Květen 2017

Když se nikdo nedívá

17. května 2017 v 13:47 | Petr Jáchym
Pod rouškou samoty člověk odhazuje svou masku, kterou má nasazenu vůči okolí, aby nebyl zachycen ve své pravé podstatě. Maska je vztahová obrana před světem...
V okamžiku, kdy má člověk jistotu, že ho nikdo nepozoruje spadne sám do sebe, stane se objetí svých myšlenkových pochodů, tužeb, vášní,… Každý z nás dobře zná, jaké příběhy opanují naší mysl, co nás ovládá a kam vedou naše myšlenkové kroky.

Obecně je známo, že člověk se dostane do sféry o níž by se dalo říci, že on není tím, kdo je režisérem role, kterou hraje. Je vtahován do nesčetných zákoutí sebe sama; mysl ho začne zaměstnávat myšlenkami, které se noří z nižších a nižších pater a začínají nás pohlcovat. Hnedle je nabízen ten a hnedle zase jiný úsudek, tu se vynoří nějaký plán, který přesně vymyslí, jak věci budou. Jakmile se člověk moc topí sám v sobě, začne se pod tíhou paniky vymezovat a myšlenky zahánět, dostaví se spolehlivý fenomén - chuť, stará známá veličina, která si podmaní smysly. Začne nepozorovaně nabízet nespočet lákadel a scénářů jak ji ukojit.…člověk odolává, avšak jen do doby, než sám sobě vysvětlí, že trochu nikoho nezabilo a tím je ztracen, alespoň v této partii.

Ale co to v nás je, že jakmile jsme sami, tak se začnou dít tak nepřístojné věci? Proč se to děje vždy, když je člověk sám? V okamžicích, kdy jsme sami a víme, že nás nikdo nepozoruje, tak se odevzdáme sami sobě ve vidině, že si trochu odpočineme od toho neustálého divadla, které všude, kam se pohneme sehráváme. Avšak jelikož v době, kdy hrajeme společenskou roli a máme na sobě nandanou masku jakési dokonalosti, tak k sobě nepustíme nic, co nechceme. Vědomí tedy dokonale kontroluje vše, co se kolem něj udává a profiltruje do sebe jen to, co je mu poplatné a vhodné. Jinak by bylo ohroženo a ztratilo svůj vliv na člověka.

Právě v době, kdy jsme sami, tak se začne dít kompenzační proces; nevědomé stránky nás samých si začnou odebírat svou daň za tak dlouhý čas, kdy nebyly v činnosti. Jelikož je nevědomí velmi spletitá forma, která má dominující slovo v našich životech, proto jsou stavy, kdy nás atakuje tolik obtížné a proměnlivé...
Ti, kdož vědí přijímají tento fakt a snaží se ustát nápor monstra, které se na nás valí z hlubin a my nejsme sto předvídat, jaká složka nás napadne a s jakým scénářem přijde tentokrát. Snaží se vědomě reflektovat hru, která se uvnitř děje. Složky, které hru hrají jsou neskutečně inteligentní, záludné, silné a manipulativní. I přesto se dá obecný vzorec jejich hry rozklíčovat, najít její zákonitosti a umět jim do jisté míry odolávat, být účasten.

Ta podivná hra je vždy jiná; čím více víme, tím více propracovanější a záludnější je…někdy vedeme, někdy prohráváme; je to nikdy nekončící proces nutící nás být co nejvíce aktivní. Toto je cesta růstu a vývoje..umění vyznat se v tom si žádá člověka celého a bezpodmínečně přítomného. Na konci příběhu tušíme příslib harmonie a stav symbiózy mezi námi a tím v nás. Málokdo ví, co je dál a málokoho to zajímá; jelikož Ti, kdož putují a snaží se mít svou masku co možná nejpropustnější to nedělají zištně, ale proto, aby byly sami pro sebe lepšími, byly schopni sami se sebou vyjít, uměli se kontrolovat a věděli, jak budou reagovat i v situacích, které je z nenadání přepadnou.

Cesta životem vede k sobě samému a ta vede skrze své stíny…říká se, že kdo neprošel peklem svých vášní, ten je ani nikdy nepřekonal. Na začátku každé cesty je rozhodnutí a k němu je vždy dána i energie, aby bylo cíle dosaženo. Žádná cesta není jednoduchá, ta k uvědomění je tou nejsložitější, velmi různorodá a opravdová…

Hranice normálnosti

12. května 2017 v 11:15 | Petr Jáchym
V historickém příběhu o Krysařovi tónu píšťaly nepodlehli 2 jedinci: dítě a blázen…tím se zachránili. Kdo je ten blázen?

Nebyl to náhodou člověk, kterého vesnice pro svou jinakost vyčlenila a dala mu nálepku blázna jen proto, že nebyl normální, tedy jako byli všichni ostatní v oné vsi?

Zdá se, že co většina ctí, to je norma, tedy normální. Většinový dav má následně pro své členy vystavěny hranice. Jsou to vytyčené hranice normálnosti a ten, kdo je ctí může v davu zůstat a těžit z něj výhody. Kdo je nectí, ten bude nemilosrdně vykázán, jelikož není nasnadě, aby byly dovnitř vneseny nějaké mravy, které by normálnost nakazily. Každé hranice jsou vždy limitující a zavádějící. Čím více lidí podléhá stejné hranici a podřizuje se jí, tím více je jedinec limitován a o to méně se rozvíjí. Jelikož masa je z podstaty věci na úrovni vědomí nejméně vědomých jedinců v ní zastoupených a tak má velmi nízký stav rozlišení.

Avšak mnoho lidí, kteří uvízli v této pasti zaujali stav pohodlnosti, teplíčka stáda a již dnes pro samé stromy nevidí les…i když je jim to někdy mnohdy proti srsti, jak se dav vymezuje, tak i přesto raději zůstanou, přeci jsou tam všichni, které znají; zvykli si. Vývoj se koná velmi okrajově, člověk podléhá civilizačním chorobám a bludům, kterými je v davu živen.

Oproti tomu člověk, který žije primárně mimo většinový proud a nenásleduje zvyklosti davu běžné si určuje hranice své existence jiným způsobem a nahlíží je jinými měřítky. Tato měřítka podléhají zákonům jeho osobní normálnosti…málo hledí, zda je to někomu dobré nebo ne. Je svobodný, nemusí se nikomu zpovídat ze svých činů, tedy krom sebe. Jeho zákonem jsou pocity a emoce jemu vlastní. Těm se vymezuje, s těmi sdílí a snaží se uspět v každodenním boji v sobě samém co možná nejlépe, aby večer až bude docházet k self konfrontaci byl schopen obhájit si své konání.

Co je tedy normální a jaké jsou hranice? Zdá se, že pro každého je to jiné, každému je vlastní ten jeho pohled, na který má názor. To, že společnost je na tom, tak jak je především dáno i tím, koho si většina vyvolí jako představitele, kteří ji vládnou a vedou ji svým vlastním příkladem životem. Oni jsou mravními atributy normálnosti. Jejich postoje, názory, styl vyjadřování se stávají mnohdy normou a pastvou těm, kteří se tím nechají živit. Bohužel je právě v těchto dobách častěji a častěji z mnoha koutů světa vidět u takových lidí hulvátství, sebestřednost, lež a faleš. Mocenské boje jsou na denním pořádku a nenávist se tak úspěšně rozsévá mezi lidi a stává se normou. Nicméně tito jedinci jsou jen pouhými zrcadli lidí jako takových. Každý má v sobě archetypální vlastnosti, jen je otázka jak se k nim mravně vymezuje pokud se ho dotýkají.

Jaké zítřky čekají společnost, která si pro svou pohodlnost udělala příliš těsnou hranici, nevšímá si hniloby, která v ní bují a podporuje nízké mravy zkažených hlav? Ryba vždy smrdí od hlavy… A atribut krysaře se vždy vrátil přesně v okamžiku, kdy norma přetekla svou kontrolovanou mez do neúnosných rozměrů.

Vše začíná u jednice a ten, jako základní stavební jednotka tvoří společnost. Je tedy na každém z nás jaké hranice bude normálnost mít a skrze jaká měřítka bude posuzována.

Chvilka pro sebe

8. května 2017 v 9:40 | Petr Jáchym
Začínají se mi ukazovat kontury zběsilé jízdy na šíleném koni, na kterém jsem se řítil životem. Hnal jsem kupředu svého bujného oře, aniž bych určoval, kam se řítí. Trysk nabíral obrátky a následně nebylo nic, než fascinace silou trysku, kterým se kůň hnal. Až byl uhnán…

Do uší se mi vrací hlasy lidí znějící ve smyslu…´není to už trochu moc, občas se mi zdá, že nevíš co děláš, nechtěl bys s tím něco dělat? Zastav se a podívej se na svůj život.´ Avšak ještě než jejich slova dozněla, tak já už jsem byl pryč. Touha za ukojením toho, čeho bylo třeba dosáhnout byla nezměrná! Ale co to bylo? Řekněme shluk několika iluzí najednou: iluze štěstí v dosažení hmotného bohatství, zalíbení se někomu, kdo mě, pokud dosáhnu jistých cílů odmění svým uznáním…zhoubný pocit, že tím vším dohromady dosáhnu štěstí a spokojenosti v životě. No ano, byl jsem bláhový. Upozorňuji, že toto je retrospekce, tenkrát jsem jistě nic podobného nevnímal; byl jsem velmi nevědomí.

Nepopírám, že ušlá cesta byla zajímavá, zábavná, velmi různorodá, procházející mnoha a mnoha místy, projití nesčetnými situacemi, které nezažít by bylo škoda. Dojezd do závratných výšin na samé hranici světla a tmy stálo za to absolvovat; pád z nich již nyní mohu říci, že taky. Rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem, obrazně řečeno štěstím versus neštěstím je enormní. V čem? V tom, že negativní polohu si člověk uvědomuje velmi intenzivněji (protože bolí) a pokud možno se z ní chce dostat, z té druhé nikoli a proto je někdy nutný zásah "osudu".

Kolem nás se nabízí mnoho učení a teorií hlásajících, jak by se člověk měl zastavit, zamyslet, udělat si chvilku pro sebe a v ní přemítat, jak žije. To je tak krásně znějící věc…ale jak to udělat? Jak zastavit ten tok myšlenek, při chvilce pro sebe? Jak v ní poznat, co je opravdu třeba…když člověk, který do doby, než ho srazí nelítostný meč života neví o svých poryvech nitra naprosto nic? Jediné, co ví je, jak se jich zbavit, když ho obtěžují. Takový člověk se přirozeně neumí zastavit, když stále před něčím utíká. Před čím? No ano před sebou. Tudíž pokud by se zastavil a udělal si chvilku pro sebe, pak nastoupí tak vysoký stav paniky, kterou vyvolá to, co ho žene kupředu, že by byl krajně ohrožen. A tím je kruh uzavřen, proto prchá…

Souhlasím, že je třeba zastavit se, vychutnat si okamžik, který člověk prožívá právě v tu chvíli. Zaznamenat sám sebe v celé své šíři, výšce, ale tím pádem i hloubce. Termín chvilka pro sebe se však nutně musí změnit na: nechci mít chvilku pro sebe a pak z ní zase odejít, ale chci cele a pořád prožívat teď a tady, jelikož pouze v tento čas se vše děje, já se v něm cítím a prožívám. Je však nutné přijmout, že je třeba prožívat to, co je právě nasnadě, po čem duše volá a ne to, co si přeji a vymýšlím.

Něco jiného je brát chvilku pro sebe jako výchozí bod na cestě k poznání sebe sama. Tento bod musí vycházet z potřeby nitra a pokud to se stane cesta sama ukáže svůj směr. Na takové cestě je pak nutné přijímat vše takové jaké to je, jen taková cesta je pravá a vede k cíli - poznání sebe sama.