"Tabu"

18. listopadu 2016 v 18:40 | Petr Jáchym
Proč je v dnešní době "cítit" velmi nebezpečné TABU? To, že máme cit a prožívání nás dělá živými bytostmi, plnými nevyzpytatelné energie, která se touží zjevit v našem životě. Avšak toto je právě mnohdy nepohodlné. Jelikož člověk současnosti je přeborníkem v myšlení - vše ovládá hlavou, vlastní nespočet přístrojů, které vládnou jeho životem a zaměstnávají jeho mysl…pro takového člověka není přípustné, aby měl v sobě něco, čemu nerozumí a co neovládá. Jenže přesně takový je cit.
City mají sídlo v hloubi naší psychiky, která je z části a to dílem větším nevědomá - tedy nevyzpytatelná. V důsledku je život nádherný v tom, že nevíme, co nás na dalším kroku čeká. Plastičnost a autentičnost lidského jedince je závislá na hloubce prožívaní; jinak řečeno výška stojí na hloubce. Abychom byli lidmi, kteří hluboce cítí a prožívají, musíme cítit komplexně. To znamená dovolit si přijímat přesně to, co v daném okamžiku vysílá naše nitro. Pravé cítění se nedá ovládat, ale pouze přijímat. Pocit v situaci, v níž se nacházíme je pocitem, který vede přímo z hlubin našeho nitra - z duše. To, jaký je nám ukazuje potřebu, kde se naše duše nachází a co je jí třeba.
Je mnohdy zarážející, jak lidé ukazují na odiv co si pořídili hmotného, ale city, ty už na odiv moc neukazují… Jistě city jsou příliš intimní, individuální a pro intelektuálního pozorovatele zavádějícía svou mnohostí ohrožující. Ještě jsme schopni jít na trh ke svému okolí s city štěstí a lásky. U nich jsme vystaveni v nejhorším jen závisti. S city útrpnými, to už není možné vylézt téměř nikam, jelikož s těmi budeme okolím často vykázáni do izolace. Čímž se stanou zakázaným tabu, o kterém se v lepším případě jen nemluví; mnohdy jsou však dány na index neexistence. Tím, že jsme je popřeli však nezmizí.
Bohužel až příliš často je toto podhoubí vztahů. Mezilidské vztahy jsou citovou krajinou par excellence. Není nic co ve vztazích otevíráme víc než city, ale bohužel jak je vidět mnohdy i zavíráme. Jak bylo výše řečeno není možné prožívat jen jednostranně, tedy jen hezky (jak zní moderní slovo). Buď prožívám cele co přichází a nebo jsem uzavřen a pak neprožívám nic. Pokud jsem se dostal tak daleko, že jsem své city v rámci například klidu ve vztahu (city a emoce mnohdy ohrožují, když jsou v projekci) uzavřel, tak se ze mě stává mumie. Člověk bez citů a emocí je jako motor bez benzínu.

Takový člověk si myslí jak má vše pod kontrolou, jelikož své prožívání přesunul do hlavy, kam posadil strážce, který vše co k němu přichází filtruje a říká, zda to pustí dál či nikoli. Avšak takto vyprahlí jedinec ve svém zoufalství nedomýšlí jaké zítřky ho čekají, jelikož pocitové postoje, které vytěsnil nevymizely. Oni pouze žijí svým životem v jeho nitru a čas od času nekontrolovatelně vyjdou ven ve formě afektu, aby o sobě daly vědět. Nicméně v hloubi se připravují na zásadní úder. Jelikož jejich vytěsnění bylo tou nejhrubší chybou proti přirozenosti lidství a za tu přijde daň, kterou bude třeba splatit i s úroky.
Vnímavému jedinci dojde spojitost s tím, co vidí kolem sebe. Jelikož pokud takto citově strádají všichni masoví lidé, je masa bezcitná. A co se stane, když je masa bezcitná a už neví kudy kam? Ano, začne s výřadem ve vlastních řadách… Je volbou každého z nás, jak na tom v kritickém okamžiku bude; stejně jako je do jisté míry volba osudu života a jeho průběhu každého lidského tvora.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama