Červen 2017

Nikdy se toho nevzdám

21. června 2017 v 20:41 | Petr Jáchym
Podstata života je taková, že člověk nalézá to, co má v sobě a s tím se snaží žít. Uvádět svou přirozenost do svého života, sebe do společenského řádu. Rozšiřovat základnu svého vědomí, aby byla košatější a rozmanitější a tím byl člověk plastičtější, autentičtější.

V důsledku není možné se něčeho vzdát…proč by se měl člověk vzdávat toho, co mu bylo dáno? Myšlení má mnoho dobrých důvodů proč nepřijmout to nebo ono. Má i moc to popřít, ale vzdání se toho tím nedosáhne. Pouze to nepohodlné vytěsní na jinou kolej, kde si to bude chystat pole na další vpád v budoucnu.

To, co je třeba činit je nahlížet a ze situací, které nás obklopují si brát jejich podstatu, tedy bod, kterým je nám naznačováno co nám to, či ono přináší. Jakou informaci o nás samých je nutno rozluštit, abychom mohli být sami sebou. Každý takový akt je-li pravý s sebou ponese rozpor, jelikož abychom se dostali k pravdě budeme muset rozpoznat zapeklitost šifry, která je nám ukazována…k jejímu klíči je třeba přijmout příběh cele, tedy i s jeho částí, která nám nebude zrovna vonět. Ano, je v nás něco, co brání zahlédnout pravdu a to je třeba přerůst.
Výška stojí na hloubce a to platí i zde!

Když přerosteme své nechtění a popereme se s neochotou vidět pravdu o nás samých, objevíme nové životní obzory, místa v nichž není třeba kontrola, urputnost, stres a strach. Jistě jsou to nemalé fenomény, které jsem uvedl; stejně tak jsem si vědom těžkosti celého procesu, bolesti, kterou s sebou nese, stejně jako dezorientace, která je nezbytnou součástí. Avšak ono není výběru, jelikož nic jiného prostě a jednoduše není možné, pokud máme žít v pravdě. Nepomohou ani aplikace štěstí, pilulky pohody, ani mentální programy, které si nahrajeme do mozku.

Podstatu lidství je možné pouze přijmout, cele integrovat vše, co máme dáno na cestu životem. Přijmout přirozené zlo, které v sobě nosíme, posvítit si na mínění, které o sobě máme. Rozložit se na jednotlivé dílky, ty poznat, poskládat zpět a mít na pozoru vše, co se v nás děje. Být přítomen a dávat pozornost jakékoli stránce naší osobnosti, která se právě v tu chvíli hlásí o slovo. Vše má smysl, vše tvoří celek a je nám z nějakého důvodu dáno. Toto je třeba si osvojit a přijmout jako fakt a pak se nevzdávat toho nastavení, které jsme si nově vytyčili. Co nebude třeba, to odejde…co nového se objeví, to poznáme.

Jen tak bude náš život pravý, bude obsahovat všechny přirozené aspekty, člověk se bude vymezovat procesnímu rozporu z toho celého pramenícího a tím růst směrem k celosti. Pouze když se cele cítíme, tak celými můžeme být. Tento proces není pouze mentální, ale je to zároveň i emocionálně-intuitivní disciplína, která tvoří celek toho, co se v nás odehrává. Dáváme tak slovo podprahovým složkám v nás samých, které abychom vyrostli musí být přiznány a přijaty za svou součást.

Každé světlo je ohraničováno tmou, jinak by světlem být nemohlo. Stejně tak my lidé jsme ohraničováni tím, čím jsme, jinak bychom to nebyli my. Vzdát se čehokoli na úkor něčeho jiného je zkratka, která bude vždy velmi bolestně pocítěna, jelikož vzpouzení se přirozenosti je cesta, která není vpřed.

Protančená noc

17. června 2017 v 20:22 | Petr Jáchym
Smráká se, prodlužující se stíny tak naznačují čas přicházející noci. Tělo se vzbouzí a v něm po léta kolující alkohol si žádá doplnění hladiny. Prsty na rukou a nohy se mírně třesou nervozitou a v hlavě se spřádají plány, jak se zodpovědně a neomylně dostat do víru zábavy a konzumace nějakého omamného drinku. Cigareta hoří…

Takto vypadal scénář mnoha a mnoha později nejen víkendových podvečerů po dobu let, které jsem prožil v bujarém rozpoložení na nejrůznějších večírcích, konzumací spousty a spousty druhů alkoholických nápojů. Tendence celé této etapy byla samozřejmě vzestupná od postupného seznamování se s reáliemi, až po dokonalé naložení života do příběhu jménem alkohol.
Noci nebyly až tak protančeny ve smyslu fyzického tance, ten tanec se odehrával spíše v hlavě, kde se roztáčela kola nesmírného množství scénářů. Ty vznikaly a zase zanikaly a na jejich místo nastupovaly jiné…jak se hladina alkoholu v těle zvedala měnil se charakter osobnosti a tím i chování, které se objevovalo navenek. Na vrcholu vždy vystupovaly ty nejmocnější složky, které byly potlačeny nejhlouběji…arogance, nadřazenost a hulvátství. Nebylo žádné síly, která by to monstrum zastavila.

Ba naopak…závislost je věc, nad kterou člověk moc nemá. Je něco v něm, co ho ovládá a určuje jeho kroky od začátku do konce. S naprostou precizností a geniálností si svého hostitele vede přesně tam, kam potřebuje. Na zádech mu sedí démon a ten velí kudy povedou kroky příští, kdo do nich bude zahrnut a kdo bude odpálen ze zorného pole. Režie byla čím dál tím více nevybíravá, manipulace s přibývajícími léty silnější a propracovanější. Excesy častější a krutější. Chaos, který se uvnitř mě odehrával nyní zpětně vidím jako ukrutný…tolikrát sobě nebo/i okolí bylo slíbeno, že už se to, či ono nikdy nebude opakovat a to vše jen proto, aby to příště bylo jen horší. Strašná moc, která když se člověka zmocní, tak ho neopustí.

Těžko toto celé racionalizovat, v tom totiž nic racionálního není. Je mi dnes více než jasné, že veškeré věci, které člověka vedou k závislosti a je jedno, na čem je jsou spojeny s něčím, co má člověk v sobě. Je to bod v něm samém, který se snaží být ukryt před rozlišujícím pohledem. Mocnost nevědomí, která ho zakrývá je směsicí velmi inteligentních a manipulativních složek, které přehrávají scénáře pro pochopení mozku a vedou člověka umě cestami a mezi lidmi, kde mu není dáno takové zrcadlo, aby pochopil a procitl.

Tato noc byla tančena 12let, zažilo se v ní obrovské množství zážitků, vypilo se neskutečné množství pití za spoluúčasti mnoha lidí, kteří byly nakloněni stejnému fenoménu. Byla to doba, kterou jsem rád, že jsem prožil stejně jako jsem rád, že mi bylo dáno ji opustit a jít dál…zbavit se velmi bolestivým, dlouhým a náročným procesem berličky, o níž jsem se tak dlouho opíral a začal tančit noci jiného charakteru s jinými scénáři.

Co když je to správně?

8. června 2017 v 22:35 | Petr Jáchym
Celý život jsme k něčemu vedeni, abychom byli dobrými dětmi, dělali jsme radost svým rodičům, abychom byli způsobilými žáky ve škole, dále loajálními zaměstnanci vůči společnosti, která nám dává všemožné výhody, dobrými a nekonfliktními partnery pro své protějšky a vzornými rodiči pro své děti.

Ale kde je norma toho, co je správné, hlavně vůči čemu je to správné? A není to celé náhodou tak trochu zvrhlé? Celý svět žije v nějakém duchu a tento duch je něčím tvořen, je poplatný svému tvůrci, to je běžná věc vždy a všude. Kdo je tím tvůrcem a kam směřuje je otázka druhá, avšak neméně důležitá.

Co, kdyby život člověka vypadal asi takto: jako dítě naplňujeme smysl života našim rodičům, kteří si více nebo méně vědomě vytvořili dítě proto, aby měli motor pro vztah a svůj život v něm. Rodič nám předává skrze výchovu to, co on sám považuje za dobré a důležité. Vede nás skrze své vlastní nastavení. Do jaké míry je vědomé oproti nevědomému si každý jednou sečte sám, až se v dospělosti dostane do pozic, v nichž bude nucen podívat se na to, jaký život vede a jaké vzorce ho ovlivňují. Nejdůležitější pak budou vzorce ranné, které nám vštěpila rodina. Jistě to dělala podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ale to může být stejně tak dobré klišé pro to, že ani rodiče se nepoprali sami se svými vzorci předané výchovy a tak prostě předali, co dostali. Stejně tak si mohli pořídit dítě, aby se vyhnuli tlaku psychiky, která je volala právě po uvědomění.

Škola, je subjekt, který je poplatný, financovaný a řízený systémem. Není nikde dáno, že člověk, který v něm vyučuje nějakou odbornou nauku je sám vychován a je tak dobrým příkladem pro dítě, které nejen, že opakuje odbornosti, jenž mu daný kantor předává, ale a to mnohem více vnímá jeho naturel, jak se učitel chová…sleduje a považuje za vzorec správnosti to, co vidí na učiteli jako autoritě, která nad ním má moc - bez reflexe, kterou dítě ještě dávno nemá. Ve škole trávíme mnoho času, je tedy zajímavé pohlédnout, jak na nás škola působí a co v nás zanechala ta, či ona autorita, která nás učila.

Zaměstnání je veliké téma, i ono staví na tom, co bylo jedinci dáno dříve a zde se k tomu přidá ještě zaměstnanecká politika, která je vždy určena vedením společnosti. Bylo by krátkozraké brát za samozřejmost, že manager společnosti, který má drahý oblek a naleštěný vůz je atributem lidství. Mnohdy je tomu naopak a hezkým kabátkem je jen umě zakryta bezohlednost, bezbřehá autorita a lidsky vyhořelá bytost. Avšak společnosti také podléhají trhu, jsou poplatné vládám, soutěživosti a v zajetí střádání aktiv ždímají své zaměstnance natolik, aby byly slepě loajální společnosti. Pod touto taktovkou je nutné takovému člověku vyhnat z hlavy jakékoli svéhlavé uvažování, o emocionálních projevech nemluvě. Mnozí z nás vědí nejlépe, jak to v nejrůznějších společnostech, i zvučných jmen chodí, ať už ze zkušenosti nebo z doslechu…jak se žije ve stádě hromadné kanceláře a jak se bučí na team buildingu.

Partnerský vztah jednoho člověka k druhému je určován vztahem, který měl ke svým rodičům. Především dominantní roli hrají rodiče opačného pohlaví a v nastavení, ve kterém se k nim nacházíme máme vybrány i své životní partnery. Není to jistě náhoda, ale spíše by se dalo očekávat, že to bude jistá přirozená danost, abychom si skrze tato zrcadla uvědomili to, jak na tom jsme a mohli jsme se díky rozporům, které z toho plynou poučit a tak i vyvíjet.
Stejné je to s výchovou dětí. Pokud bez reflexe přistupujeme k dětem tak, jak bylo přistupováno k nám, když jsme sami byli dětmi, pak budeme pokračovat v rodinné linii a z dětí se stane to samé, čím jsme my sami. S tím rozdílem, že do této směsi bude přimíchána část partnera, se kterým dítě máme…

Ale co když je správně, aby věci byly jinak, aby na prvním místě člověk ctil své pocity, nálady a emoce, které z něj volají a chtějí dostat své přirozené právo na život? Co když je správné, aby si člověk udělal opravdový obrázek na výchovu, školu, zaměstnání a partnera a odhalil v tom, že vždy jen část je správná a že zbytek může být úplně klidně jinak než se presentuje? Co když je správné, aby na prvním místě byl člověk sám sobě a teprve pak sehrával role pro druhé??

Rychle, rychle běží čas

1. června 2017 v 23:54 | Petr Jáchym
Jako boj s časem a jeho ubíháním, by bylo možno označit dobu, do které vcházíme. Je to doba temná a zdá se, že přichází nezadržitelně rychle. Alespoň zprávy kolem nás tomu nasvědčují, když ukazují stále hrůznější činy a reakce na ně.

Avšak všechny tyto činy pocházejí z lidí, tudíž i temné stránky, které doprovázejí stav, ve kterém se lidstvo nachází musí být jejich produktem. Jistě, je to přirozené, člověk má v sobě světlou, stejně jako temnou stránku. Pro tu temnou užiji termínu stín. Ten má v sobě obsažen každý a je úkolem člověka s ním pracovat a nakládat tak, aby obě stránky (světlo i stín) v něm byly v harmonii a vedly ho životem, který povede směrem k vývoji osobnosti…tedy ke stavu uvědomění, který bude v cíli vyšší než byl na startu života.
To, že toto je tak málo známá věc je důsledkem toho, jak si společnost stojí. Příčinou je pak nechuť každého člověka, který odmítá svůj stín si přiznat, převzít za své jednání zodpovědnost, natož ho pak asimilovat a pracovat s ním, jako se svou přirozenou součástí.

Dlouhodobé odvracení se od stínu nepřinese jeho vymizení, naopak přinese jeho nárůst. Každý den, kdy mu budeme utíkat bude on sílit. Je to jako pes, který je zlý…tím, že ho zavřeme do klece neumře. Naopak jednou se přihlásí o slovo útokem, ve vhodný čas. Vzteklého psa můžeme zabít a ještě si to legitimně obhájit. Stín však nikoli, v tom je ten největší paradox. Oni lidé, kteří se svým stínem přišli do styku vědí, že jemu utéci nelze. Vzpouzet se mu je přirozené, jelikož je to obrovská moc psychiky, která člověka paralyzuje, když s ní přijde do kontaktu. Věc se má tak, že stín stejně nad rozumem vyhraje a to tím, že bude buď přijat dobrovolně nebo člověka vyždíme pomocí nejrůznějších zbraní, které jsou mu vlastní: deprese, úzkosti, strachy, afekty, atd.

Čím víc se člověk ve svém vývoji zmodernizoval, tím víc se odcizil od své podstaty, která je mu dána. Vyloučil emocionálně-intuitivní složky, které jsou tak na úkor rozumu v úpadku. Všude, kde je něčeho dominance, tam je zároveň něco, co chybí. A tak je to u dnešního moderního člověka. Vše ví rozumem, ale nic necítí a bojí se emocionálně vyjádřit. Tím předává nevědomí v sobě obrovskou moc jednat způsobem, který je mu vlastní bez možnosti vymezení se. Dochází k regulačnímu, tedy vyrovnávacímu procesu. Nevědomí stínem tlačí na člověka proto, aby si uvědomil, co mu schází a začal se tím zabývat a posílil potlačené složky.

Problémy, které nyní jako lidstvo máme jsou velmi velkého rozsahu a umenšovat se nebudou nikdy jinak než tím, že si jedinec začne uvědomovat svou situaci a pozici v níž se nachází. Podívá se na bídu svého prožívání, vrhne světlo na vztahy, které žije a rozezná, že to, co jeho život režíruje je oběť v něm samém. Jakmile toto nahlédne má z části vyhráno, začne integrovat své stavy, které se v něm nachází, přestane obviňovat ze svého stavu okolí a zavdá tak semínko k tomu, že se v něm věci dají do pohybu směrem k rozvoji. Jakmile toto udělá větší množství lidí začne ustupovat stín nad společností jako celkem. Pak bude člověku čas jen veličinou a nikoli mentorem, který ho žene kamsi do budoucnosti, v níže se mu bude dařit lépe, až do ní rychle doběhne. Čas běžel vždy stejně a i nadále tomu tak bude…rychle běží tomu, kdo neprožívá a necítí se.