Konec cesty

10. února 2017 v 14:22 | Petr Jáchym

Nerad užívám slovo konec v procesech, které se dějí v nás a kolem nás. Spíše raději užívám slovo cíl. Tudíž spojení cíl cesty je mi bližší. Je to z jednoho prostého důvodu a sice, že vše je ´nekonečně´se opakující proces proměn, dovršení vrcholů a scházení do údolí; umírání a rození se.

Zde by se dalo zdánlivě končit ale zajdu trochu pod povrch a dostanu se blíže k významu "konec cesty", které je tématem. Vlastní cestou putováním životem jsem se dostal do velmi stinných zákoutí své duše, kde jsem rozlišil mnoho a mnoho neznámých oblastí. Respektive oblastí a procesů mě skrytých do doby, než jsem jich dosáhl. A v bodě, na pokraji každého z nich se člověk zdánlivě opravdu pocitově ocitá na konci cesty…na konci cesty největší tj. životní. Procesy, jenž člověk na cestě k sobě prostupuje jsou chráněny mocnými sílami, které se v jádru manifestují do monstrózních veličin, mnohdy personifikují do nejrůznějších podob. Jelikož duše a její procesy koexistují společně s tělesnou schránkou člověka je otisk těchto procesů znát opravdu až do živého. Stručně řečeno duševní orba se zarývá do morku kostí a tak je procítěna do velmi niterních poloh.


Když tlak daného procesu vygraduje na svou správnou úroveň tím, že neuhneme síle, která se v nás vzbudí, ale naopak jsme věrni její nutnosti a podporujeme ji, pak se ocitneme v momentě, který se dá přirovnat k šílenství. Toto šílenství vidí úsudkové funkce v nás jako konec, spouštějí varovné alarmy a začínají řvát nejrůznější zkázonosné vykonstruované scénáře, z nichž nejkritičtější je smrt organického života. A zároveň tělesně se nacházíme ve stavu, který tomu odpovídá víc než jasně. Mnohdy se i stává, že tělesné funkce nápor nevydrží a při velkém průchodu je tělo na nějakou dobu paralyzováno nemocí, blokací, atd. Toto jsou všechno aspekty starých struktur v nás zarytých, které jsme si osvojili a pak je po roky živily, abychom si zachovali tvář člověka, jehož roli dílem hrajeme pro okolí a tím pádem musíme hrát i pro sebe samého. Jejich odbourání je takto bolestivé, náročné, nebezpečné…není však jiná cesta než skrz. Když se kácí les, létají třísky…


Tedy cílů cesty při putování životem je mnoho; malé smrti (cíle) a malá zrození (starty) prožíváme každý den usínáním a probuzením do nového dne. Větší jsou pak nesčetné procesy, které se v nás dějí a jejichž intenzita je přímo úměrná stavu, ve kterém se nacházíme a kam směřujeme. Proces putování životem a práce na duševní stránce je podobný jako v případě horolezce i ten nejdřív musí zdolat kopec za chalupou a po několika mnoha vyšších a vyšších vrcholech se dostane až před horu nejvyšší. I on má tyto cíle, které ho ženou kupředu. Dávají mu smysl a on se na každém z nich učí a každý jeden mu dává zkušenosti a sílu pro ten další, který bude následovat.


Nebojme se tedy konců, pokud na ně správně pohlédneme zjistíme, že za nimi čeká nový začátek, na kterém jsou možnosti putovat dál…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 10. února 2017 v 15:07 | Reagovat

Myslím, že to popisuješ moc složitě :-D

2 Ortie Ortie | Web | 10. února 2017 v 15:27 | Reagovat

[1]: Ano, je to tu popisována od autora trochu složitě, ale mě tento článek velmi zaujal, když jsem si ho třikrát přečetla a lépe pochopila.

3 Petr Jáchym Petr Jáchym | 10. února 2017 v 15:39 | Reagovat

[1]: Děkuji za názor...

4 Petr Jáchym Petr Jáchym | 10. února 2017 v 15:40 | Reagovat

[2]: Jsem rád, že je to pochopitelné.
Ona je celá ta věc poměrně komplikovaná. I Vám díky za názor!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama