Quo vadis

11. března 2017 v 12:23 | Petr Jáchym
Naše první kroky, které si ani neuvědomujeme již vedou směrem do našeho života. Je krásné pozorovat snahu dítěte, jenž se snaží dostat na nohy, balancovat, chce jít. Je to neskutečná síla, která ho pohání. Co je to za sílu a kde se bere?

Možná by se spíše bylo lepší ptát - a kde je ta síla nyní?… V době, kdy člověk opustí bezstarostné dětství a dospívání, v němž si v zásadě svých kroků není vědom přijde zlom, kroky ztěžknou a mnohdy se donutit udělat byť jediný je neskonale náročné. Každý jediný je cítit jako úporná bolest, je třeba překonávat nechuť.

Jak se donutit k dalším krokům, když člověk již si je vědom kam vedou? Je třeba přijmout koloběh života a stejně jako samozřejmě se v nás budila síla při těch prvních je třeba nyní dát té samé možnost projevu a nechat ji jednat až k těm posledním. Ono totiž to, že budeme podléhat stagnaci stejně nic nepřinese, od ničeho nás to neuchrání, zdá se, že cestu máme vytyčenou a její délku je nutno ujít ať se nám to líbí nebo ne. Moudrý člověk tento fakt přijme a vybojuje si to privilegium, že hrdě dojde cíle sám. Jiný tam bude dostrkán, dotažen na háku nebo řetězu přesně tím, čemu nedal možnost projevit se. Druhá varianta je strastiplná, bolestná a potupná…co je na jejím konci je otázka nemálo důležitá.

Ano jsou v životě období, kdy kroky bolí a jsou prázdné nesmyslné a jakoby nikam vedoucí. Avšak stejně jako jsou dny plné chmurného počasí, už i v nich existuje víra a očekávání těch, které jsou zality sluncem. Stejně tak je to při putování životem. Každý stín jakkoli hluboký se bojí denního světla. Proto nacházet energii a kráčet vpřed má svou rozmanitost, na cestě existuje mnoho možností a dokud člověk jde může jich dosáhnout a naplnit tak svůj osud smysluplně. Tréninkem pravidelného putování pěstujeme vůli a dáváme za pravdu smyslu, který v sobě cítíme a tím roste jiskra naděje v život, který je v pohybu a plný možností.

Každá cesta života je poseta mrtvými, proto je jisté, že člověk nejdříve půjde s tlupou lidí, kterou se životem obklopil; avšak ta začne postupně řídnout, někteří zahnou na křižovatkách jinam, jiní se zastaví a tím zhynou a na konec půjde člověk jen sám se sebou. To je přirozený chod a svět nikdy jinak nefungoval!

I umění loučit se patří k cestování a kdo ho nepěstuje, ten lpí. Lpět je zhoubné, člověk musí být neustále připraven dát víc než může získat a nesmí nic očekávat. Musí si osvojit umět konat bez konání. V tomto paradoxu jest tajemství, které je smyslem života a každý, kdo si dovolí ho okusit zažije nepoznané.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama