Co když je to správně?

8. června 2017 v 22:35 | Petr Jáchym
Celý život jsme k něčemu vedeni, abychom byli dobrými dětmi, dělali jsme radost svým rodičům, abychom byli způsobilými žáky ve škole, dále loajálními zaměstnanci vůči společnosti, která nám dává všemožné výhody, dobrými a nekonfliktními partnery pro své protějšky a vzornými rodiči pro své děti.

Ale kde je norma toho, co je správné, hlavně vůči čemu je to správné? A není to celé náhodou tak trochu zvrhlé? Celý svět žije v nějakém duchu a tento duch je něčím tvořen, je poplatný svému tvůrci, to je běžná věc vždy a všude. Kdo je tím tvůrcem a kam směřuje je otázka druhá, avšak neméně důležitá.

Co, kdyby život člověka vypadal asi takto: jako dítě naplňujeme smysl života našim rodičům, kteří si více nebo méně vědomě vytvořili dítě proto, aby měli motor pro vztah a svůj život v něm. Rodič nám předává skrze výchovu to, co on sám považuje za dobré a důležité. Vede nás skrze své vlastní nastavení. Do jaké míry je vědomé oproti nevědomému si každý jednou sečte sám, až se v dospělosti dostane do pozic, v nichž bude nucen podívat se na to, jaký život vede a jaké vzorce ho ovlivňují. Nejdůležitější pak budou vzorce ranné, které nám vštěpila rodina. Jistě to dělala podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ale to může být stejně tak dobré klišé pro to, že ani rodiče se nepoprali sami se svými vzorci předané výchovy a tak prostě předali, co dostali. Stejně tak si mohli pořídit dítě, aby se vyhnuli tlaku psychiky, která je volala právě po uvědomění.

Škola, je subjekt, který je poplatný, financovaný a řízený systémem. Není nikde dáno, že člověk, který v něm vyučuje nějakou odbornou nauku je sám vychován a je tak dobrým příkladem pro dítě, které nejen, že opakuje odbornosti, jenž mu daný kantor předává, ale a to mnohem více vnímá jeho naturel, jak se učitel chová…sleduje a považuje za vzorec správnosti to, co vidí na učiteli jako autoritě, která nad ním má moc - bez reflexe, kterou dítě ještě dávno nemá. Ve škole trávíme mnoho času, je tedy zajímavé pohlédnout, jak na nás škola působí a co v nás zanechala ta, či ona autorita, která nás učila.

Zaměstnání je veliké téma, i ono staví na tom, co bylo jedinci dáno dříve a zde se k tomu přidá ještě zaměstnanecká politika, která je vždy určena vedením společnosti. Bylo by krátkozraké brát za samozřejmost, že manager společnosti, který má drahý oblek a naleštěný vůz je atributem lidství. Mnohdy je tomu naopak a hezkým kabátkem je jen umě zakryta bezohlednost, bezbřehá autorita a lidsky vyhořelá bytost. Avšak společnosti také podléhají trhu, jsou poplatné vládám, soutěživosti a v zajetí střádání aktiv ždímají své zaměstnance natolik, aby byly slepě loajální společnosti. Pod touto taktovkou je nutné takovému člověku vyhnat z hlavy jakékoli svéhlavé uvažování, o emocionálních projevech nemluvě. Mnozí z nás vědí nejlépe, jak to v nejrůznějších společnostech, i zvučných jmen chodí, ať už ze zkušenosti nebo z doslechu…jak se žije ve stádě hromadné kanceláře a jak se bučí na team buildingu.

Partnerský vztah jednoho člověka k druhému je určován vztahem, který měl ke svým rodičům. Především dominantní roli hrají rodiče opačného pohlaví a v nastavení, ve kterém se k nim nacházíme máme vybrány i své životní partnery. Není to jistě náhoda, ale spíše by se dalo očekávat, že to bude jistá přirozená danost, abychom si skrze tato zrcadla uvědomili to, jak na tom jsme a mohli jsme se díky rozporům, které z toho plynou poučit a tak i vyvíjet.
Stejné je to s výchovou dětí. Pokud bez reflexe přistupujeme k dětem tak, jak bylo přistupováno k nám, když jsme sami byli dětmi, pak budeme pokračovat v rodinné linii a z dětí se stane to samé, čím jsme my sami. S tím rozdílem, že do této směsi bude přimíchána část partnera, se kterým dítě máme…

Ale co když je správně, aby věci byly jinak, aby na prvním místě člověk ctil své pocity, nálady a emoce, které z něj volají a chtějí dostat své přirozené právo na život? Co když je správné, aby si člověk udělal opravdový obrázek na výchovu, školu, zaměstnání a partnera a odhalil v tom, že vždy jen část je správná a že zbytek může být úplně klidně jinak než se presentuje? Co když je správné, aby na prvním místě byl člověk sám sobě a teprve pak sehrával role pro druhé??
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 9. června 2017 v 8:35 | Reagovat

Je třeba myslet i na sebe, ale naše potřeby nesmí ohrožovat druhé...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama