Únor 2017

Nejdůležitější orgán

16. února 2017 v 11:01 | Petr Jáchym
Nedůležitějším orgánem lidského těla je duše. Jistě mozek řekne, že ta orgánem není, jelikož není organická. Ale ať chceme nebo ne, tak je orgánem, jelikož je v pozadí všech dějů, které se v nás dějí…tedy přerůstá všechny orgány a tím je orgánem samým. Pokud bude zdravá a vyrovnaná duše, pak budou orgány správně fungovat.

Co je to ta duše? Řekněme, že je to shluk abstraktních procesů, které se v nás dějí. Nezměrná veličina, která sahá do všech směrů, váže se na vše, co je v naší blízko a zároveň je napojena na kolektivní duši společnosti. Je to naše nálada, jsou to naše emoce, pocity,…
Prostupuje celé naše tělo, které zároveň mnohonásobně přerůstá; jejím hlavním ohniskem je oblast břicha - plexus solaris. V něm se primárně ozývá skrze pocity a emoce, které se aktivují v situacích, ve kterých se nacházíme…tím nám dává indicie, jak na nás daná situace nebo osoba působí, co nám přináší a v jakém postavení vůči ní jsme. Tudíž blokace těchto věrohodných indikátorů pomocí dnes tak hojně užívaných psychofarmak je cesta zkázonosná. Jejich aktivace a dávání jim pozornosti je cesta vpřed.

Lidská duše je něco tak neskutečně mnohočetného a rozporuplného, něco, co není možno cele nikdy uchopit…to, co nás přerůstá a nad čím nemáme a nikdy nebudeme mít absolutní moc - tudíž prohlášení typu "jen duševní problém" může říci pouze osoba, která je nerozlišující, tj. uvalena v nevědomí, člověk nereflektující kontakt sám se svým prožíváním a emocemi!

Naše většinová společnost se v dnešní době nachází ve velmi žalostném duševním rozpoložení...je na tom i se svými technickými pokroky hůře, než když se nacházela v primitivních začátcích své existence. Jelikož naši dávní předci žili v symbióze s přírodou, jejíž vlivy na ně bezprostředně působily…co působí na člověka moderní doby? Na to si jistě každý odpoví sám podle svého nejlépe. Obecně má prim společnost, která je založena na konzumu, mamonu, nenávisti a moci. Pravda i to jsou charaktery duše, ale je to jen jedna strana - ta temná. Proto se smráká i nad našimi časy.

Abych se vrátil zpět...dříve se nevyskytovaly v takové míře nemoci, kterými trpí dnešní společnost a její jedinci...Proč? Protože dříve lidé pečovali nebo minimálně věděli o svém duševním pozadí, byli s ním v kontaktu a nezapuzovali ho v takovém měřítku jako člověk dneška. Duševní zdraví je rovnítkem zdraví tělesného, jedno bez druhého nemůže fungovat a proto duše jako orgán má svou velikou moc a je to ona, kdo bude mít poslední slovo v našem životě



Konec cesty

10. února 2017 v 14:22 | Petr Jáchym

Nerad užívám slovo konec v procesech, které se dějí v nás a kolem nás. Spíše raději užívám slovo cíl. Tudíž spojení cíl cesty je mi bližší. Je to z jednoho prostého důvodu a sice, že vše je ´nekonečně´se opakující proces proměn, dovršení vrcholů a scházení do údolí; umírání a rození se.

Zde by se dalo zdánlivě končit ale zajdu trochu pod povrch a dostanu se blíže k významu "konec cesty", které je tématem. Vlastní cestou putováním životem jsem se dostal do velmi stinných zákoutí své duše, kde jsem rozlišil mnoho a mnoho neznámých oblastí. Respektive oblastí a procesů mě skrytých do doby, než jsem jich dosáhl. A v bodě, na pokraji každého z nich se člověk zdánlivě opravdu pocitově ocitá na konci cesty…na konci cesty největší tj. životní. Procesy, jenž člověk na cestě k sobě prostupuje jsou chráněny mocnými sílami, které se v jádru manifestují do monstrózních veličin, mnohdy personifikují do nejrůznějších podob. Jelikož duše a její procesy koexistují společně s tělesnou schránkou člověka je otisk těchto procesů znát opravdu až do živého. Stručně řečeno duševní orba se zarývá do morku kostí a tak je procítěna do velmi niterních poloh.


Když tlak daného procesu vygraduje na svou správnou úroveň tím, že neuhneme síle, která se v nás vzbudí, ale naopak jsme věrni její nutnosti a podporujeme ji, pak se ocitneme v momentě, který se dá přirovnat k šílenství. Toto šílenství vidí úsudkové funkce v nás jako konec, spouštějí varovné alarmy a začínají řvát nejrůznější zkázonosné vykonstruované scénáře, z nichž nejkritičtější je smrt organického života. A zároveň tělesně se nacházíme ve stavu, který tomu odpovídá víc než jasně. Mnohdy se i stává, že tělesné funkce nápor nevydrží a při velkém průchodu je tělo na nějakou dobu paralyzováno nemocí, blokací, atd. Toto jsou všechno aspekty starých struktur v nás zarytých, které jsme si osvojili a pak je po roky živily, abychom si zachovali tvář člověka, jehož roli dílem hrajeme pro okolí a tím pádem musíme hrát i pro sebe samého. Jejich odbourání je takto bolestivé, náročné, nebezpečné…není však jiná cesta než skrz. Když se kácí les, létají třísky…


Tedy cílů cesty při putování životem je mnoho; malé smrti (cíle) a malá zrození (starty) prožíváme každý den usínáním a probuzením do nového dne. Větší jsou pak nesčetné procesy, které se v nás dějí a jejichž intenzita je přímo úměrná stavu, ve kterém se nacházíme a kam směřujeme. Proces putování životem a práce na duševní stránce je podobný jako v případě horolezce i ten nejdřív musí zdolat kopec za chalupou a po několika mnoha vyšších a vyšších vrcholech se dostane až před horu nejvyšší. I on má tyto cíle, které ho ženou kupředu. Dávají mu smysl a on se na každém z nich učí a každý jeden mu dává zkušenosti a sílu pro ten další, který bude následovat.


Nebojme se tedy konců, pokud na ně správně pohlédneme zjistíme, že za nimi čeká nový začátek, na kterém jsou možnosti putovat dál…

Žijeme v iluzích

3. února 2017 v 12:48 | Petr Jáchym
Iluze je obraz, který šíříme o světě, o vztazích v nichž žijeme a v neposlední řadě o sobě samém. Existuje tolik světů, kolik existuje lidí…jelikož každý jediný lidský originál na něj pohlíží svým vlastním způsobem skrze osobité nastavení, které se osvojil za svůj dosavadní život. Toto nahlížení je vždy duální povahy - složené z vědomé a nevědomé části společně tvořící celek.

Půjdeme ještě dál, když si řekneme, že každý den je iluze jiná než ta v den předchozí a pozítří bude zase jiná než byla dnes. Jelikož ať o tom víme, nebo ne stále se v nás něco děje. Lidská psychika je neustále se přeskupující hmota. Ostatně snad největším důkazem toho jsou sny….ony mocné fenomény naší duševní činnosti. Na snech je možné názorně vidět jak vlastně duševní svět funguje bez našeho vědomého přičinění.

Ale zpět k iluzím, jsou to projekce naší duševní stránky na svět kolem nás skrze filtr námi přiznaného vědomí v součinnosti s konáním nevědomé duše, která je nám v ten moment neznámá. Je to především nevědomí, co nás dostává do nejrůznějších situací na něž si občas musíme poukázat a vidět v nich otisk něčeho co nás převyšuje. Mnohdy námi projede pocit, který pocítíme na svém těle (mrazení, horkost,…) a ten nám něco naznačuje. Vždy je v koexistenci se situací v níž se nacházíme; na ni reaguje a jelikož si to neuvědomujeme, tak nás tímto impulzem nevědomí upozorní, že je třeba zaměřit zrak na to, co činíme.

Člověk vždy žil v iluzích a v iluzích bude žít až do konce svých věků. Protože vědomí je ostrovem v nevědomí, tudíž můžeme svou prací na něm rozšiřovat svou vědomou půdu, avšak nikdy ji nemůžeme obsáhnout natolik, abychom nevědomí přerostli. A jelikož nás oceán nevědomí ovlivňuje a přesahuje, tak je jasné, že vždy bude naše konání jím zkresleno a tedy bude iluzí a ne vědomým konáním. Iluze je totiž něco, co člověk nemůže tvrdit, že vlastní cele, ale jen podmíněně.

Mohlo by se říci, že práce na této půdě je marná…ano mohlo, ale každý krok vedoucí k uvědomění nejen, že má smysl pro vědomější život každého z nás, ale také jakož základní stavební jednotka společnosti ji spoluutváří přesně těmito prostupy, o které usiluje. Čím větší část svých iluzí nahlížíme, tím více svobody ve svém konání získáváme a tím rosteme. A to jestli si to přejeme nebo ne není otázkou, kterou by jsme měli řešit, když se pohybujeme ve sféře něčeho, co nás přesahuje.