Listopad 2016

"Tabu"

18. listopadu 2016 v 18:40 | Petr Jáchym
Proč je v dnešní době "cítit" velmi nebezpečné TABU? To, že máme cit a prožívání nás dělá živými bytostmi, plnými nevyzpytatelné energie, která se touží zjevit v našem životě. Avšak toto je právě mnohdy nepohodlné. Jelikož člověk současnosti je přeborníkem v myšlení - vše ovládá hlavou, vlastní nespočet přístrojů, které vládnou jeho životem a zaměstnávají jeho mysl…pro takového člověka není přípustné, aby měl v sobě něco, čemu nerozumí a co neovládá. Jenže přesně takový je cit.
City mají sídlo v hloubi naší psychiky, která je z části a to dílem větším nevědomá - tedy nevyzpytatelná. V důsledku je život nádherný v tom, že nevíme, co nás na dalším kroku čeká. Plastičnost a autentičnost lidského jedince je závislá na hloubce prožívaní; jinak řečeno výška stojí na hloubce. Abychom byli lidmi, kteří hluboce cítí a prožívají, musíme cítit komplexně. To znamená dovolit si přijímat přesně to, co v daném okamžiku vysílá naše nitro. Pravé cítění se nedá ovládat, ale pouze přijímat. Pocit v situaci, v níž se nacházíme je pocitem, který vede přímo z hlubin našeho nitra - z duše. To, jaký je nám ukazuje potřebu, kde se naše duše nachází a co je jí třeba.
Je mnohdy zarážející, jak lidé ukazují na odiv co si pořídili hmotného, ale city, ty už na odiv moc neukazují… Jistě city jsou příliš intimní, individuální a pro intelektuálního pozorovatele zavádějícía svou mnohostí ohrožující. Ještě jsme schopni jít na trh ke svému okolí s city štěstí a lásky. U nich jsme vystaveni v nejhorším jen závisti. S city útrpnými, to už není možné vylézt téměř nikam, jelikož s těmi budeme okolím často vykázáni do izolace. Čímž se stanou zakázaným tabu, o kterém se v lepším případě jen nemluví; mnohdy jsou však dány na index neexistence. Tím, že jsme je popřeli však nezmizí.
Bohužel až příliš často je toto podhoubí vztahů. Mezilidské vztahy jsou citovou krajinou par excellence. Není nic co ve vztazích otevíráme víc než city, ale bohužel jak je vidět mnohdy i zavíráme. Jak bylo výše řečeno není možné prožívat jen jednostranně, tedy jen hezky (jak zní moderní slovo). Buď prožívám cele co přichází a nebo jsem uzavřen a pak neprožívám nic. Pokud jsem se dostal tak daleko, že jsem své city v rámci například klidu ve vztahu (city a emoce mnohdy ohrožují, když jsou v projekci) uzavřel, tak se ze mě stává mumie. Člověk bez citů a emocí je jako motor bez benzínu.

Takový člověk si myslí jak má vše pod kontrolou, jelikož své prožívání přesunul do hlavy, kam posadil strážce, který vše co k němu přichází filtruje a říká, zda to pustí dál či nikoli. Avšak takto vyprahlí jedinec ve svém zoufalství nedomýšlí jaké zítřky ho čekají, jelikož pocitové postoje, které vytěsnil nevymizely. Oni pouze žijí svým životem v jeho nitru a čas od času nekontrolovatelně vyjdou ven ve formě afektu, aby o sobě daly vědět. Nicméně v hloubi se připravují na zásadní úder. Jelikož jejich vytěsnění bylo tou nejhrubší chybou proti přirozenosti lidství a za tu přijde daň, kterou bude třeba splatit i s úroky.
Vnímavému jedinci dojde spojitost s tím, co vidí kolem sebe. Jelikož pokud takto citově strádají všichni masoví lidé, je masa bezcitná. A co se stane, když je masa bezcitná a už neví kudy kam? Ano, začne s výřadem ve vlastních řadách… Je volbou každého z nás, jak na tom v kritickém okamžiku bude; stejně jako je do jisté míry volba osudu života a jeho průběhu každého lidského tvora.

Ty víš kdo...

12. listopadu 2016 v 17:02 | Petr Jáchym
Příčinou všeho zla na Zemi je člověk a není to nikdo jiný, kdo ji svým způsobem vede do záhuby. Jsou to naše podprahové složky, které mají hlavní slovo v lidském konání, složky, kterých si mnohdy nejsme vědomi. Tyto faktory v nás jsou velmi složitou a inteligentní strukturou, která se buduje v naší individuální psychice od doby, kdy se narodíme. Z toho plyne, že ve společnosti se buduje od doby jejího vzniku. Všechny konglomeráty této hmoty jsou pak určujícími chováními celého světa. Jsou to propojené nádoby. Do společnosti se člověk rodí, je jí vychován a utvářen a následně do společnosti přispívá svým konáním. Avšak v tom je přesně to gró. Jelikož společnost složená z velkého množství nevědomých jedinců je zákonitě nevědomá. Což je poplatné pro ty, kteří takovou masou hýbou, jelikož pokud umí dobře stimulovat a hrát na dané smysly mají vyhráno. To, že je to velmi nekorektní nikoho jistě zajímat nemůže, jelikož člověk, který chce velet, poroučet a vlastnit moc nad druhými není nic než nevědomí samo. Je veden rukou silnější než je on sám; jelikož egocentrická podstata, kterou si přivlastnil je nenasytná, nekonečná a jdoucí si za svým přes jakékoli překážky.

Mnozí z nás jsou předurčeni býti masou a hrát kolektivní divadlo jim nepřipadne nikterak špatné. Z jistého pohledu je to srozumitelné, jelikož v teple stáda je zdánlivě bezpečno a nekonfliktno, když si osvojíme její pravidla. Všichni jsou zde stejní, všichni opakují ty samé rutinní pochody a tím odžívají den za dnem svůj život. Z této pozice je přirozeně nemožné vidět jak lehkým cílem je tato masa, o níž se stále někdo přetahuje a sype do ní své zvrácené představy a potřeby jen aby zachoval její ráz poslušnosti a počet jejích členů. Takový dav těžko může rozlišit jak velmi a k čemu je zneužíván těmi, kterým se to hodí. Jak by taky mohl, když toto stádečko je velmi dobře střeženo a velmi pečlivě živeno všemožnými smyslovými atrakcemi. Je to okem pozorovatele vně velmi silný tragikomický koktejl.

Pokud je tedy stav takovýto kdo to může být, kdo koná? No jistě my, každý z nás je tím konatelem a spolutvůrcem všeho konání. My jsme z podstaty našeho uskupení vysoce inteligentní bytosti už jen proto, že umíme myslet, máme možnost volby, zaznamenáváme pocity, vnímáme pochody, které náš život utvářejí...a jsme to opět my, kdo se rozhoduje mezi dobrem a zlem, láskou a agresí. Jinou otázkou je, jak si to zlo, které v sobě nosíme a nechceme ho přijmout pojmenujeme a na koho ho přesuneme. Ono je to v důsledku věci jedno, jelikož neřešíme jeho příčinu (a každý ho sobě máme měrou vrchovatou), ale pouze ho uklízíme do patřičných mezí, abychom se očištěni mohli dále sunout životem. Jistě si každý ve skrytu duše a tichosti sebe sama může rozebrat své vztahy a jak je sám spokojen se svým bytím, emocemi a náladami, které jdou s ním. Jsem vždy překvapen, kolik dobra lidé ze sebe dávají na odiv a s jakou vážností poukazují na pohár lásky, který nesou. Je bohužel tristní, že tito lidé lapeni v sebestředném dobru a lásce, jejíž obraz si umě vtiskli nevědí o zlu, které tímto překrývají. Ano zlo v pohádkách řídí sám ďábel a je to přesně on, kdo sedící na ramenou svého hostitele ho žene kupředu, aby neviděl a nerozlišil co činí. Láska a zlo jsou dvě strany jedné mince a ty tvoří celek. Je to přirozené stejně jako světlo a tma v jednom denním cyklu trvajícím 24 hodin.

Proto nenajdeme-li v sobě toho, kdo tomu celému v nás velí nejsme ani schopni rozlišit jeho záměry a pohnutky, které ho k tomu konání vedou. A pokud toto něco neznáme, pak neznáme ani sebe…a když se neznáme, tak není možné rozumět druhým. Je tedy na nás, kdo bude pánem v našem domě a skrze co budeme konat a jakým v důsledku toho budeme člověkem.