Leden 2017

Jak se rodí "pocákané" trenýrky v ČR

26. ledna 2017 v 18:53 | Petr Jáchym

Ve spolupráci s Petrem Jáchymem už jsme vytvořili několik dekorů trenýrek STYX. Petr vždy poskytne svůj obraz grafikům STYX a ti z něj vytvoří nekonečný vzor. Ten se natiskne na látku, ta se rozstříhá a švadleny Jušijí tisíce trenýrek...

Rádi bychom Vám nyní nabídli něco ještě originálnějšího.

Dali jsme Petrovi dvacet černých trenýrek STYX, aby přímo na ně kreslil svůj obraz, podle kterého tehdy vznikla šablona. Přímo na ně se pak podepsal. Vznikla skutečně limitovaná edice trenýrek této značky. Dají se nosit i prát, pokud to není škoda… :-)

Jejich cena je 999,- Kč. Jste-li fanoušky značky STYX a máte-li zájem o toto jedinečné dílo, napište prosím na adam.sykora@styx-underwear.cz . Pár jich ještě zbylo…:-)
Mějte skvělý den STYX team

Jeden chybný krok

24. ledna 2017 v 17:13 | Petr Jáchym
Přistup blíž a přijmi to jako fakt, že chyby neexistují…tudíž krok, který nazýváš jako chybný chybným není. Byl prostě nutný k uvědomění a kdyby to nebyl tento, tak by to byl nějaký jiný. Ostatně nemůže být jen jeden, jelikož jeden krok navazuje na druhý a jejich soustava je cestou, kterou putuje/me náš život. A pak buď rád, že se to již stalo, lepší než-li později.

Tak onen krok už se stal, pak je třeba stejným směrem udělat ještě pár dalších a přidat si trochu navrch. Vím, není to příjemné už teď, ale výživné je "zešílet" pořádně a ne jen na půl. Čím větší kus si totiž člověk ulomí na začátku o to míň bude muset dojíst na konci, a že je každý koláč jednoho lidského bytí v této podobě nutné dojíst celý je snad už teď jasné. Pokud ne, pak to objasněno bude - nebraň se tomu.

Když se ocitneš na dně, tak je třeba vstát a jít. Kam? Dopředu…ano dopředu, jelikož zpět jsou dveře zavřeny a bušit na ně, aby je někdo otevřel je příliš vysilující. A proč bys sem byl vhozen, když bys měl těmi dveřmi jít zpět? To je stejné jako by ses narodil a chtěl vlézt zpět do lůna své matky. I tenkrát jsi vypadl od někud, kdes to znal někam, kde to bylo jiné, divné, ohrožující, strašné. Tak teď jsi v podstatě ve stejném bodě, avšak trochu jinak. Takže už to v podstatě znáš a víš co bude následovat.

Říká se, že na světě existuje jen jeden zázrak: A sice, že se člověk z rozdělenosti zrodí do jednoty. A to je přesně tento moment, respektive výchozí bod v tomto procesu. Nevědomé zvířátko, které si bezstarostně šlo životem, dělalo jednu nesmyslnou věc za druhou, hojně si užívalo plodů světa a na nic nedbalo zde sedí a pláče. To je v pořádku, to se stává každému, kdo se ocitne v této situaci. Jen jedna věc je nutná: vstát a jít, nemarnit další čas, jelikož zde už je vše jinak a vládnout jiné zákony než odkud jsi přišel. Cesta odsud do rakve je trnitá, bolestná a strašná - z pohledu od místa, kde se nacházíš to jinak vidět nemůžeš, ale až kousek projdeš, zesílíš a zdomácníš, tak zjistíš, že je na ní mnoho krás, které se nedají k ničemu, cos doposud poznal přirovnat.

Ať si každý říká co chce, věnuj se pouze svým vlastním pocitům; jak sám vidíš zde je velmi prázdno, tudy mnoho lidí nechodí a neprošlo. Proto jejich rady nemohou být zcela objektivní, když radí něco, co sami nezakusili. Vše, co zde je ti třeba už máš, jen o tom nevíš. Vždy jsi to měl, obrať proto svůj zrak do sebe samého a hledej nástroje, které tě od této chvíle povedou cestou ke svému cíli, po cestě kterou naplníš své bytí, jenž ti bylo z jakýchsi důvodů dáno právě v tento čas, na tomto místě a v této podobě.

Žij sebe a prožiješ tak život.

Síla vůle

13. ledna 2017 v 20:37 | Petr Jáchym
Není nic než síla vůle, která vede člověka na cestě jeho životem. Je to v základu cesta ničeho, nikudy, bez smyslu, nikam vedoucí...a přece deroucí se nekompromisně směrem k cíli, naditá smyslem, jdoucí pouze a stále vpřed.

Nic z toho, co se na ní děje však není uchopitelné rozumovou konstrukcí, nic z dosaženého není možné svázat a vlastnit; na ničem, co k cestě náleží není možné lpět. Vše je ve své podstatě dokonale pomíjivé, umírající a hned se zase rodící; staré zaniká, aby nové vzniklo...proces nekonečných změn a proměn to je to oč tu běží. Některé nauky k pojmenování užívají termíny jako: Tao, jiné Bůh nebo alchymisté Merkurius. Toto je smysl života, jehož hlavním konatelem je síla vůle a k němuž nás vede, aby jsme jako bytosti, které byly vrženy na tento svět dosáhli pokroku a odešli odsud jako o něco lepší, dokonalejší duše. Každého kroky k tomuto systému vedou a je jedno zda si někdo vymyslí, že to bude jinak nebo si vyblouznil v sebestřednosti sobě vlastní, že tuto podstatu změní. Nezmění a nedojde klidu dokud ji nenajde a nepřijme prasílu, která otáčí tak bravurně kolo bytí lidské existence a celou ji dokonale přerůstá.

Je to poledne života, kdy končí bezstarostné období dětství a začíná vědomé konání směřující k cíli bytí. Období zlomu, kde se stáváme těmi, kdož procházejí otřesem dosavadních hodnot a docházíme chtě nechtě ke změnám zarytých názorů. Nastává čas, který nejlépe vystihují názvy jako temná noc duše nebo nigredo. Zde se prakticky bourají veškeré iluzorní představy, člověk se začíná do útrob sebe sama cítit a učí vidět se v jiném světle. Ano, toto období je strašné, bolestivé a temné a proto je v něm tak nutná síla vůle k životu, která pomáhá rozlišovat dění kolem nás. Avšak člověk současnosti má málo této vůle, jelikož má v dosahu prostředky, které mu pomáhají odvrátit tento nutný životní zlom. Proto kolem sebe vidíme tolik dětských duší mnohdy v tělech věkově velmi pokročilých jedinců.

Síla vůle života je stejná složka, stojící u zrození člověka…v krajních mezích je nám ukázána cesta, kudy je možné ze zdánlivě neřešitelné situace vyjít a síla tuto cestu zdolat. Jsou to sny, které ukazují v našem spánku složitými indiciemi jak na tom naše nejskrytější je a vždy ukáží směr, kudy se má směr vůle ubírat. Kdo v sobě najde sílu a bude důvěřovat tomuto mocnému ukazateli bude se moci osvobodit od bludů a projde do sféry prožívání a autentického života, kde je možné cítit to, co je právě nasnadě, svobodně se vyjadřovat v pocitové rovině a bude tak ovládat vědoměji své jednání. Bude neskutečně trpět, ale zároveň se umět opravdově radovat. Jelikož pravdivý život vede vždy středem mezi protipóly sil a jeho žití je vyrovnávačem jazýčků vah, aby byly co nejblíže si navzájem na středu…avšak ne ve smyslu stagnace, ale v neustálé a těsné interakci.
- Ke každému daru boha Slunce klade ďábel svou kletbu. -

Slyšíš ten zvuk?

5. ledna 2017 v 23:36 | Petr Jáchym
Ťuk… co to je? Kde to jsem a kdo vlastně jsem? Bože to byla zase akce…já už takhle nemohu, nechci…co je to za zvuky? Auu to bolí…
Chapter I.
"Vítej, Ty jsi ale vystrašený…nezacpávej si ty uši…vím, že je to šílené, co slyšíš, ale kdo Ti řekl, že je to zvuk z venku? To není z venku, to je z Tebe; to jsi Ty, Tvá duše se právě probudila. Je Ti blbě, no ano není se čemu divit po těch letech, které jsi žil a ani o tom nevěděl. Ode dneška už to bude jen a jen jiné. Ano i bolestivé, šílené a zdánlivě nemožné. Avšak pravé a upřímné. Děkuj za své štěstí."
Och ty zvuky se nedají snést je to jako skřípání drápů o sklo, lámání kostí za živa, řev snad tisíce paviánů,plácání mračna netopýřích křídel. Tma a tma střídá tmu, černotu a všechny její odstíny včetně stínů tmy. Nevidím nic, jen jeden zvuk střídá druhý a trhá na kusy něco, co není vidět. Deziluze v dokonalých konturách nicoty. Kde to jsem a proč vlastně? Tolik šílenství sem vedlo a teď tohle? Haló je tu někdo? "Co tady řveš? Kdo si myslíš, že jsi, abys takhle řval v kraji o kterém nic nevíš…hleď se uklidnit a pros o přežití; to je to poslední a jediné co ti zbylo. Ano v mnoha ohledech by bylo lepší zhynout, ale to Ti nebylo dáno, Zvykej si na nové stavy!"
Chapter II.
Šílenství sílí, další zvuky se usídlily nebo spíše vystoupily z mého nitra. Teď už je i cítím. Tma je stále nepropustná a sirný odér je cítit všude kolem. Nemohu se hýbat, jsem uvězněn a uvalen to špíny, kalu a bahna. Pláču, chci se zvednout nejde to. Něco mě pleská po zádech a další rozdírá zevnitř mé orgány. Slyším šílený rachot řetězů, dunivé bubnování na sudy, kopyta pekelných jezdců jakoby jela v útrobách mých střev. S vypětím zbytku sil zahájím jakousi dětskou motlitbu a prosím o odpuštění a v tom slyším jekot sirén, sténání hyenya vytí šakala.Jakmile začnu s prosbou o pomoc boží jsem sražen ukrutnou silou a bičován bičem namočeným v solném roztoku. Všude kolem běsní vichřice a jsou slyšet první hromy, dále vidím blesky které lemují horizont nade mnou. Jsem šťasten, že spatřuji kontury toho, kde se nacházím. V ten samý moment, kdy si uvědomím radost spustí se provazy lijáku, který dá do pohybu bahnitý terén, ve kterém ležím. Jsem společně s kamením, zbytky kostí a bahna hnán korytem řeky, která se plní ukrutnou rychlostí…nesen, topen, drcen kameny a skálami, až se dostávám k mohutnému vodopád, který osvětluje blesk, který právě udeřil do stromu nade mnou a ten zapálil. Jen o vlásek tomu bylo, že mě nezasáhl; avšak přede mnou vodopád, do kterého nechci spadnout…a už se řítím dolů….
Chapter III.
Aua…to znamená, že žiji. Nemohu se pohnout, vše bolí a když se chystám otevřít oči zdá se, jako bych je ani neměl, jelikož neslouží pro svou opuchlost. Ale malinko přeci jen víčka povolí a já vidím, že jsem vyvržen na jakémsi břehu. Slyším neznámou zvěř v dáli kvílet, ale mé tělo je mi tak vzdálené a těžké, že prakticky nezvládám nic než jen odevzdaně být. V tom se rozezní chorál ženských hlasů a ten mě svou podmanivostí táhne do svého víru. V ten samý okamžik jsem odtržen od sebe a táhnut divoženkami na palouk, kde v kruhu sedí desítky žen. Jedna krásnější než druhá, vědomí se vrací a nabádá k činu. V ten okamžik, kdy znovu pohlédnu po kruhu žen se jedna po druhé jak na ně dopadá můj pohled mění v tříhlavou saň a jejich těla rosolovatí a roztékají se. Jakmile se kruh, v jehož středu ležím opíše mým pohledem spustí sirény svůj monotónní jekot a dají se do extatického tance, kruh se svírá a já s ním. Stahuji se strachem do zrníčka a když už nemohu nikam dál se zmenšit práskne bič a zařehtá mocným hlasem kůň. Vidím jezdce, před kterým prchají ty zrůdné ženy. Je obrovský, celý v černém oděvu a z huby jeho koně odkapávají sliny na mé tělo. Jezdec zvedá hladí přilbice a mohutným hlasem na mě zvolá něco, čemu nejsem schopen rozumět, avšak je mi jasné, že neuposlechnout je nemožné. V tom mě jeho mohutná paže zvedne, hodí za sebe na hrb svého koně a uhání lesem mezi stromy. Mé tělo pod každým tryskovým skokem, kterým jezdec s koněm uhání křupe a kosti, které ještě nebyly dotčeny dosavadní hrůzou jsou nyní zasaženy a dolámány. Bolestí upadám do hlubokého stavu bezmocného odevzdání.
Chapter IV.
Ležím na mýtině, všude kolem hustý les jen mýtina, na které se nacházím je osvětlena sluncem. Slyším šumění řeky někde v dálce, jemný vánek vane do mých uší. Jsem omámen. Cítím stále bolest svého těla, ale nyní jakoby z dálky. Mé oči mhouří víčka před tím množstvím barev a stínů kolem nich. Můj sluch zaznamenává i velmi niterné vibrace zvuků. Nikde nikdo není avšak já vím, že nejsem sám minimálně ve smyslu jako dřív. Já nevím co mám dělat, nevím kam mám jít, avšak vím, že toto nové má smysl.
-
- To, co housenka vidí jako konec světa, to moudrý nazývá motýlem. -