Říjen 2017

Mám tě rád/a, ale...

Včera v 12:48 | Petr Jáchym
…koho vlastně?
Uff je to děsivá představa zjistit, že nevím s kým žiji již tolik let?…zajisté ano! Procitnutí bolí, avšak nebyl jsem to na začátku já, kdo si toho onoho člověka vybral? Nebyl jsem to ten stejný já, kdo povoloval hranice tolerance a ustupoval nejprve malé a později větší a větší kroky pro zachování vztahu?
Buďme rádi za takové otázky, něco se v nás budí a praská dávná iluze, na které stál ten hrad štěstí, který jsme žili. A pak není nikdo, kdo by tímto neprošel, aby se dostal jinam.

Jistě to bude těžké podívat se pravdě do očí, ale co se dalo čekat, když je základ tak vrtkavý… dnes již člověk možná ví, že bylo lepší se s partnerem rozejít, když přišel onehdá rozkol, který byl již za hranicí. Ale ten pocit, že by byl člověk sám, byl tak silně děsivý, strach z dopadu silný…pak ale není divu, že nyní jsou věci tak jak jsou. Co se dělo všechny ty roky a jak hluboké jsou jizvy na duši ví jistě každý, kdo prochází takovým rozborem sám nejlépe.

Aby člověk mohl žít smysluplný vztah, který oba zúčastněné povede vývojově kupředu, tedy budou kvést a ne uvadat, na tom je třeba hodně pracovat. Ale jako vždy, vše začíná u jedince, tak i ve vztahu je třeba, aby se člověk sám poznal, cítil jak mu je samotnému se sebou, jak nakládá se svými afekty, radostí, lítostí, atd. Jen tehdy bude schopen toto vše sdílet na společné vztahové platformě, kde se bude setkávat s druhým člověkem. Aby po dobu, po kterou spolu budou kráčet žili vztah, který bude protkán upřímnými emocemi, sdílením a interakcí. Aby se nebáli říkat jeden druhému co opravdu cítí, jak na něj jednotlivé společně strávené situace doléhají a co si z nich odnáší.

Jen takto může vypadat živý vztah, ve kterém budou oba účastníci mít stejný krok, stejná práva a budou si rovni. Jeden druhého nebude chtít vlastnit a přeci se budou mít, budou se vzájemně tolerovat, respektovat a milovat. Budou spolu vzkvétat a chtít prožívat společný čas.

Toto však je investice nezištná, kterou ustojí pouze ten, kdo se do ní ponoří cele, svlékne se do naha a odhalí své nitro do morku kostí. Nalije si se svým protějškem společného kalichu v němž budou všechny doposud prožité dny a situace minulosti bezezbytku vyřčeny, ať už byl jejich scénář jakýkoli. Zadní vrátka nemohou být, jinak se to vše bude vyvíjet na základech, které nebudou pevné a na to není již po druhé čas. Pokud já něco zalžu, pak stejnou měrou bude zalháno mě.

Člověk, se kterým do vztahu vstupuji mi vždy má něco ukázat o mě samém a proto je na mě zda to vidět chci nebo ne. Pokud ano, bude to cesta jistě nelehká, ale pravá ať už s tímto nebo nějakým jiným dalším člověkem. Oba lidé musí jít stejným tempem a oba musí chtít.

Pokud udělám jakýkoli ústupek na úkor sebe sama, tedy ustoupím druhému před sebou, pak musím očekávat, že budu nucen tuto daň si vybrat. Mít sebe na prvním místě není sobeckost, ale nutnost, bez sebe nemohu stavět nic kolem sebe a nemohu být kvalitním člověkem pro druhé.

Stín za oknem

9. října 2017 v 19:35 | Petr Jáchym
Stín je složkou, která v sobě nese informace o nás samých. Jelikož je to složka stinná, tak jsou to ty méně příjemné informace, které mnohdy o sobě nechceme slyšet, nebo nejsme s to je integrovat do našeho vědomí.

Avšak, co takový stín dělá za oknem? Stín je něco, co by měl člověk mít bezprostředně u sebe, měl by s ním komunikovat, tak udržovat v mezích jeho velikost a tím pádem i moc. Stín je totiž dobrý rádce, avšak špatný pán. Pokud se člověk z nějakého důvodu od svého stínu oddělí, začíná přesně v ten okamžik jeho vykořenění, jelikož stín k člověku přirozeně náleží. Obě veličiny, tedy světlo i stín mají své místo v lidském životě a v ideálním případě by měli být v co nejtěsnější interakci, aby se zachoval zdravý a smysluplný vývoj jedince.

Pokud je stín tak daleko, že je za nějakou přepážkou, pak se dá spekulovat o tom, že ten, jemuž náleží před ním utekl a mylně se obává, že tím nad ním vyhrál. O svém omylu bude spraven způsobem obdobným, jakým on se snaží svůj stín přelstít nebo obejít. Je to samozřejmě scestné a z dlouhodobého hlediska neudržitelné prchat před něčím, co je k nám připoutáno neviditelnou nití. Stinné stránky naší existence jsou velmi mocné a silné složky, ale ten kdo o tomto nemá povědomí jistě nemůže jim takovou moc přiznávat.

Ale zpět ke stínu za oknem…existuje krásné pořekadlo: Víš, čím trápí ďábel duše v pekle? Nechává je čekat. A přesně tak to bude se stínem za oknem. On totiž nečeká, ale nechává čekat toho, kdo se před ním uvěznil ve svém domě a tím, že není u svého majitele, který ho nekultivuje stává se ďábelským. Avšak ten onen jednou bude muset vyjít a naproti vchodu bude stát stín, pokud vyjde záhy po tom, co ho opustil…bude-li vyčkávat předlouho bude kolem jeho domu už jen tma, jelikož stín roste každým dnem víc a víc. A pak dojde ke konfrontaci, která je nevyhnutelná a její síla se bude rovnat úměře času, který člověk na místo stínu věnoval něčemu jinému.

Celá věc vypadá tedy tak, že když se člověk jakýmkoli způsobem dostane do střetu se svým stínem neměl by ho od té doby už nikdy pustit ze zřetele natolik, aby se mu vzdálil ze zorného pole. Měl by s ním komunikovat a chtít znát jeho názor na to, jak se věci mají a to konfronatovat se svou světlo stránkou. Avšak nesmí ani jednu z těchto veličin chlácholit či vyzdvyhovat. Cesta života vede středem mezi nimi, ideálně co nejrovnoměrněji zatížena světlou i tmavou stránkou.

Vůle žít

2. října 2017 v 15:14 | Petr Jáchym
Vůle žít je člověku od narození víc než vlastní...je to nejpřirozenější vlastnost par excellance, byť si ji přímo neuvědomujeme. Ale jak stárneme, tak se vůle žít v dětství tak znatelná postupně někam vytrácí….

V lidském životě se stane v určitý okamžik obrat...vše bezstarostné, které tak samozřejmě plynulo náhle je komplikované a překážky na cestě jsou stále těžší a těžší. Energie ubývá, vztahy nefungují a vše šedne a černá. Člověk ztrácí náboj a vůli k čemukoli, mnohdy až k samotnému žití.

Tento stav je známý, je to stav poledne života, kdy se jeho trajektorie sklání k druhé polovině na cestě od startu k cíli. V tento okamžik se mnoho věcí prověřuje, láme a my jsme bezbranní a opuštění…okolím, světem, sebou. Není nic než prázdnota, bezedná prázdnota, zmatek, chaos a velmi často se k tomu přidají i nejrůznější katastrofické scénáře, aby si tuto pasáž člověk uvědomil opravdu do plných. Je to nutné?? Ano, je to nutné! Jelikož člověk je tvor, který si myslí, že vše vymyslí, nahraje si nějaký odposlouchaný blábol do hlavy a bude mu zase fajn, ale to je omyl. Takto to nefunguje, alespoň ne ve světě pravém.

Na to, aby se člověk dostal k smysluplnému životu, musí v sobě najít k němu vůli. Ta je však velmi prchavá a abstraktní veličina. Nedá se koupit, nedá se nahrát a nedá se vymyslet. Dá se pouze získat cestou skrze stav, ve kterém se nacházím. Pokud jsem ztracen, je mi blbě, tak je třeba vstoupit do konfrontace se sebou a přiznat si, že strůjcem svého vlastního stavu jsem já sám a blbě je mi především ze sebe, jelikož to jak jsem doposud žil a choval se nemůže přinášet žádné jiné plody než tyto. Ano, zní to šíleně, ale jen skrze své vlastní stavy se mohu dostat k sobě a tam, ve své bolesti a tmě hledat světlo vůle, které mě vyvede z krize ven.

Vždy je člověku dána síla něco spatřit a s tou jde ruku v ruce i síla toto změnit. Bude to těžká změna, bolestivé odbourávání mnoha a mnoha navyklých vzorců a iluzí, který si člověk stavěl jako věž a ta nyní zemětřesením je zbourána až na pevné základy, mnohdy i ty jsou narušeny. Je to období žalostné a hrůzné, ale v sutinách, které se budou přerovnávat a zjišťovat, co z nich smysl má použít do další stavby a co ne se leccos najde a mnohé se nám oživí, jak to s tou danou věcí u stavění bylo…v tom je podstata léku.

Největší tma je vždy před úsvitem, proto když bude člověku nejhůře, tak ve své beznaději, opuštěnosti a chaosu najednou ucítí něco, co doposud nepoznal. Bude to bod, který je čímsi, co má nějaký smysl, co nese nějakou informaci a byť to nemá jasné kontury, tak i naději. Toto je zárodek nového uskupení, který se vynoří z moří nevědomí a jeho součástí bude i vůle, která bude člověka provázet na cestě jeho dalším životem. Je to bod, který se dá pouze zakusit a nalézt tím, že si pro něj člověk dojde až na kraj svých sil. Neexistuje zkratka jak ho získat, neexistuje intelektuální výplod, který by ho vymyslel a je nesmyslem dělat o tomto dohody. Jediným smyslem a cestou je jít a najít poklad ve troskách svého chrámu, který v nás stojí toho času na mýtině v černém lese.