Anima Mundi

16. září 2016 v 23:15 | Petr Jáchym
- Anima Mundi -
Kraj noci zahalen do temné pavučiny vrhá stín na vše kolem, noc je vlahá a temná. Někdo se dívá, ty oči jsou všude, jsou hluboké a jejich pohled má spalující sílu. Je v nich obsaženo vše, celá historie světa a zdá se ještě něco navíc; jsou pohlcující a lákají vstoupit do jejich nezměrné dálky. Rozum volí dát si pozor, pohled očí má omamnou moc. Hlava se točí a obzor se rozpíná…

Mé kroky vedou dovnitř, vidím temný dlouhý tunel, který nemá na konci nic než pouhé zdání. Vzduch houstne každým krokem a kroky mají nejistý takt. Rozum bije na poplach a nabádá k cestě zpět, avšak něco jde kupředu. Nemá to žádnou podobu, je to však síla přesahující cokoli popsatelného. Stěny tunelu jsou čím dál užší a dálka se zdá být každým krokem přibývající. Proč jsem tady, kam to vede, co je to za divné zvuky, které nejsou slyšet a přece zní v uších z bezprostřední dálky? "Nejsi" říká jeden z hlasů, který ještě před chvílí zněl jen jako monotónní zvuk a nyní už zase není. "Nejsem, něco na tom bude" říkám si. A co je vlastně to být (přichází úvaha) - mozek se zapojil do procesu…v ten okamžik padám a bořím se do země, která je rázem mazlavá a mokrá. To je typický úzus, který je již tak ohraný a přece se neustále dostavuje. Mozek převezme prim a hned se něco přihodí.
Zvedám se a jdu dál, není mi dobře, jelikož msta za propadnutí intelektu na sebe nenechá dlouho čekat. Myšlenky, které se pádem rozplynuly náhle nahradil strach z nejistoty cesty, na kterou jsem se vydal.

Ta cesta vede k životu a k poznání kořenů, které jsou vlastní každému stromu. Stejně jako má strom kořeny má člověk svou psychickou strukturu. Mnohočetnou, proměnlivou a nehostinnou oblast jeho samého; místo, kam se jen tak málo z nás vydává. Ta oblast je zašlá a nahání strach, ale proč, když je to mé? Nevypadá, že bylo moudré toto vše zavrhovat a uskladňovat sem na toto místo, nicméně, když o tom člověk neví, tak to prostě dělá.

Och, co to bylo za hlas, volal mé jméno, zněl jistojistě zepředu…dívám se, ale nic nevidím, mé oči si již přivykly tmě, ve které se nachází. Rázem je cítit vzduch, který vane v ústrety mým krokům. Dech se prohlubuje a opět je slyšet onen hlas, nyní již zřetelněji. Je podmanivý, jiné slovo pro něj zvolit nemohu. Ano podmanivý a laskavý, je v něm cosi, co jsem zatím nikdy v hlase neslyšel, ale to mě neohrožuje…zdá se, že podmanivost vykonala své.

"Jsi na cestě již dlouho, pročpak mě hledáš" ptá se onen hlas - "nevěděl jsem, že Tě hledám, avšak když to říkáš asi tomu tak bude, jelikož já si vlastně ani nějak pevně neuvědomil, že jsem na cestě". "Jsi zvláštní tvor, došel jsi do těchto končin a ani o tom nevíš. Avšak neboj okusíš všeho, co je třeba, abys ve svém životě pochopil. Jen co přijde čas, ale to je nyní vlastně jedno, jelikož stejně už mě nevnímáš pro své poblouznění z toho co slyšíš a snažíš se mě uvidět." "Kdo jsi?" ptám se. Odpověď přichází ještě než dozní má slova. "Ty nevíš kdo jsem?" "Myslím, že vím…" odvětím. "Když myslíš, tak si to jen myslíš; až budeš vědět, tak to poznáš nebudeš se muset ptát. Tvá otázka bude zodpovězena cestou a mé pojmenování přijde s ní. Jen jednu radu slyš, nesejdi z té cesty…není sice kam z ní sejít; vše je iluze stejně jako tato cesta, avšak nějaká iluze zdá se naplněna být musí ve Vašem hmotném světě…"

V tom hlas zmlkl a nebyl a já zůstal sám hledět na nekonečnou tmu dokonale naplněn nevím čím…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama