Září 2017

Temné dny minulosti

25. září 2017 v 21:30 | Petr Jáchym
Vše, co člověk prožil ovlivňuje jeho současný život. V každém životě jsou zastoupeny i dny temna a stínů, které z minulosti vystupují jako pahýly stromů a brání člověku v další cestě.
Minulost se nedá ošálit a vzorce, které si z ní neseme bude jednou nutno prověřit drobnohledem, kterým v sobě oddělíme zrno od plev.

Temno není jen to, co se dá označit nálepkou apriori zlé, jako například bití, urážení, atd., ale je to i umně presentované dobro, které zlo převléklo pod nějakou záminkou do slušivého kabátku. Sem patří například výchovné prvky, v nichž rodiče zbytečně dlouho ochraňují své dítě, aby nezjistilo nástrahy světa kolem něj. I takovými věcmi je na člověku pácháno zlo v tom směru, že je příliš dlouho poponášen, než aby šel po vlastních nohách.
Lidská psychika je nepředstavitelně komplikovaný shluk funkcí, vzorců a nastavení žijící autonomním životem. Rozlišit, co je ještě dobré a co už zkázonosné je velmi náročná věc. Vždy se takové rozlišení váže na danou psychickou strukturu jedince v daném čase. Ale vždy a za každých okolností je v procesu zastoupeno dobro a zlo zároveň, jelikož duše člověka je duálního charakteru. Boj protikladů jako takový je vlastně jediným vývojovým atributem, skrze něž se dá reflektovat, kde se člověk nachází a jak na příslušnou danost reaguje svým emocionálním nitrem.

Jenže co se stane, když se takové temné stránky a odžité dny minulosti nefiltrují, člověk si tím pádem z nich nebere ponaučení do dalších svých konání a ony pak leží kdesi odvrženy a nikdo se k ním nehlásí, ba mnohdy popírá i jejich existenci? To se pak vzbouří toto odhozené, odmítané a svou neskutečnou silou vlítne do vědomí, kde spustí vír podobný orkánu. Začne ničit vše, co si člověk uměle iluzorně vytvořil, bude strhávat zbytečné závoje, které si kolem sebe navěsil, aby neviděl ten lůzný pohled ven a nedozvěděl se o sobě pravdu, co činí a jak se chová. Je to kruté? Není, je to v důsledku nesmírně spravedlivé, jelikož každý z nás je na Zemi proto, aby se z něj stala pokročilejší bytost než sem přišla a proto ti, kdož jsou v tomto zahálčiví potřebují nějak otevřít oči…a jelikož je neotvírají sami, je nutno, aby přišel vyšší zákon.

Bohužel toto je velmi častý jev a jak je známo, tak existuje kolektivní nevědomí složené z jednotlivých psyché lidí. Nu a pokud jest stoka jednotlivce taková jaká mnohdy je, jak asi vypadá ta stoka kolektivní? To si jistě každý už dokáže vybavit a může mu pak dojít, proč se děje tolik přeryvů, ať už přírodních nebo společenských. Dokáže možná i dohlédnout důvod proč se opakují určité společenské vzorce a vystupují lidé podobných rysů jako ti, kdož se v minulosti tak zdárně postarali o nejrůznější lidské zrůdnosti, boje a války.

Kolektivní nevědomí je vždy tvořeno jedinci, ti generují ze svých řad zástupce do svého čela, jsou to také jednotlivci, kdož jako základní stavební kameny společnosti určují, jak bude vypadat a kam se bude ubírat. A jsou to v důsledku také jednotlivci této masy, kdo pocítí plody za svou práci, kterou sobě a tím pádem i společnosti prokazují svou obrodou nebo zahálením. Dle toho všeho budou výsledné plody chutnat a buď budou dozrávat pod září slunečných paprsků nebo hnít pod proudy temných vod.

Motivace

18. září 2017 v 20:40 | Petr Jáchym
Motivací pro vyvázání se ze vzorců, které máme v sobě hluboce vštěpeny dosavadním bytím je vidina smysluplného života založeného na sebe hodnotě a sebeúctě. Tyto dvě veličiny jsou člověku v jádru vlastnější než cokoli jiného, asi právě proto jsou tolik opomíjeny. Jsou totiž v jistém ohledu velmi nebezpečnou zbraní.

Cesta do bodu, kdy se začne člověk cítit a zaznamenávat své počínání je velmi dlouhá a především bolestná. Nikdy nezačne jinak než z nutnosti života, který už není možno jet ve starých kolejí, tak vůz vykolejí a převrhne svůj obsah do bláta. Obdobně se cítí ten, který se ocitne na scestí, potažmo v životní krizi. I do ní jej jistě dovedla motivace, jen ta z opačné strany téže mince.

Po většinu svého života se motivováni druhými ženeme naučeným nevědomým přetvařováním k ukojení jejich zhoubných potřeb, které nejsou sto naplnit sami a tak k tomu potřebují kašpárky, kteří jim tragikomedii jejich bytí předvedou v nějakém humorném hávu. Je jedno zda jsou to rodiče, některý ze zamindrákovaných učitelů nebo šéf, který nás vede k vyšším cílům. Vždy to má stejný dopad - vykořenění jedince. A jak vypadá scénář bez odpadnuvší loutky? Je nahrazena jiným objektem, a to bez mrknutí oka kohokoli z manipulátorů.

Pokud je krize, do které se člověk vyčerpaný svou rolí dostatečně hluboká a zatne se její ostří až do živého může člověk děkovat za toto procitnutí. Jistě ve svém žalostném stavu nebude takového nerozlišení schopen, ale kola osudu se již dala do pohybu a povedou ho cestou k uvědomění a bude mu dávána síla k zdárnému dokončení. Silnou motivací mu bude to, že už nikdy nepůjde proti sobě ve smyslu, že by hrál divadlo někomu, kdo si pro svou duševní absenci ani není vědom, že někoho tak umně kastruje. Není to o tom pohřbít trýznitele, ale vymanit se z jeho vlivu a jít cestou dál…ostatně do jeho vlivu jsme se měli dostat právě proto, abychom si uvědomili to, že je třeba dělat věci jinak. Každá oběť má vždy svého násilníka! Čím hrůznější zážitky byly zažity, tím větší motivace nevrátit se do starých kolejí bude.

Svou vůlí jsme schopni dosahovat nejrůznějších met, pokud dobře a poctivě vybagrujeme kal, který v nás byl uložen budeme moci stát se svobodnějšími bytostmi, které jsou si vědomi svého konání, jednání a slov. Každý člověk, který chce žít smysluplný vztah s druhými musí poznat a přijmout cele sám sebe. Včetně svých stinných stránek a činů, které v minulosti vykonal. Musí najít tolik odvahy, aby se naučil sebelásce a mohl se tak stát tím, kdo je schopen milovat druhé. Jen člověk, který zná sebe se chce poznávat s jinými, jen ten, který si je vědom síly a pravosti svých slov sám k sobě je může používat směrem k druhým nezištně.

Peklo je prázdné, démoni jsou tady

5. září 2017 v 9:31 | Petr Jáchym
Pokud lidé pomyslné peklo nenavštěvují tím, že by dobrovolně dávali všanc svým stínům vystupovat ze svého nitra, nezbude nic jiného než to, že se jejich stíny dostaví sami za nimi. Stín je metaforicky mimo jiné nazván jako démon.

Je přirozené, že každý jedinec nese s sebou svou stinnou osobnost, která je jeho druhou částí. Tato je vším, čím si člověk myslí, že není a nechce být. Obsahuje všechny stínové podoby, které člověk neintegroval do svého života a ponese je tak dlouho, dokud je neintegruje, nepřijme za své a nezačne se s nimi konfrontovat; i tak jich stále bude dost, které integrovat nikdy nezvládne, jelikož tato díra je jako vesmír sám nekonečná. Jisté je, že to není příjemné zjištění, ale kdo pronesl tu větu, že v lidském životě je něco apriori příjemného? Asi někdo, komu se to pro něco hodilo, aby tuto hrůznou myšlenku začal ventilovat mezi nás.

Primitivní kmeny žijí v symbióze se svými temnými silami, rozmlouvají s nimi, dle jejich povelů se chystají k boji, když jim tito jejich bohové zavelí, jsou tiší, když jsou tiší oni. Co dělá člověk ve vyspělé kultuře? Staví se k sobě tak, že nemá žádné stinné stránky, pasoval se na post všeznalce, obrnil se ochozem, za který nevpustí žádnou negaci, natož stín. Absencí sebereflexe proto není sto vidět zlo, které páchá svým konáním a slovy, které kolem sebe šíří. Hlavními ukazateli jsou agrese, zlost, povýšenost a arogance. Ano tyto vlastnosti má každý z nás a jsou to vlastnosti zla…prvotním krokem změny je třeba přibrat si je za své a následně s nimi pracovat. Jak? Vidět se pod drobnohledem tohoto nastavení a pomalými kroky uvědomování si svého každodenního konání se snažit být tím, kdo je svými démony ovládán méně a méně tím, jak se jim vymezuje.

Nevědomá stránka je vědomé vždy nadřazená, zdálo by se tedy, že tato práce je zbytečná…avšak jiná smysluplná cesta než pracovat na integraci stínu prostě neexistuje; nastavení je z nějakého důvodu takto dáno. Možná proto, že kdyby člověk nabyl pocitu, že existuje nějaký bod, kde by se dostal do totální vyváženosti, tak by zpychl a přestal chtít růst poznáváním. Z toho plyne, že boj s tím, co máme v sobě je nekonečný a bude třeba ho vést až do posledního vydechnutí. Je to mnohdy boj velmi vleklý a lítý, plný hořkosti a bolesti, především v rané fázi procesu se takovým víc než jeví. Toto má svůj důvod především v tom, že my lidé začneme s obrodou na sobě samých téměř vždy déle než by bylo třeba. Nedá se to odsuzovat, jelikož v naší kultuře kult něčeho, co by nás převyšovalo postupně vymizel a proto nikdo nepracuje s tím, že existuje.

Cesta uvědomělým životem vede mezi smyslem a nesmyslem, mezi tmou a světlem. Nikdy není dáno jednoho nebo druhé více nebo méně, vždy dostáváme tolik, kolik je nám třeba a co jsme schopni unést. Od této strastiplné cesty nás neuchrání žádná zkratka, která se nám nabízí, cestu je třeba projít, procítit a být na každém kroku přímější a autentičtější než na tom předešlém. Jen to je smysl a možnost jak dojít do cíle a být vyspělejší duší než tou, která nám byla dána na počátku cesty při našem zrodu.

Základní pravidlo zní: nic jsem neměl, nic nemám a nic mít nebudu a přesto jsem. Cokoli očekávat je scestné a zavádějící, smysl vychází z nesmyslnosti a konat nekonáním je nejlepším vodítkem pro celkový vývoj.