal vše proto, abych ho nezaslechl.

Tento vnitřní hlas je hlasem, který k nám přirozeně patří a je tudíž třeba se k němu hlásit a poznat ho. Vést s ním dialog, abychom věděli jak jsme na tom uvnitř sebe, jak se daří naší psychické stránce. Ostatně je to ona, v níž vše začíná a ovlivňuje celý náš život…

Bylo by pošetilé vyprávět, že když nás hlas táhne k sobě, že to není bolestivé, šílené a hrozné…je však nutno si k tomu přiznat, že tento průběh je díky lidské paličatosti. Jelikož tento hlas každý z nás dobře zná. Často s ním hovořil jako malé dítě, aniž by to věděl. A pak, když ho nepotřeboval, tak ho odvrhl. Ten mezitím vyrostl stejně jako my a proto je i jeho síla tak veliká. Tím je daň, kterou mu platíme úměrná naší nevšímavosti k němu v době, kdy ještě hovořil smírným a nápomocným tónem.

Po překonání boje s nejrůznějšími vnitřními nástrahami a projití chaosem se však nakonec člověk s hlasem potká v smírném bodě; jelikož v důsledku je nutno vědět, že kdyby duše neměla schránku lidství, tak by toho sama mnoho nedokázala. Avšak toto ona vyzradí až v době, kdy pro ni samou je hluboká konfrontace nekomfortní a až člověka spraví o všem čeho je mu třeba.

Absolutní nula

10. ledna 2018 v 22:16 | Petr Jáchym
V dnešním světě se stane člověk absolutní nulou velmi snadno a rychle…jistě je to bolestivé, když si vyslechne takový verdikt, avšak jednou za něj bude děkovat, jelikož to je přesně to, co ho vynese blíže k lidství.

Označit někoho absolutní nulou může pouze ten, kdo je sám takovým člověkem, nikdo jiný. S největší pravděpodobností to bude egoisticky zaměřený jedinec, který postrádá jakoukoli reflexi, včetně sebereflexe. Pokud by tomu tak nebylo nikdy by toto nemohl vypustit z úst. Nikomu nepřísluší hodnotit druhé, ale když bychom poněkud ustoupili z tohoto pravidla, tak hodnotit druhého můžeme jen skrze sebe. Do jaké míry se cítím, do té míry mohu druhého vnímat.

Materiálně šílený svět označí absolutní nulou především toho, kdo se nepachtí za majetkem, nebaží se po oceněních v teamu a neměří svou hodnotu výší svého konta. Dělá to proto, jelikož je třeba, aby na něm bylo napojeno co nejvíce lidí, kteří se budou účastnit této hry. Kdo se jí neúčastní je odepsán. Avšak to je hlavní chyba takového světa, jelikož přes své jednosměrné zaměření nereflektuje podprahové děje, neví nic o druhé straně mince, kterou se opájí.
Věci se mají tak, že egocentricky zaměřenému vědomí je vlastní smést vše, co mu stojí v cestě, pošlapat, ponížit, urazit a zahnat do kouta…je to velmi nekompromisní veličina.

Nicméně člověk, který byl z této sorty vyčleněn bude tím, kdo ve finále bude posílen. Ale se stane opravdu absolutní nulou, tedy ničím…rozpadne se na prvotní částečky hmoty (psychicky) a to jen proto, aby se mohl znova složit do nové vnitřní podoby a z ní začal vystupovat a jednat.
Čas absolutní nuly je vleklý a bolestivý, je to období plné temnoty, utrpení a bolesti. Protože jak se bortí staré vzorce, tak je člověk paralyzován a dezorientován. V dohledu není nikdo, kdo by mu pomohl a podal pomocnou ruku. Jelikož ti, kdož ho hodili přes palubu se přeci neotáčí. Avšak to je dobře, jelikož jen díky tomu, že bude nucen nasměrovat síly sám do sebe najde zdroj, který ho z tohoto vyvede.

Po dostatečně dlouhém nulovém stavu se najednou dají věci do pohybu a přibude i tu a tam někdo, kdo bude nápomocen na cestě k pochopení nových nastavení. Doposud trvající černo-černá tma začne mít dýchatelnější vzduch a pomalu se začne vše kolem dávat do pohybu proto, aby mohlo začít svítat. Nacházet se v pozici absolutní nuly je jedním z největších dividend, jelikož je to výchozí bod, z něhož se člověk může vydat do všech směrů dle své vlastní vůle, kterou díky tomuto ponížení získal.
Ostatně je to bod, do něhož se budou muset dostat všichni, kteří chtějí vézt smysluplný život a chtějí znát nejen svou intelektuální stránku, ale i stránku duševní, která dává minci života druhý rozměr smyslu.

Slib

5. ledna 2018 v 9:29 | Petr Jáchym
Jakmile tě přepadne beznaděj a ztráta smyslu v dosavadní vzorce, které žiješ a jakmile tě začnou dusit lidé, kterým jsi obětoval svůj čas a oni tě za odměnu jen vysávají dej si slib, že takto už to dál nejde a budou věci jinak za každou cenu.

Život je příliš krátký na to, aby se přežíval. Být neustálou obětí je sebedestruktivní a upíři kolem tebe, kteří jen sají nikdy sami dobrovolně nepřestanou. Kolo s běžící myší se zastaví až v okamžiku, kdy myš pojde. Nedopusť to.

Mnoho vztahů, které prošly slibem manželským vypadá přesně v podobném módu, jeden se obětuje pro druhého...ten se na něm veze a nedělá nic jiného, než že častuje svou obět proto, aby se mu nedostala ze spárů. Dokonale Sadovské a přeci tak časté, jistě i nutné. Jinak by se to v tak hojné míře nedělo a pak je pravdou, že každá obět má nutně svého násilníka. Avšak směr toto má pouze jeden.

Napadlo někdy někoho, kolik toho způsobí sebezapření, citové vydírání a neustálé obětování se v lidské psychice? A nejsou to přesně tyto bloky v ní, které vedou k nejrůznějším druhům zhoubných těžko léčitelných civilizačních chorob? No něco na tom asi bude, když je tolik vztahů dysfunkčních a vyskytuje se tak obrovské množství nemocí, se kterými si moderní medicína ví rady jen potud, pokud řeší důsledek a ne příčinu. Jelikož mnohdy příčinu nenalezne, hledá-li ji vůbec.

Jakmile člověk ve svém vězení procitne musí ven, jelikož každý den, kdy bude na svobodě přinese smysl do jeho života. Bylo by jistě bláhové namlouvat si, že smysl je jen příjemný, ale k tomu si každý už dojde sám, jaké jsou cesty svobodným životem. A nemyslím tím svobodným mimo vztah, naopak. Svobodný je člověk pouze tehdy, pokud má sám sebe. Jen za takové podmínky, že se poznal a naučil se sebou být může navázat smysluplný a hlavně rovnocenný vztah, který bude založen na vzájemné rovnosti, toleranci a empatii.

Cesta k tomu vede skrze sebedůvěru, sílu a touhu být sám sebou. To jsou atributy, které zaručí volnost ve vztahu, jelikož člověk, který má sám sebe nepotřebuje vlastnit druhé. Ten, kdo je vnímavý a citlivý k sobě i svým potřebám nedopustí nikomu, aby ho pasoval do role oběti. Ostatně takové lidi, jakmile se změní minulé vzorce již nebude nutno potkávat a bude možno kráčet hrdě životem směrem k nejistým zítřkům, ve kterých je pro jejich nejistotu nespočetné množství možností.

Moje hvězda

31. prosince 2017 v 15:15 | Petr Jáchym
Řekl bych, že je to spíše hvězda ve mně než moje hvězda, co ve mně svítí. Je to něco přirozeně daného každému člověku, jeho duše, která mimo jiné i světle září.

Avšak hvězdu není možné si přivlastňovat, jelikož ona má v důsledku spíš nás než mi ji. Když září je nám dobře a jsme plni energie, když nezáří jsme skleslí a pesimističtí. To jak září, nebo nezáří navenek z nás a jak ji vnímáme je do jisté míry dáno nastavením vnitřního světa uvnitř naší psychiky. Jsou to jakési vnitřní přepážky, které v sobě máme a ty světlu brání dostat se plně navenek. Někdo má tyto bariéry propustnější a někdo je má zase propustné méně.

Ani jedno není dobré nebo špatné, je to tak prostě každému jedinci dáno a je na nás, jak k nim a tomu všemu v sobě budeme přistupovat a uvolňovat hranice, aby světlo mohlo přirozeněji vystupovat ven. Práce na své vnitřní krajině si žádá člověka celého a přítomného. Je třeba to, co se v nás děje žít a projít všemi aspekty, které se vynořují ven…a že se budou vždy vynořovat špatné i dobré je věc přirozeně daná. To, že se s tím člověk dnešní doby jen těžko smiřuje je věc druhá a je to na škodu pouze tomu člověku, nikoli onomu procesu v nitru se odehrávajícímu. Ten si najde cestu ven vždy a hvězda uplatní své světlo, které má v tom daném životě u daného člověka vysvítit.

Svit hvězdy v nás má jeden aspekt, její světlo je velmi silné a naprosto přímočaré. Jakmile svitne, tak vše nač dopadne nazve tak, jak je a osvítí vše pravdivě a ne jak bychom to chtěli mít dle představ. A v tom je ten velký lék, avšak i problém. Jelikož vědomí, které není připraveno vidět tuto zář a přímočarou pravdu reality může být zavlečeno do velké deziluze, ze které se jen velmi těžko dostává ven.
Proto je třeba pracovat na obrodě vnitřní krajiny, aby se rozebíraly bariéry a světlo se dostávalo na svět postupně a člověk si zvykal na jeho intenzitu i míru jeho dopadu. Tak bude moci vše, co mu vynáší z hlubin postupně integrovat a předejít tím zkázonosnému stavu, kdyby se světlo bez varování vřítilo do jeho života.

Pokud si člověk navykne vést vnitřní dialog se svým nitrem skrze pocity a emoce, které se v něm dějí, bude tak kultivovat svůj kraj a připravovat ho na příchod hvězdného světla, které ho ozáří svým magickým svitem. Taková práce bude jistě dříve nebo později odměněna a přinese ovoce, které k životu náleží.

Melodie srdce

18. prosince 2017 v 23:26 | Petr Jáchym
Člověk mnohdy ani necítí to slastné zapíchnutí Amorova šípu do jeho života. Respektive není sto ho rozeznat, jelikož již toho času nějakou dobu je ošálen sílícím se tónem melodie lásky, která značí nevyhnutelné.

Je to duševní inscenace, která upletla tuto síť proto, aby se stalo co je nutné k jejímu vývoji. Zdá se, že byla již dlouho ve stavu stagnace a její prostor se neustále zmenšoval utlačováním intelektuálních složek v ní zastoupených. Proto se dostává do života láska a její neomylný zásah do všedních pořádků a zaběhnutých vzorců, které pozbyly po dobu své dlouhodobě neměnné existence svůj význam.

Melodie srdce člověka pohltí a ošálí dokonalou iluzí, v níž se ztrácí a je prost intelektuálního úsudku. Strážný v něm, který dříve pečlivě střežil a filtroval vstup čehokoli nového a neobvyklého držel duši v zajetí a ta tím pádem chřadla a strádala světlo světa a sdílení, potravy k vývoji jí tak nutné…nyní otevírá brány srdce a člověk se nadechne plnými doušky čerstvého vzduchu a to ho osvěží. Takto probrané vědomí se rychle nadchne a vystoupá k metám, kterého dříve nebylo pro svůj žalář schopno.

Tak, jako vstupují nového vjemy dovnitř a ohlašují nové pocity a emoce, tak se však dávají do pohybu i podprahové stinné stránky v nás, aby se utkaly s pro ně velmi nebezpečnými novostmi, které jsou neakceptovatelné pro zavedené pořádky.

Je to dávná báje o Amorovi a Psyché, jenž sami prožili slastné období a pak nutný pád, který je s každou iluzí úzce spjat a nutně ji uvádí do rovnováhy s tím, co ji z druhé strany vyvažuje. Jsou to mnohdy intriky a nástrahy kolem romantických balad a písní paní lásky, která doprovázena svými pěvci a pištci prochází krajem lidí od dob počátků lidského rodu. Avšak přichází proto,aby po době chmuru a strastí přinesla nový vítr, ale i ona stejně jako přišla tak zase odejde a nechá člověka napospas jeho osudu, aby se sám mohl vypořádat se svým životem. Toto období se hojně nazývá jako pád zamilovanosti.

Mnohdy se v romantických příbězích stává, že dochází k metaforické smrti jednoho z aktérů a to je přesně bod, který má svůj smysl a je daní za euforickou náladu, kterou se člověk na začátku, kdy zaslechl melodii srdce nechal zlákat do osidel, v nichž nyní bude nucen třídit zrno od plev a po nějakou dobu ve stavu velmi tristním splatit svou odvahu, se kterou prožil to, co by se bez nutnosti jeho nitra nemohlo udát. Na dalším stupínku zajisté čekají další odměny, jelikož spravedlnost tohoto procesu je nezměrná. Ten, kdo se odváží následovat i přes svou momentální strast tok své řeky bude níže po proudu za svou odvahu odměněn dalším dobrodružstvím.

Kam dál