Peklo je prázdné, démoni jsou tady

5. září 2017 v 9:31 | Petr Jáchym
Pokud lidé pomyslné peklo nenavštěvují tím, že by dobrovolně dávali všanc svým stínům vystupovat ze svého nitra, nezbude nic jiného než to, že se jejich stíny dostaví sami za nimi. Stín je metaforicky mimo jiné nazván jako démon.

Je přirozené, že každý jedinec nese s sebou svou stinnou osobnost, která je jeho druhou částí. Tato je vším, čím si člověk myslí, že není a nechce být. Obsahuje všechny stínové podoby, které člověk neintegroval do svého života a ponese je tak dlouho, dokud je neintegruje, nepřijme za své a nezačne se s nimi konfrontovat; i tak jich stále bude dost, které integrovat nikdy nezvládne, jelikož tato díra je jako vesmír sám nekonečná. Jisté je, že to není příjemné zjištění, ale kdo pronesl tu větu, že v lidském životě je něco apriori příjemného? Asi někdo, komu se to pro něco hodilo, aby tuto hrůznou myšlenku začal ventilovat mezi nás.

Primitivní kmeny žijí v symbióze se svými temnými silami, rozmlouvají s nimi, dle jejich povelů se chystají k boji, když jim tito jejich bohové zavelí, jsou tiší, když jsou tiší oni. Co dělá člověk ve vyspělé kultuře? Staví se k sobě tak, že nemá žádné stinné stránky, pasoval se na post všeznalce, obrnil se ochozem, za který nevpustí žádnou negaci, natož stín. Absencí sebereflexe proto není sto vidět zlo, které páchá svým konáním a slovy, které kolem sebe šíří. Hlavními ukazateli jsou agrese, zlost, povýšenost a arogance. Ano tyto vlastnosti má každý z nás a jsou to vlastnosti zla…prvotním krokem změny je třeba přibrat si je za své a následně s nimi pracovat. Jak? Vidět se pod drobnohledem tohoto nastavení a pomalými kroky uvědomování si svého každodenního konání se snažit být tím, kdo je svými démony ovládán méně a méně tím, jak se jim vymezuje.

Nevědomá stránka je vědomé vždy nadřazená, zdálo by se tedy, že tato práce je zbytečná…avšak jiná smysluplná cesta než pracovat na integraci stínu prostě neexistuje; nastavení je z nějakého důvodu takto dáno. Možná proto, že kdyby člověk nabyl pocitu, že existuje nějaký bod, kde by se dostal do totální vyváženosti, tak by zpychl a přestal chtít růst poznáváním. Z toho plyne, že boj s tím, co máme v sobě je nekonečný a bude třeba ho vést až do posledního vydechnutí. Je to mnohdy boj velmi vleklý a lítý, plný hořkosti a bolesti, především v rané fázi procesu se takovým víc než jeví. Toto má svůj důvod především v tom, že my lidé začneme s obrodou na sobě samých téměř vždy déle než by bylo třeba. Nedá se to odsuzovat, jelikož v naší kultuře kult něčeho, co by nás převyšovalo postupně vymizel a proto nikdo nepracuje s tím, že existuje.

Cesta uvědomělým životem vede mezi smyslem a nesmyslem, mezi tmou a světlem. Nikdy není dáno jednoho nebo druhé více nebo méně, vždy dostáváme tolik, kolik je nám třeba a co jsme schopni unést. Od této strastiplné cesty nás neuchrání žádná zkratka, která se nám nabízí, cestu je třeba projít, procítit a být na každém kroku přímější a autentičtější než na tom předešlém. Jen to je smysl a možnost jak dojít do cíle a být vyspělejší duší než tou, která nám byla dána na počátku cesty při našem zrodu.

Základní pravidlo zní: nic jsem neměl, nic nemám a nic mít nebudu a přesto jsem. Cokoli očekávat je scestné a zavádějící, smysl vychází z nesmyslnosti a konat nekonáním je nejlepším vodítkem pro celkový vývoj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama