Duben 2017

Život v bublině

27. dubna 2017 v 13:59 | Petr Jáchym
Život v bublině se dá přirovnat k životu na dobře opevněném hradě, stojícím na vysoké skále, z něhož je vidět do všech stran. Tím je zaručeno, že hlídkující stráže uvidí sebemenší pohyb v okolí hradu.

Sám majitel hradu je jediným, kdo má přístup do nejvyšší věže, ve které má dalekohled, aby se mohl nad rámec strážců ujišťovat, že je široko daleko kolem něj klid. Takový člověk žije ve velké izolaci od okolního světa. Tato izolace není nedobrovolná, ba naopak, on sám si hrad vystavěl, aby v něm mohl žít dle svého vlastního způsobu, byť zcela nevědomě. Vytvořil si kolem sebe společnost lidí, kteří ho nepřevyšují v názorech, jsou poplatní zákonům, které na panství platí a dávají vděk dostatečně podřízeně najevo. Za celým hradním opevnění vládnou přísná pravidla, která jsou bedlivě kontrolována a jejich porušení je velmi krutě trestáno. Zde totiž není žádný prostor pro diskuse, emoce a rovnoprávnost. Loajalita je odměňována dle poryvů nálad hradního pána.

Aura, která se klene nad tímto místem je ponurá, dusivá a nehostinná. Tamní obyvatelé jsou bledí, shrbení, plni strachu a mají potlačené citové prožívání. Jejich duše strádají pro nemožnost rozvinout se. Návštěvnost na panství je velmi malá, mohou přijít pouze jedinci, kteří prošli dokonalou prověrkou, avšak i tak jim není dodána velká míra důvěry. Prověřování a čmuchání je všudy přítomné.

Toto místo není radostné; člověk, který dopustil vytvořit takovouto bublinu kolem své osoby je sžírán velmi silnými vnitřními pochody, které se v něm odehrávají. Je silně nedůvěřivý, trpí stihomamem, že mu každý chce ublížit. Vše, co kolem sebe šíří má příchuť strachu, který skrze něj jedná navenek. Mocnost, která takovému člověku vládne stojí již čistě na stinné podstatě. On je neomezeným konatelem a hybnou silou světa kolem sebe. Je silně autoritativní, napadá každého, kdo se jen odváží na něj ukázat prstem nebo snad něco proti němu vyřknout.

Ano, je to něco, co kolem sebe v dnešních dobách můžeme v průřezu společenským spektrem vidět stále častěji. Je to snad dáno i přirozeností chodu věcí…jak narůstá nevědomí a roste stín ve společnosti, tak hulvátství si nachází své místo a rozeznívá struny ve všech, jenž nevlastní sami sebe a sedí v obdobných bublinách podobných té, která byla shora nastíněna…

Do jisté míry je pochopitelné, že existuje tolik lidí uzavřených bublinách, jelikož cesta k sobě samému vede skrze stín a to je velmi bolestné téma; je to cesta, která nezaručuje, že na ní člověk nebude ztracen a rozsápán. Výška obecně stojí na hloubce a to nemálo platí u vývoje osobnosti. Avšak pro vývoj společnosti bude silného ducha třeba, proto bude nutno, aby bubliny byly opuštěny a jejich náplň došla transformace. Jak k tomu dojde ukáže budoucnost našich dní…

Hloupí lidé

23. dubna 2017 v 18:30 | Petr Jáchym
Genialita přírody, ze které plyne vše živé, tedy i jí podmíněný lidský život má svá pravidla a své zákony. Mezi zákon nejvyšší patří růst a progres. Na plodech, které příroda vyprodukuje bude stát její další budoucnost a tím i budoucnost lidské společnosti.

Podle mého názoru příroda neplodí hloupé lidi. Jistě existují určité "chyby", které se v ní ukazují a tím pádem je i v lidské společnosti zastoupeno něco jedinců, kteří jsou intelektuálně hloupí co do hodnoty IQ. Avšak to, jak se presentuje většinový člověk nemohu nazvat hloupostí, ale volil bych podle mě příhodnější termín - nevědomost.
Lidská nevědomost je velmi spletitá veličina, která hraje velkou hru v životě jak jednotlivce, tak skrze ně působí na celou společnost. Lidé, kteří jsou na úrovni nízkého vědomého rozlišovacího stupně se mohou zvenku jevit jako hloupí. Jejich vnímání je zastřeno velkou měrou nevědomou myslí a ta určuje jejich životy dle svého přirozeného procesu. Tak se mohou tito lidé zdát, jako by byli režírováni, mnohdy si nejsou vědomi svých odpovědí, reakcí a činů, kterých se dopouštějí. Mnohdy je v jejich očích vidět v jistých krizových okamžicích něco, co není ani lidem z jejich nejbližšího okolí známo. Avšak toto celé není hloupost, ale pouze jistá míra nevědomí, které hraje prim v životě jedince, který takový život žije.

Mnohdy, když se člověk baví s druhým, který se dostane do pozice, kdy je jeho vědomí zastřeno a následně dojde k nadhledu sám přizná, že se cítí trapně, prožívá pocity studu, méněcennosti, atd. To vše jsou strachy, které pramení z nejrůznějších zdrojů. Velmi často jsou to dětské křivdy, které ožívají v těžkých situacích a paralyzují člověka natolik, že není schopen reálného úsudku. Je paralyzován a raději, než aby se ztrapnil, tak se nevyjádří vůbec a nebo se projeví velmi primitivní složka z něho samého. V takovém okamžiku je člověk svými druhy, kteří musí být na stejném nebo velmi podobném stupni vědomí označen za blbce, tedy hloupého člověka. Jistě, že to mnohdy není bráno druhým až tak vážně, avšak takovéto označení pro člověka, který se nachází v paralýze svého strachu je jen další ranou, která ho srazí více k zemi. V takovém případě je strach potvrzen další nevědomou veličinou a vzniká komplexní struktura, která i nadále bude člověka trýznit. A pod tíhou toho všeho bude člověk více a více nazýván hloupým, jelikož mnoho lidí namísto, aby si udělali pořádek pře sebou samými ukazuje na druhé a dává jim různá označení a nálepky. To celé činí jen proto, aby oddálili co nejdále od sebe svůj vlastní žalostný stav.

Všichni z nás jsme ovlivněni tím, co bylo výše uvedeno. Někdo více, někdo méně. Duševní vyspělost člověka má velmi málo co do činění s inteligencí. Není nikde psáno, že studovaní lidé jsou více uvědomělí. Každý jedinec je svým vlastním originálem, každý je jedinečným vrhem přírody směrem k člověku…všichni pocházíme z téhož jícnu, můžeme si rozumět, můžeme se chápat, ale vyložit sám sebe může jen každý sám.

Teď mám slovo já

14. dubna 2017 v 19:52 | Petr Jáchym
V útlém mládí si člověk v sobě vytváří imaginární prostor, do nějž se uchyluje, když je mu smutno, prožije-li nějakou křivdu nebo pro něj není svět kolem dostatečně košatý. Vytváří si jakousi komůrku, kterou obydluje smyšlenými postavami, s kterými promlouvá a dává jim vlastnosti, které jsou mu milé. Do tohoto prostoru se čas od času uzavírá a je mu v něm dobře, jelikož tam zažívá harmonii sobě vlastní. Postavičky jsou malé a roztomilé; milé jistě i proto, kolik pozornosti se jim od jejich stvořitele dostává. Vše uvnitř je dokonalé…

Avšak jak člověk vyspívá a poznává svět, učí se více v něm chodit. Křivdy umí lépe integrovat, jednodušeji na ně reaguje. V tomto období není komůrka už tak často navštěvována a začíná tak chřadnout její lesk. Postavičky, o které tolik nepečuje a nezahrnuje láskou začínají být vzpurné a jak povyrostly, tak ne už tak roztomilé. V období puberty člověk začne vnímat jiné obzory a perspektivy života, do kterých se hrne s novou vervou a energií…komůrky není třeba až do okamžiku, kdy i v tomto období dojde ke křivdám, nepochopení a zklamáním. Tu si jedinec opět vzpomene, kam se uchyloval v dobách dětských let, když se dělo podobné. Navštíví svou komůrku, chce se vyplakat a popovídat se svými milými…avšak Ti jsou poznamenání dobou uzavření bez života, lítostivý, mnohdy i pronesou výtku. To je však přesně to, co nalomená mysl mladého člověka nepotřebuje slyšet. Naštve se a komůrku afektovaně opustí, její dveře zamkne a klíč zahodí.

V následném nejednoduchém období dospívání se děje mnoho a mnoho přechodů a přerodů, jak každý z nás ví nejlépe a člověk jde cestou k dospělosti, v níž žije příběh produktivního jedince a je tím, kdo ovládá svým rozumem svůj život. Věnuje se kariéře, sycení se nejrůznějšími svody venkovního světa, buduje vztahy, manželství, plození dětí, cestování atd. Vše jde zdánlivě dobře, život plyne, naplňuje se, děti rostou, zážitky se kupí. Ty občasné emocionální záchvěvy, které ho čas od času přepadnou jsou umně potlačeny nějakou racionální pomůckou, aniž by byla věnována pozornost odkud nespokojenost pramení. Jak přibývá věk záchvěvy jsou silnější, častější a už se i hůře potlačují.

Jednoho dne, a tento den se mnohdy nazývá polednem života, se však stane nevyhnutelný zvrat celého procesu. Bezstarostné mládí je již naplněno a stejně jako v poledne se Slunce začne ubírat k západu musí i duše najít svou přirozenou polohu a nastoupit cestu k cíli. V tomto období, které přichází se mnohdy vlivem událostí ulomí zámek. Ano zámek, ke komůrce z dětství, jehož klíč byl kdysi v pubertě zahozen. Dveře se pootevřou a atmosféra prostoru, kde jsou po roky vězněni staří přátelé se začne uvolňovat do duševního prostoru. Zatím toho moc netuší ani ten, v kom se to děje, ani obyvatelé komůrky, kteří se museli uvést do jakéhosi zakonzervovaného stavu, aby přežili ve tmě a těsnosti prostoru.

Nicméně prostor je otevřen, čerstvý vzduch vniká dovnitř a obyvatelé se budí! Člověk sám svou zvědavostí, v čase kdy mu venkovní stimuly už nedávají tolik smyslu si sám všimne pootevřených dveří svého dávného mikrosvěta a rozjásán tímto objevem přistoupí a dveře otevře dokořán. Kolem hlavy zasviští mnoho párů netopýřích křídel, člověk je zděšen, vždyť přeci nikdy žádné netopýry nevymyslel; až za mnoho let mu dojde, že to byly transformované malé myšky, které tam kdysi vytvořeny měl…Jde dál, zděšen nehostinností dávného pokojíčku, všude kolem čerň, puch a děs. Hrůza roste a ze tmy se vynoří obří pařát něčeho, co by bylo radno nevidět, tento pařát ohromnou silou přitahuje příchozího k sobě. Oči má podlité, sliz mu teče kolem tlamy z níž vysloví tu strašnou větu: "Mě jsi si kdysi stvořil bídný člověče, Tobě jsem sloužil a utíral slzy…Ty ses mě odvděčil vězením, ve kterém jsem musel žít, avšak nyní se příběh mění - od teď mám slovo já, aby se věci narovnaly to přirozeného procesu."

Zkouška ohněm

1. dubna 2017 v 10:26 | Petr Jáchym
Není to tak dlouho, kdy bylo možné zaznamenat přechod roku v Čínském kalendáři do současného Ohnivého kohouta. Nejsem přímým vyznavačem východních nauk, jelikož je mi znám dopad na jedince, který bezbřehým způsobem vpustí tyto nauky do svého života. Nepopírám obrovskou tradici východních kultur, avšak je to východní kultura tvořená pro tamního člověka, nikoli pro západně orientovanou duši, která má uskupení z principu věcí opačné. Tudíž Óm, mantra a podobné termíny nikoho z Evropanů nevyléčí ani nespasí.

Avšak ohnivý kohout je sám o sobě zajímavým symbolem a je jisté, že jeho působení bude znát po celé Zemi. Hluboko v kořenech lidské duše je symbol, který má s kohoutem velmi mnoho společného. Byl to tento symbol, který se mi ukázal, když jsem viděl vítání nového roku v Číně. Je neméně zajímavé, že při ceremoniálu bylo metáno kováři do vzduchu horké tekuté železo, padalo do vody, která ho pohltila. Velmi trefně pojaté; přímý střet protikladů.

Zeměkoule je celek a proto nejen na východě, ale i u nás v Evropě vstupujeme do období, kdy se budou zakoušet ohněm hodnoty, které jsou doposud vybudovány a brány za platné; velikými zkouškami budou procházet mezilidské vztahy…ohnivou lázní projde celý náš svět a co jím projde, bude na jeho konci zoceleno a vpuštěno do dalšího pokračování. Co neprojde bude ohněm pohřbeno jednou pro vždy. Zdá se, že v našich dobách nic jiného ani už není možné, jelikož mnoho hodnot je zvrácených a převrácených. Mezilidská komunikace je velmi okrajová, úsečná a mnohdy podléhá už jen čistým afektům bez známky lidské úcty, vážnosti a konstrukce plynoucí z nadhledu.

Byla to středověká alchymie, která v dávných dobách prověřovala všechny své poznatky ohněm, v ohni se vlastně proces rodil, ukazoval a i ukončoval. Mísili se nad ním různé látky, aby se na výstupu ukázaly jako funkční celek. Byl to gnosticizmus, který měl nad svou naukou ikonického boha s kohoutí hlavou a ohnivým bičem…to jsou jen příklady toho, že oheň je nejen velmi stará a důležitá veličina, ale i to, že zastoupení symbolů sním spojených je na obou stranách Země v jádru totožné.

Zdá se tedy, že když se tak mocné symboly manifestují na obou pólech Země značí to něco, co zdá se být důležité pro další chod lidské společnosti jako celku. Aby se společnost dostala do pořádku bude nutné, aby se vyčistily mikro celky; rodinná uskupení, vztahy blízkých lidí projdou proměnou..jednoduše řečeno každý kurník bude nutné provětrat a buď bude schopen dalšího života, nebo bude zrušen a jeho obyvatelé si realizaci a smysl naleznou v nějakém jiném. Bohužel, nebo spíše ve výsledku bohudík oheň je nekompromisní veličina a není ovládán mobilní aplikací nebo moderním technologickým zařízením vymyšleným diplomovaným specialistou, ale bude rozfoukáván něčím, co má dalekosáhlejší přesah než lidský rozum. Jakmile se tyto mikro celky vyčistí a každý si zamete před sebou samým, začne se dožadovat změny v uspořádání celku a tak se mikro ohniště spojí ve velko ohniště, která budou plát do té doby, dokud bude oheň mít co trávit. Jakmile mu palivo dojde ohně zhasnou a zbytek, který v této ohnivé zkoušce obstál uskupí nový řád, nové pokračování…

Zkoušku ohněm ustojí pravdivost, emocionalita, otevřenost, uvědomění,...obecně ti, kdož se nebojí procházet svými stíny a berou dualitu jako základ všeho živého. Bude budováno nové vědomí založené na komunikaci, důvěře a mezilidské úctě,…