Březen 2017

Den, kdy zmizelo slunce

16. března 2017 v 20:53 | Petr Jáchym
Tak jako nad Zemí září Slunce, tak je zastoupeno slunce v každém člověku; stejně jako je Měsíc oponentem Slunce má i člověk měsíc v sobě. Tyto složky jsou ve vzájemné koexistenci jak na nebi, tak v lidské duši. Jedna bez druhé není schopna života, společně tvoří celek.
- Slunce zastupuje: vědomí, jasnost úsudku, rozlišování, dobro, den, světlo,…
- Měsíc personifikuje: nevědomí, zastíněné reakce - lež, nerozlišování, zlo, noc, tma,…

Dnešní doba se svou tendencí sdružovat lidi do jednotné masy globálním potíráním individuality nahrává tomu, že slunce začíná pomalu pohasínat. Jelikož člověk, který je schopen existovat v mase musí přijmout její řád, potravu, kterou je živena a stupeň vědomí. V uspořádání, ve kterém je mnoho jedinců různého stupně rozlišení je třeba přihlédnout na úroveň nejnižší…jinak by nebylo možné, aby bylo rozuměno tomu, co je předkládáno a masa by se nepohybovala požadovaným směrem. Tudíž vědomí je na velmi primitivní úrovni, osobní slunce vyspělejších neplane na plné obrátky a tím pádem zachází i nad celou populací.

Za podmínek, kdy slunce(vědomí) se nerozvíjí se však musí rozvíjet něco jiného; jinak řečeno prostor v psyché, kde bylo za běžných okolností světlo se nyní plní tmou. Ve tmě žijí stinné stránky nás samých a ty se získanou převahou dostávají ke slovu a berou si co jim náleží. Bohužel ti, kdož krátkozrace uskupili tuto masu nemají vůbec ponětí o tom, co to celé přinese, jelikož jsou sami ve stavu velmi nízkého vědomí. Ukájejí pouze vlastní potřeby a opájejí se mocí nad nebohými ovečkami, které pasou. Avšak stádní ovečka je navenek stále ovečkou, ale uvnitř již je téměř hotovým vlkem. Inteligence nevědomých složek je briskní, chystá si vše na vhodný okamžik a ten až přijde, tak se většina z počtu masy zvedne ukáže svou vlčí tvář.

Takto vyhraněný stav už je téměř nemožné potlačit nějakou jednoduchou metodou…nákaza zvlčení se totiž uvnitř ohrady začne šířit nebývalou rychlostí a protože tyto složky se nikdy neobrátí sami proti sobě, což by byla jejich záhuba, začnou reagovat na venkovní popudy. Čtenáři je již jasné co se strhne; vřava, kdy stín bude zrcadlením klonovat stín...v ten okamžik masa, aby nestrávila sama sebe vygeneruje ze svých řad někoho, kdo bude jejím kormidelníkem a ten ji dá do pohybu, dá jí směr.

Ano toto už tady bylo v historii lidstva mnohokrát. Vždy se tak stalo, když se společnost dostala na scestí. Nyní je scestím té naší mamon, hamižnost, nenávist, spěch, a extrémní intelektualizování. V životě člověka chybí duch, otevřenost, emoce a pocity…
Kam se zřítí tento stav, která egoistická a bezduchá karikatura se chopí kormidlování masy není zatím jasné. Adeptů je však mnoho a situace se vyhrocuje natolik, že příroda sjedná nápravu nutnou pro další chod na Zemi.
Ten den, kdy se věci dají do pohybu bude dosti možná nazván: Den, kdy zmizelo slunce.

Quo vadis

11. března 2017 v 12:23 | Petr Jáchym
Naše první kroky, které si ani neuvědomujeme již vedou směrem do našeho života. Je krásné pozorovat snahu dítěte, jenž se snaží dostat na nohy, balancovat, chce jít. Je to neskutečná síla, která ho pohání. Co je to za sílu a kde se bere?

Možná by se spíše bylo lepší ptát - a kde je ta síla nyní?… V době, kdy člověk opustí bezstarostné dětství a dospívání, v němž si v zásadě svých kroků není vědom přijde zlom, kroky ztěžknou a mnohdy se donutit udělat byť jediný je neskonale náročné. Každý jediný je cítit jako úporná bolest, je třeba překonávat nechuť.

Jak se donutit k dalším krokům, když člověk již si je vědom kam vedou? Je třeba přijmout koloběh života a stejně jako samozřejmě se v nás budila síla při těch prvních je třeba nyní dát té samé možnost projevu a nechat ji jednat až k těm posledním. Ono totiž to, že budeme podléhat stagnaci stejně nic nepřinese, od ničeho nás to neuchrání, zdá se, že cestu máme vytyčenou a její délku je nutno ujít ať se nám to líbí nebo ne. Moudrý člověk tento fakt přijme a vybojuje si to privilegium, že hrdě dojde cíle sám. Jiný tam bude dostrkán, dotažen na háku nebo řetězu přesně tím, čemu nedal možnost projevit se. Druhá varianta je strastiplná, bolestná a potupná…co je na jejím konci je otázka nemálo důležitá.

Ano jsou v životě období, kdy kroky bolí a jsou prázdné nesmyslné a jakoby nikam vedoucí. Avšak stejně jako jsou dny plné chmurného počasí, už i v nich existuje víra a očekávání těch, které jsou zality sluncem. Stejně tak je to při putování životem. Každý stín jakkoli hluboký se bojí denního světla. Proto nacházet energii a kráčet vpřed má svou rozmanitost, na cestě existuje mnoho možností a dokud člověk jde může jich dosáhnout a naplnit tak svůj osud smysluplně. Tréninkem pravidelného putování pěstujeme vůli a dáváme za pravdu smyslu, který v sobě cítíme a tím roste jiskra naděje v život, který je v pohybu a plný možností.

Každá cesta života je poseta mrtvými, proto je jisté, že člověk nejdříve půjde s tlupou lidí, kterou se životem obklopil; avšak ta začne postupně řídnout, někteří zahnou na křižovatkách jinam, jiní se zastaví a tím zhynou a na konec půjde člověk jen sám se sebou. To je přirozený chod a svět nikdy jinak nefungoval!

I umění loučit se patří k cestování a kdo ho nepěstuje, ten lpí. Lpět je zhoubné, člověk musí být neustále připraven dát víc než může získat a nesmí nic očekávat. Musí si osvojit umět konat bez konání. V tomto paradoxu jest tajemství, které je smyslem života a každý, kdo si dovolí ho okusit zažije nepoznané.