Slyšíš ten zvuk?

5. ledna 2017 v 23:36 | Petr Jáchym
Ťuk… co to je? Kde to jsem a kdo vlastně jsem? Bože to byla zase akce…já už takhle nemohu, nechci…co je to za zvuky? Auu to bolí…
Chapter I.
"Vítej, Ty jsi ale vystrašený…nezacpávej si ty uši…vím, že je to šílené, co slyšíš, ale kdo Ti řekl, že je to zvuk z venku? To není z venku, to je z Tebe; to jsi Ty, Tvá duše se právě probudila. Je Ti blbě, no ano není se čemu divit po těch letech, které jsi žil a ani o tom nevěděl. Ode dneška už to bude jen a jen jiné. Ano i bolestivé, šílené a zdánlivě nemožné. Avšak pravé a upřímné. Děkuj za své štěstí."
Och ty zvuky se nedají snést je to jako skřípání drápů o sklo, lámání kostí za živa, řev snad tisíce paviánů,plácání mračna netopýřích křídel. Tma a tma střídá tmu, černotu a všechny její odstíny včetně stínů tmy. Nevidím nic, jen jeden zvuk střídá druhý a trhá na kusy něco, co není vidět. Deziluze v dokonalých konturách nicoty. Kde to jsem a proč vlastně? Tolik šílenství sem vedlo a teď tohle? Haló je tu někdo? "Co tady řveš? Kdo si myslíš, že jsi, abys takhle řval v kraji o kterém nic nevíš…hleď se uklidnit a pros o přežití; to je to poslední a jediné co ti zbylo. Ano v mnoha ohledech by bylo lepší zhynout, ale to Ti nebylo dáno, Zvykej si na nové stavy!"
Chapter II.
Šílenství sílí, další zvuky se usídlily nebo spíše vystoupily z mého nitra. Teď už je i cítím. Tma je stále nepropustná a sirný odér je cítit všude kolem. Nemohu se hýbat, jsem uvězněn a uvalen to špíny, kalu a bahna. Pláču, chci se zvednout nejde to. Něco mě pleská po zádech a další rozdírá zevnitř mé orgány. Slyším šílený rachot řetězů, dunivé bubnování na sudy, kopyta pekelných jezdců jakoby jela v útrobách mých střev. S vypětím zbytku sil zahájím jakousi dětskou motlitbu a prosím o odpuštění a v tom slyším jekot sirén, sténání hyenya vytí šakala.Jakmile začnu s prosbou o pomoc boží jsem sražen ukrutnou silou a bičován bičem namočeným v solném roztoku. Všude kolem běsní vichřice a jsou slyšet první hromy, dále vidím blesky které lemují horizont nade mnou. Jsem šťasten, že spatřuji kontury toho, kde se nacházím. V ten samý moment, kdy si uvědomím radost spustí se provazy lijáku, který dá do pohybu bahnitý terén, ve kterém ležím. Jsem společně s kamením, zbytky kostí a bahna hnán korytem řeky, která se plní ukrutnou rychlostí…nesen, topen, drcen kameny a skálami, až se dostávám k mohutnému vodopád, který osvětluje blesk, který právě udeřil do stromu nade mnou a ten zapálil. Jen o vlásek tomu bylo, že mě nezasáhl; avšak přede mnou vodopád, do kterého nechci spadnout…a už se řítím dolů….
Chapter III.
Aua…to znamená, že žiji. Nemohu se pohnout, vše bolí a když se chystám otevřít oči zdá se, jako bych je ani neměl, jelikož neslouží pro svou opuchlost. Ale malinko přeci jen víčka povolí a já vidím, že jsem vyvržen na jakémsi břehu. Slyším neznámou zvěř v dáli kvílet, ale mé tělo je mi tak vzdálené a těžké, že prakticky nezvládám nic než jen odevzdaně být. V tom se rozezní chorál ženských hlasů a ten mě svou podmanivostí táhne do svého víru. V ten samý okamžik jsem odtržen od sebe a táhnut divoženkami na palouk, kde v kruhu sedí desítky žen. Jedna krásnější než druhá, vědomí se vrací a nabádá k činu. V ten okamžik, kdy znovu pohlédnu po kruhu žen se jedna po druhé jak na ně dopadá můj pohled mění v tříhlavou saň a jejich těla rosolovatí a roztékají se. Jakmile se kruh, v jehož středu ležím opíše mým pohledem spustí sirény svůj monotónní jekot a dají se do extatického tance, kruh se svírá a já s ním. Stahuji se strachem do zrníčka a když už nemohu nikam dál se zmenšit práskne bič a zařehtá mocným hlasem kůň. Vidím jezdce, před kterým prchají ty zrůdné ženy. Je obrovský, celý v černém oděvu a z huby jeho koně odkapávají sliny na mé tělo. Jezdec zvedá hladí přilbice a mohutným hlasem na mě zvolá něco, čemu nejsem schopen rozumět, avšak je mi jasné, že neuposlechnout je nemožné. V tom mě jeho mohutná paže zvedne, hodí za sebe na hrb svého koně a uhání lesem mezi stromy. Mé tělo pod každým tryskovým skokem, kterým jezdec s koněm uhání křupe a kosti, které ještě nebyly dotčeny dosavadní hrůzou jsou nyní zasaženy a dolámány. Bolestí upadám do hlubokého stavu bezmocného odevzdání.
Chapter IV.
Ležím na mýtině, všude kolem hustý les jen mýtina, na které se nacházím je osvětlena sluncem. Slyším šumění řeky někde v dálce, jemný vánek vane do mých uší. Jsem omámen. Cítím stále bolest svého těla, ale nyní jakoby z dálky. Mé oči mhouří víčka před tím množstvím barev a stínů kolem nich. Můj sluch zaznamenává i velmi niterné vibrace zvuků. Nikde nikdo není avšak já vím, že nejsem sám minimálně ve smyslu jako dřív. Já nevím co mám dělat, nevím kam mám jít, avšak vím, že toto nové má smysl.
-
- To, co housenka vidí jako konec světa, to moudrý nazývá motýlem. -
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama