Červenec 2017

Kdybych tak mohl změnit svůj život

24. července 2017 v 17:52 | Petr Jáchym
Kdybych chtěl změnit život, musel bych změnit sám sebe…ustojím vidět se jinak? Změna začíná vždy u sebe, člověk vstupem do procesu proměny musí být prost očekávání a chtění, jelikož proces, který nastane bude ve všech směrech jiný. A když je něco jiné, tak nemohu očekávat jaké to bude.

Fráze typu "kdybych mohl", "pokud by bylo" a podobně jsou však mnohdy jen fráze, kterými si člověk odfoukne přebytečné napětí, které se v něm nahromadilo po nějakém nestandardně emočním zážitku. Avšak ihned jak to vyřkne už pohotově startují obranné mechanismy mozku, které začnou produkovat scénáře, jak přesně ta či ona změna není možná a jak by člověk dopadl, kdyby se do ní pustil. Je to přirozené, jelikož nevědomí v nás samých nedopustí činy, které by mu způsobily destrukci a tím konec jeho nadvlády.

Pokud by se však člověk opravdu odhodlal je třeba zbavit se především lpění a to lpění na vzorcích, ve kterých se pohybuje a skrze něž se váže k venkovnímu světu. Vzdát se takového lpění je něco, co pocitově odnese pevnou zem pod nohami a začne chaos, který od toho okamžiku začne sílit. Tento děj je přirozený, jelikož bod/y, ke kterému se jedinec doposud vztahoval už nejsou v dohlednu a nové zatím ještě nevytvořil. Bude třeba práce na budování nových vztahovým bodů, konkrétně na bodu uvnitř sebe samého. Skrze tento bod se člověk nově bude vztahovat k světu a o něj se bude opírat. Toto bude samo o sobě těžké, jelikož je to opačné než doposud. Člověk doposud skrze venkovní svět posuzoval sebe, nyní bude skrze sebe reflektovat svět.

Nejdůležitějším okamžikem je vždy rozhodnutí a ke každému pravému rozhodnutí je vždy dána síla, aby se ono mohlo uskutečnit. Toto je třeba mít na paměti, jelikož započatá cesta nebude lehká...naopak bude složitá a to velmi. Avšak bude pravá a člověk, který po ní bude kráčet bude autentický a bude cítit, že jde. Bude moci svobodně vychutnávat vše, co na cestě potká a bude si moci určovat s kým po ní půjde. Mnohdy půjde sám, jelikož pouze tak se pozná. Skrze sebe a své pocity, které bude prožívat se stane pravým a autentickým jedincem, který následně bude moci být věrohodným a plnohodnotným partnerem pro sebe i své okolí.

Člověk, aby se mohl poznat, tak se bude muset ztratit a opětně nalézt, pokud toto dokáže a vybojuje si sám sebe v lítém boji s tím, co ho ukovalo do místa, z něhož chce změnu podniknout vyhraje poklad v podobě sebe samého a tento klenot bude trpělivě vybrušovat do tvaru a lesku vysoké hodnoty. Aby se proces zdárně uskutečnil bude třeba pěstovat vůli a trpělivost…být bdělí a rozlišovat nejrůznější venkovní i vnitřní indicie, které se budou objevovat.

Tohle není můj hlas!

11. července 2017 v 21:27 | Petr Jáchym
Když se probudí ten druhý hlas a začne hovořit z nitra naší duše jsme tím mnohdy velmi zaskočeni. Byť není ničím až tak novým, ten hlas člověk útržkovitě zaznamenává celý život, jen v určitý okamžik zesílí natolik, že už není možné ho ignorovat.

Znají ho mnozí z nás, jen málokdo si dovolí ho naslouchat a dávat mu důležitost, která mu právem náleží. Vždyť je to hlas našeho nitra, naše druhá část, kterou neznáme..to ona nás skrze hlas touží upozornit na svou existenci. Je to velmi mnohočetná entita, kterou tento hlas zastupuje a je velmi důležitou součástí nás samých, kterou je radno poznat, abychom se znali cele.

Velmi často se tohoto nového hlasu lekneme, jelikož narušuje klid našeho bytí, v němž si lebedíme. A ještě k tomu něco po nás chce a nebo nám kritikou oznamuje pravdu o nás samých...na tuto pravdu však nikdy není vhodný čas a proto nás tento hlas, který ji nese obtěžuje. Mnohdy nás tolik vyleká, že se před ním dáme na útěk. To je však ta nejfatálnější a nejkomičtější chyba, která se může udát. Nejen, že mu nikdy neutečeme, jelikož to, před čím utíkáme máme v sobě…onen hlas je toho personifikací, ale hlavně tím, že si únik zvolíme jako východisko tomu hlasu dáme palivo do jeho ohně. Nejprve to bude hra na honěnou dětského typu, avšak jelikož my nepolevíme a jako správné děti nebudeme znát míru, kdy přestat, přejde nevinná hra ve štvanici.

Jediný, kdo se v tom příběhu tím celým bude bavit je ten hlas, který nás chtěl zprvu upozornit na určité nesrovnalosti, které bylo třeba přehodnotit. Jelikož to jsem nebyli ochotni naslouchat, tak narostl tou celou hrou do takových rozměrů, že nyní už mu nedáme ani kousek sluchu dobrovolně. Jelikož tón jeho hlasu nabyl do enormních proporcí a slova mají jinou kadenci a hřmivý tón.

A tak to chodí v našem světě…člověk nenaslouchá maličkostem, nebere si z nich ponaučení a nepřizná si chybovost svých kroků. Namísto zastavení se pořád něco musí a místo nutného usebrání odpočinkem je pořád v pohybu a nachází si umělé činnosti, jen aby se do klidu nedostal. A tak se všichni štvou a běhají z místa na místo hnáni svými osobními hlasy. Věci znalému člověku dojde, že na společenské úrovni se stejně tak ozývají a budí hlasy archetypální. Jistě by se k tomu dalo přihlédnout a vidět v tom celém otisk těchto hlasů, které nechceme jako společnost slyšet a pozorovat jejich konání na úrovni přírodních poryvů, celospolečenského uspořádání a klimatu světa.

Hlasy z nitra, které nehodláme slyšet mají svůj význam, jedním z takových je to, že člověk dnešní doby se pasoval na piedestal vše hybatele a vše konatele světa a to je velká chyba, jelikož člověk je pouze jednou částicí v celém systému a o tom bude spraven hlasem nejhrubším na pokraji své únavy, do které se zvoleným únikem před dříve niterným hláskem, ke kterému se nechtěl znát dostane.

Co to hergot je?

3. července 2017 v 23:55 | Petr Jáchym
Připadám si jako ve světě klonů a kopií, na každém kroku je více a více znát, jak se ztrácí originalita a smysl pro jedinečnost. Přitom je patrné, že je to jen póza a přetvářka, která je poplatná duchu doby, který začíná být více než zkažený. Avšak mediální pozlátko má vytvořeno dokonale. New age stále roste a nabízí levné nálepky štěstí na základě přání si štěstí a spokojenosti. Farmacie slibuje léky na vše, co by se nás mohlo dotknout a lifestylové časopisy zaručují štěstí a zdraví, když se budeme řídit jejich radami.

Kam se poděl člověk, který byl pyšný na to, že něčím vyniká a vážil si své originálnosti a jedinečnosti, kterou je přirozeně vybaven na cestu svým životem? Stáváme se opičkami, které opakují to, čím je živí televizní reklama, necháváme si vymazávat mozky tím, co vymyslel marketingový expert, že je pro nás nejlepší…nahráli jsme se na program zisku a konzumu, avšak málokdo vidí, kde jsou hranice únosnosti tohoto chování a kam to celé spěje.

Po ulicích jezdí auta, která jsou téměř nerozeznatelná od sebe, není na nich nic pokrokového a design je totálně bezpohlavní, hlavně nevybočovat. Proč? Je přeci tolik možností jak ukázat svou přirozenou originalitu, jelikož pokud ji nedáme slovo, tak ona si ho vezme sama ať chceme nebo ne.

Klapky, které jsme si nasadili na oči, abychom neviděli spektrálně nás omezují natolik, že hloupneme a vaříme se sami ve svém omezeném výhledu, máme strach se projevit, abychom náhodou nebyli perzekuování za vlastní názor. Toto už tady párkrát bylo a vždy to vedlo ke zlu, které uchopil do ruky zvrácený jedinec, který pro svou dokonale vytříbenou bezbřehou egocentrickou povahu spustil kola mašinérie, která spláchla z povrchu zemského vše co on označil za zbytečné. A ti, kdož nejsou sami sebou a neváží si svého vlastního nastavení jsou snadnou kořistí přesně pro takovou zrůdu, která se je chystá požrat.

Smutné na tom celém je, že naše doba nabízí přehršel techniky, která udělá za nás tolik práce, její pokrok je nám nápomocen a šetří nám spoustu času, který máme k dobru. Avšak co s ním my lidé děláme? Trávíme o to více času u televize, hraním videoher, opíjením se v hospodách. Každý má svého koníčka a své záliby, na které má plné právo, ale toto, co se v dnešní době pěstuje ve velkém měřítku není cesta vedoucí k pokroku, ale k degradaci. Jelikož televize produkuje z velkého procenta brak, co chvíli je člověk zaváděn reklamou a to přesně v okamžiku, kdy je otevřen příběhu, který v dobré víře sleduje. Rozmach videoher sebou nese velké množství zla, je normální v nich bourat a zabíjet, stejně jako jezdit rychle autem a nabourávat do spoluúčastníků video provozu. Ano je to jen hra, ale její dokonale podmanivý charakter je pro člověka, který je jí uveden do stavu nízkého rozlišení velmi těžko rozeznatelný od reality, mnohdy toto může za realitu zaměnit.

Kam se poděla úcta člověka k člověku? Jsou to vrcholní představitelé politiky, kteří se osočují nejrůznějšími názvy, je normou, že ani před jméno nedají oslovení pane a paní. V médiích a na plakátech je velmi volná morálka a tak se dostávají do obecného éteru slova, která by v něm být neměla. Uvědomuje si vůbec někdo, že za mnoha řidiči sedí děti, které vnímají hlasy a nápisy, které slyší/vidí? Jak asi tak bude vypadat za pár let společnost, která je degradovaná tak nízkými mravy a živena tak zkaženou potravou?

Co to hergot je? Je to velký problém společnosti a pokud se nezačne urychleně každý zamýšlet nad tím, čím je a čemu z nabídnutého koktejlu iluzí propadl, tak bude naše doba velmi brzy zatemněna a bude třeba zvolat Herr Gott pomoc nám…pomůže?

Strach z neznámého

2. července 2017 v 23:15 | Petr Jáchym
Pokud něco neznáme, není možné se toho bát…avšak i přes to máme z neznámých věcí strach úplně největší. Iluze strachu mnohdy naroste do takových rozměrů, že jsme jí až paralyzováni. Strach je veličinou hrající velkou roli v životech nás lidí.

Kde se strach bere? Příčinou mohou být už ranné pocity, které zažívá člověk bezprostředně před porodem, tedy před vstupem do nového světa z bezpečí v němž tak dlouho rostl. Tento proces musí být stěžejním bodem pro ranou psychiku…dochází zde vlastně ke smrti a následnému zrození. Jelikož, když jsme v břiše matky jsme jiný organismus než ten, kterým se výstupem staneme. Jsme odpojeni od zdroje a musíme začít fungovat vlastním dechem a stáváme se samostatnou jednotkou. O průběhu samotného procesu ani nemluvě…

Zrodový bod je velmi bolestivý, proces boje o život, rozloučení se s známou oblastí a vstup na svět, kde nic nebude stejné jako dřív. Jistě, že to dítě nevnímá, ale to, co v něm je živé, tedy jeho duše tyto poznatky zaznamenává a ukládá do svých útrob, stejně jako vše po mnoho let, kdy si člověk nebude mnoha věcí vědom. Jednou pak tyto nahromaděné prožitky bude třeba rozebrat a integrovat do života.

Strach je velký fenomén, a i když je nehmatatelný a má abstraktní podobu dokáže mít obrovskou sílu a moc nad člověkem v jeho konání. Především, když vstupujeme do sfér uvědomování, tak strach pociťujeme velmi intenzivně. Na každém kroku, který děláme hlouběji do sebe sama, do sfér, které nám nejsou doposud známé strach roste a bytní. Když se mu člověk poddá a nerozliší, že je to jen iluze, konstrukt, tak jím může být paralyzován a zacyklován. V takových případech je nutné vyhledat průvodce, který touto oblastí člověka provede, pomůže mu s orientací v jeho stavu a ukáže mu cestu jak ze strachu ven.

Strach je velmi dobrým ukazatelem na cestě vedoucí k poznání sebe sama. Stejně jako jakákoli jiná veličina má stranu pozitivní i negativní. Je na míře poznání každého z nás, jak se svými strachy naložíme a jaké indicie si z nich vezmeme. Pokud bychom strach připojili ke stínu, z něhož zdá se vyplývá je třeba si uvědomit, že každý stín jakkoli hluboký se bojí ranního světla. Tím je myšleno, že pokud se svým strachům postavíme čelem nakonec je překonáme, přerosteme a integrujeme do psychiky tak, aby nám byly dobrým rádcem.

Přerůstání strachu je možné pouze v daném okamžiku, kdy strach zažíváme, čím více vědomí jsme, tím dříve rozlišíme, že se jedná o strach a začneme rozkreslovat jeho složení…odkud plyne, na co se váže a co nám chce říci. Vědomím pohledem na něj umenšujeme jeho moc a snižujeme paralýzu, do které nás hodlá dostat. Nacházíme-li sami sebe v bodě, kdy se bojíme a tím, že si to přiznáme přerůstáme přes jeho moc a stavíme se mu tváří v tvář. V ten okamžik již máme zcela vyhráno, avšak zároveň se nacházíme v nejtemnějším bodě, jelikož bitva, která se odehraje mezi vědomím konáním a ohniskem strachu je náročná a nelítostná. Vyhraje pouze ten, kdo ustojí vše, co se na něj valí a vědomě na to co přichází bude reagovat.

Člověk se nemá čeho bát, pokud se nebojí sám sebe a u strachu to platí dvojnásob. Vše vystupuje z nás a váže se to na prožité zkušenosti. Tím, že se poznáme a prostoupíme svým stínem budeme prosti strachu a bolesti, která z něho pramení.