Chvilka pro sebe

8. května 2017 v 9:40 | Petr Jáchym
Začínají se mi ukazovat kontury zběsilé jízdy na šíleném koni, na kterém jsem se řítil životem. Hnal jsem kupředu svého bujného oře, aniž bych určoval, kam se řítí. Trysk nabíral obrátky a následně nebylo nic, než fascinace silou trysku, kterým se kůň hnal. Až byl uhnán…

Do uší se mi vrací hlasy lidí znějící ve smyslu…´není to už trochu moc, občas se mi zdá, že nevíš co děláš, nechtěl bys s tím něco dělat? Zastav se a podívej se na svůj život.´ Avšak ještě než jejich slova dozněla, tak já už jsem byl pryč. Touha za ukojením toho, čeho bylo třeba dosáhnout byla nezměrná! Ale co to bylo? Řekněme shluk několika iluzí najednou: iluze štěstí v dosažení hmotného bohatství, zalíbení se někomu, kdo mě, pokud dosáhnu jistých cílů odmění svým uznáním…zhoubný pocit, že tím vším dohromady dosáhnu štěstí a spokojenosti v životě. No ano, byl jsem bláhový. Upozorňuji, že toto je retrospekce, tenkrát jsem jistě nic podobného nevnímal; byl jsem velmi nevědomí.

Nepopírám, že ušlá cesta byla zajímavá, zábavná, velmi různorodá, procházející mnoha a mnoha místy, projití nesčetnými situacemi, které nezažít by bylo škoda. Dojezd do závratných výšin na samé hranici světla a tmy stálo za to absolvovat; pád z nich již nyní mohu říci, že taky. Rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem, obrazně řečeno štěstím versus neštěstím je enormní. V čem? V tom, že negativní polohu si člověk uvědomuje velmi intenzivněji (protože bolí) a pokud možno se z ní chce dostat, z té druhé nikoli a proto je někdy nutný zásah "osudu".

Kolem nás se nabízí mnoho učení a teorií hlásajících, jak by se člověk měl zastavit, zamyslet, udělat si chvilku pro sebe a v ní přemítat, jak žije. To je tak krásně znějící věc…ale jak to udělat? Jak zastavit ten tok myšlenek, při chvilce pro sebe? Jak v ní poznat, co je opravdu třeba…když člověk, který do doby, než ho srazí nelítostný meč života neví o svých poryvech nitra naprosto nic? Jediné, co ví je, jak se jich zbavit, když ho obtěžují. Takový člověk se přirozeně neumí zastavit, když stále před něčím utíká. Před čím? No ano před sebou. Tudíž pokud by se zastavil a udělal si chvilku pro sebe, pak nastoupí tak vysoký stav paniky, kterou vyvolá to, co ho žene kupředu, že by byl krajně ohrožen. A tím je kruh uzavřen, proto prchá…

Souhlasím, že je třeba zastavit se, vychutnat si okamžik, který člověk prožívá právě v tu chvíli. Zaznamenat sám sebe v celé své šíři, výšce, ale tím pádem i hloubce. Termín chvilka pro sebe se však nutně musí změnit na: nechci mít chvilku pro sebe a pak z ní zase odejít, ale chci cele a pořád prožívat teď a tady, jelikož pouze v tento čas se vše děje, já se v něm cítím a prožívám. Je však nutné přijmout, že je třeba prožívat to, co je právě nasnadě, po čem duše volá a ne to, co si přeji a vymýšlím.

Něco jiného je brát chvilku pro sebe jako výchozí bod na cestě k poznání sebe sama. Tento bod musí vycházet z potřeby nitra a pokud to se stane cesta sama ukáže svůj směr. Na takové cestě je pak nutné přijímat vše takové jaké to je, jen taková cesta je pravá a vede k cíli - poznání sebe sama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 8. května 2017 v 17:22 | Reagovat

Když mám na sebe chvilku času, nejsem schopná si daných, dejme tomu pár hodin užít. Místo toho pracuji o to víc, protože mám pocit, že mě čas protéká mezi prsty.
Jistě, je důležité se zastavit a taky se kolem sebe rozhlédnout, ale zatím toho nejsem schopná.

Mozek mi neustále pracuje jak továrna a někdy i obyčejná snaha o usnutí, je pro mě nadměrný výkon...

2 Petr Jáchym Petr Jáchym | 8. května 2017 v 18:50 | Reagovat

[1]: Znám tuto polohu, přerůst ji je velmi těžké..mozek je mocný hráč v lidském životě a osvobodit se z jeho silnéhu vlivu není lehký úkol. Přeji ať se zdaří; ten boj za to stojí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama