Strach z neznámého

2. července 2017 v 23:15 | Petr Jáchym
Pokud něco neznáme, není možné se toho bát…avšak i přes to máme z neznámých věcí strach úplně největší. Iluze strachu mnohdy naroste do takových rozměrů, že jsme jí až paralyzováni. Strach je veličinou hrající velkou roli v životech nás lidí.

Kde se strach bere? Příčinou mohou být už ranné pocity, které zažívá člověk bezprostředně před porodem, tedy před vstupem do nového světa z bezpečí v němž tak dlouho rostl. Tento proces musí být stěžejním bodem pro ranou psychiku…dochází zde vlastně ke smrti a následnému zrození. Jelikož, když jsme v břiše matky jsme jiný organismus než ten, kterým se výstupem staneme. Jsme odpojeni od zdroje a musíme začít fungovat vlastním dechem a stáváme se samostatnou jednotkou. O průběhu samotného procesu ani nemluvě…

Zrodový bod je velmi bolestivý, proces boje o život, rozloučení se s známou oblastí a vstup na svět, kde nic nebude stejné jako dřív. Jistě, že to dítě nevnímá, ale to, co v něm je živé, tedy jeho duše tyto poznatky zaznamenává a ukládá do svých útrob, stejně jako vše po mnoho let, kdy si člověk nebude mnoha věcí vědom. Jednou pak tyto nahromaděné prožitky bude třeba rozebrat a integrovat do života.

Strach je velký fenomén, a i když je nehmatatelný a má abstraktní podobu dokáže mít obrovskou sílu a moc nad člověkem v jeho konání. Především, když vstupujeme do sfér uvědomování, tak strach pociťujeme velmi intenzivně. Na každém kroku, který děláme hlouběji do sebe sama, do sfér, které nám nejsou doposud známé strach roste a bytní. Když se mu člověk poddá a nerozliší, že je to jen iluze, konstrukt, tak jím může být paralyzován a zacyklován. V takových případech je nutné vyhledat průvodce, který touto oblastí člověka provede, pomůže mu s orientací v jeho stavu a ukáže mu cestu jak ze strachu ven.

Strach je velmi dobrým ukazatelem na cestě vedoucí k poznání sebe sama. Stejně jako jakákoli jiná veličina má stranu pozitivní i negativní. Je na míře poznání každého z nás, jak se svými strachy naložíme a jaké indicie si z nich vezmeme. Pokud bychom strach připojili ke stínu, z něhož zdá se vyplývá je třeba si uvědomit, že každý stín jakkoli hluboký se bojí ranního světla. Tím je myšleno, že pokud se svým strachům postavíme čelem nakonec je překonáme, přerosteme a integrujeme do psychiky tak, aby nám byly dobrým rádcem.

Přerůstání strachu je možné pouze v daném okamžiku, kdy strach zažíváme, čím více vědomí jsme, tím dříve rozlišíme, že se jedná o strach a začneme rozkreslovat jeho složení…odkud plyne, na co se váže a co nám chce říci. Vědomím pohledem na něj umenšujeme jeho moc a snižujeme paralýzu, do které nás hodlá dostat. Nacházíme-li sami sebe v bodě, kdy se bojíme a tím, že si to přiznáme přerůstáme přes jeho moc a stavíme se mu tváří v tvář. V ten okamžik již máme zcela vyhráno, avšak zároveň se nacházíme v nejtemnějším bodě, jelikož bitva, která se odehraje mezi vědomím konáním a ohniskem strachu je náročná a nelítostná. Vyhraje pouze ten, kdo ustojí vše, co se na něj valí a vědomě na to co přichází bude reagovat.

Člověk se nemá čeho bát, pokud se nebojí sám sebe a u strachu to platí dvojnásob. Vše vystupuje z nás a váže se to na prožité zkušenosti. Tím, že se poznáme a prostoupíme svým stínem budeme prosti strachu a bolesti, která z něho pramení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama