Teď mám slovo já

14. dubna 2017 v 19:52 | Petr Jáchym
V útlém mládí si člověk v sobě vytváří imaginární prostor, do nějž se uchyluje, když je mu smutno, prožije-li nějakou křivdu nebo pro něj není svět kolem dostatečně košatý. Vytváří si jakousi komůrku, kterou obydluje smyšlenými postavami, s kterými promlouvá a dává jim vlastnosti, které jsou mu milé. Do tohoto prostoru se čas od času uzavírá a je mu v něm dobře, jelikož tam zažívá harmonii sobě vlastní. Postavičky jsou malé a roztomilé; milé jistě i proto, kolik pozornosti se jim od jejich stvořitele dostává. Vše uvnitř je dokonalé…

Avšak jak člověk vyspívá a poznává svět, učí se více v něm chodit. Křivdy umí lépe integrovat, jednodušeji na ně reaguje. V tomto období není komůrka už tak často navštěvována a začíná tak chřadnout její lesk. Postavičky, o které tolik nepečuje a nezahrnuje láskou začínají být vzpurné a jak povyrostly, tak ne už tak roztomilé. V období puberty člověk začne vnímat jiné obzory a perspektivy života, do kterých se hrne s novou vervou a energií…komůrky není třeba až do okamžiku, kdy i v tomto období dojde ke křivdám, nepochopení a zklamáním. Tu si jedinec opět vzpomene, kam se uchyloval v dobách dětských let, když se dělo podobné. Navštíví svou komůrku, chce se vyplakat a popovídat se svými milými…avšak Ti jsou poznamenání dobou uzavření bez života, lítostivý, mnohdy i pronesou výtku. To je však přesně to, co nalomená mysl mladého člověka nepotřebuje slyšet. Naštve se a komůrku afektovaně opustí, její dveře zamkne a klíč zahodí.

V následném nejednoduchém období dospívání se děje mnoho a mnoho přechodů a přerodů, jak každý z nás ví nejlépe a člověk jde cestou k dospělosti, v níž žije příběh produktivního jedince a je tím, kdo ovládá svým rozumem svůj život. Věnuje se kariéře, sycení se nejrůznějšími svody venkovního světa, buduje vztahy, manželství, plození dětí, cestování atd. Vše jde zdánlivě dobře, život plyne, naplňuje se, děti rostou, zážitky se kupí. Ty občasné emocionální záchvěvy, které ho čas od času přepadnou jsou umně potlačeny nějakou racionální pomůckou, aniž by byla věnována pozornost odkud nespokojenost pramení. Jak přibývá věk záchvěvy jsou silnější, častější a už se i hůře potlačují.

Jednoho dne, a tento den se mnohdy nazývá polednem života, se však stane nevyhnutelný zvrat celého procesu. Bezstarostné mládí je již naplněno a stejně jako v poledne se Slunce začne ubírat k západu musí i duše najít svou přirozenou polohu a nastoupit cestu k cíli. V tomto období, které přichází se mnohdy vlivem událostí ulomí zámek. Ano zámek, ke komůrce z dětství, jehož klíč byl kdysi v pubertě zahozen. Dveře se pootevřou a atmosféra prostoru, kde jsou po roky vězněni staří přátelé se začne uvolňovat do duševního prostoru. Zatím toho moc netuší ani ten, v kom se to děje, ani obyvatelé komůrky, kteří se museli uvést do jakéhosi zakonzervovaného stavu, aby přežili ve tmě a těsnosti prostoru.

Nicméně prostor je otevřen, čerstvý vzduch vniká dovnitř a obyvatelé se budí! Člověk sám svou zvědavostí, v čase kdy mu venkovní stimuly už nedávají tolik smyslu si sám všimne pootevřených dveří svého dávného mikrosvěta a rozjásán tímto objevem přistoupí a dveře otevře dokořán. Kolem hlavy zasviští mnoho párů netopýřích křídel, člověk je zděšen, vždyť přeci nikdy žádné netopýry nevymyslel; až za mnoho let mu dojde, že to byly transformované malé myšky, které tam kdysi vytvořeny měl…Jde dál, zděšen nehostinností dávného pokojíčku, všude kolem čerň, puch a děs. Hrůza roste a ze tmy se vynoří obří pařát něčeho, co by bylo radno nevidět, tento pařát ohromnou silou přitahuje příchozího k sobě. Oči má podlité, sliz mu teče kolem tlamy z níž vysloví tu strašnou větu: "Mě jsi si kdysi stvořil bídný člověče, Tobě jsem sloužil a utíral slzy…Ty ses mě odvděčil vězením, ve kterém jsem musel žít, avšak nyní se příběh mění - od teď mám slovo já, aby se věci narovnaly to přirozeného procesu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama