Říjen 2017

Boj

30. října 2017 v 21:22 | Petr Jáchym
Kdo bojuje, ten se něčemu brání. Člověk by se měl pohybovat ve středu děje a tím by se ho neměl boj v něm odehrávající se dotýkat, on by ho neměl ovlivňovat přikláněním se ani na jednu stranu. Měl by být tak říkajíc v proudu řeky a nestarat se o to, kam voda teče. Musí jí však důvěřovat.

Jde to? No ano jde, ale je to boj se k takovému stavu dopracovat a to boj lítý. Jelikož už od narození se pohybujeme v nějaké roli, kterou hrajeme; pro své rodiče, školu, systém, zaměstnání atd. Na všech úrovních, kterými procházíme jsou ti, kdož vědí nejlíp, jak se máme chovat, co máme dělat a co bude nejlepším výsledkem.

Je to v pořádku, tak to na světě chodí, jen někde je to trochu více překroucené a přikázané, jinde zase nad míru benevolentní. Všude je něco…určující je, že dospělí člověk má v sobě nějaké vzorce, které životem posbíral a ty do značné míry ovlivňují jeho život, on dokud ho nic netíží jím jde a naplňuje ho bez reflexe zda je to správné nebo ne.

Boj začne v okamžiku, kdy se člověk octne na scestí a opanuje ho něco, co se dere podprahově do jeho mysli. To něco z něho najednou napadá jeho doposud pečlivě vyšlapané cestičky a nahlodává vzorce, které jsou mu tak vlastní. Člověk se jich úzkostně drží, aby ne, když jinou jistotu nemá …a to v něm rostoucí má zase za cíl tyto vzorce narušit a přeskupit. Jenže, jelikož člověk se nechce dobrovolně vzdát a přiznat si, že by věci mohly být jinak než je jeho přesvědčení, tak začne bojovat. Vždy ten, který začne do boje vtáhne svého protivníka a tak je boj na světě.

Tento konflikt je nesmírně silný a boj krutý. Doprovází ho dezorientace a chaos, vystupují stinné stránky jedince a on se je snaží zahnat zpět do míst, odkud lezou. Svou urputností a strachem páchá více škody než, kdyby se podvolil a nechal složky vejít na světlo. Jenže ty obsahy jsou tak infikovány a proces je takový, že toho není schopen a tak se člověk na konci jen úzkostlivě brání a dochází mu sil. Tak to je, on vždy prohraje, jelikož je od přírody menším než to, co ho přesahuje.

Až toto přizná a začne třídit a integrovat vše, co z něho po počátečním boji zbylo, nahlédne na mnohdy zhoubné vzorce, kterými se podstatnou část života řídil a na plody, které přinesly… začne s obrodou svého vnitřního kraje. Na konci té obrody bude možná jedinec, který si bude vědom svého světlého stejně jako stinného aspektu. Těchto dvou veličin, které spolu budou neustále v jakémsi druhu boje. Je to přirozený proces boje protikladů, z nichž si člověk bere z obou misek to, co je do života nutné. Nekloní se ani k jedné z nich a přijímá jejich interakci jako nutnou jiskru života, bez které nic neexistuje.

Strach sám ze sebe

25. října 2017 v 18:47 | Petr Jáchym
Říká se: "Člověk se nemá čeho bát, pokud se nebojí sám sebe".

Trefné a výstižné…avšak jak se sám sebe nebát? Ti, kdož se z nějakého důvodu stačili probrat natolik, že nahlédli do svého nitra jistě vědí jaké je to prostředí, především v čase než začne jeho kultivace. Je to místo bolesti, utrpení, tmy a všemožného strachu. Tak vypadají obsahy za oponou zvanou nevědomá duše.

Člověk, který toto místo navštívil ví, že když se dají složky v něm obsažené do pohybu, tak zbývá mnohdy jen doufat, že nebude jejich síla tak velká, aby unikly z vědomí ven. Jelikož to by potom člověk jimi veden konal nepředstavitelné věci. Moc zla je enormní a nevybíravá, jak je ostatně vidět velmi často kolem nás.

Ten, kdož o nevědomí nic neví, tedy nepolíbený životní krizí, nebo ten, který ji z nějakého důvodu popřel a tím zatlačil do pozadí si jistě strach ze sebe přiznat nemůže…ten je v jeho zajetí už díky onomu popření. Takový člověk je v režii daného procesu a ve své bohorovnosti koná nejrůznější skutky. Jeho nevědomí se váže na to kolektivní jako k magnetu a dodává si tak sil z normy.

Aby se člověk sám sebe bát nemusel a mohl důvěřovat procesu, který se v něm děje je nutno mu vyjít vstříc. Je třeba si své strachy a malost prvně přiznat a následně pomalu krok po kroku integrovat a obsáhnout vzorce vedoucí k jednání, které by mohlo nekontrolovatelně přejít na světlo dne. Jen tím, že své strachy pozná, bude s nimi moci nakládat a čelit jim. Tím nebudou afekty z něho vycházející destruovat jeho okolí a napadat ty projekce, které se mu zrovna nehodí do scénáře. Bude obecně jednat dle vzorce - uvnitř se musí udát vše, venku jen něco! A to něco je třeba mít v režii, alespoň částečně.

Ano je to velmi náročné a bolestivé, zdlouhavé a nekomfortní, avšak jediné možné. Jen tímto způsobem je možno se sám sebe nebát a nevstávat s tím - co zase dnes ztropím. Jde o to, že člověk se sobě nemůže postavit jiným způsobem, jelikož kořeny jsou uloženy v hloubce nevědomí a díky tomu není možné předvídat, jakou budou mít intenzitu a směr. O to více v dnešních dobách, kdy hulvátství, zlo a nenávist jsou na denním programu na mnoha úrovních…není možno čekat samovolný umírňující charakter, ke kterému by se složky v nás vázaly, ba naopak. O to více je třeba se znát.

Poznat sebe sama je disciplína, která je nutným předpokladem k pokroku a růstu jedince, tím i společnosti. Tato nelehká cesta je mnohdy natolik náročná, že není možno ji zvládnout bez pomoci těch, kdož tuto část procesu absolvovali, atak vědí, jaká pravidla a zákonitosti v psychice se odehrávají.

Mám tě rád/a, ale...

22. října 2017 v 12:48 | Petr Jáchym
…koho vlastně?
Uff je to děsivá představa zjistit, že nevím s kým žiji již tolik let?…zajisté ano! Procitnutí bolí, avšak nebyl jsem to na začátku já, kdo si toho onoho člověka vybral? Nebyl jsem to ten stejný já, kdo povoloval hranice tolerance a ustupoval nejprve malé a později větší a větší kroky pro zachování vztahu?
Buďme rádi za takové otázky, něco se v nás budí a praská dávná iluze, na které stál ten hrad štěstí, který jsme žili. A pak není nikdo, kdo by tímto neprošel, aby se dostal jinam.

Jistě to bude těžké podívat se pravdě do očí, ale co se dalo čekat, když je základ tak vrtkavý… dnes již člověk možná ví, že bylo lepší se s partnerem rozejít, když přišel onehdá rozkol, který byl již za hranicí. Ale ten pocit, že by byl člověk sám, byl tak silně děsivý, strach z dopadu silný…pak ale není divu, že nyní jsou věci tak jak jsou. Co se dělo všechny ty roky a jak hluboké jsou jizvy na duši ví jistě každý, kdo prochází takovým rozborem sám nejlépe.

Aby člověk mohl žít smysluplný vztah, který oba zúčastněné povede vývojově kupředu, tedy budou kvést a ne uvadat, na tom je třeba hodně pracovat. Ale jako vždy, vše začíná u jedince, tak i ve vztahu je třeba, aby se člověk sám poznal, cítil jak mu je samotnému se sebou, jak nakládá se svými afekty, radostí, lítostí, atd. Jen tehdy bude schopen toto vše sdílet na společné vztahové platformě, kde se bude setkávat s druhým člověkem. Aby po dobu, po kterou spolu budou kráčet žili vztah, který bude protkán upřímnými emocemi, sdílením a interakcí. Aby se nebáli říkat jeden druhému co opravdu cítí, jak na něj jednotlivé společně strávené situace doléhají a co si z nich odnáší.

Jen takto může vypadat živý vztah, ve kterém budou oba účastníci mít stejný krok, stejná práva a budou si rovni. Jeden druhého nebude chtít vlastnit a přeci se budou mít, budou se vzájemně tolerovat, respektovat a milovat. Budou spolu vzkvétat a chtít prožívat společný čas.

Toto však je investice nezištná, kterou ustojí pouze ten, kdo se do ní ponoří cele, svlékne se do naha a odhalí své nitro do morku kostí. Nalije si se svým protějškem společného kalichu v němž budou všechny doposud prožité dny a situace minulosti bezezbytku vyřčeny, ať už byl jejich scénář jakýkoli. Zadní vrátka nemohou být, jinak se to vše bude vyvíjet na základech, které nebudou pevné a na to není již po druhé čas. Pokud já něco zalžu, pak stejnou měrou bude zalháno mě.

Člověk, se kterým do vztahu vstupuji mi vždy má něco ukázat o mě samém a proto je na mě zda to vidět chci nebo ne. Pokud ano, bude to cesta jistě nelehká, ale pravá ať už s tímto nebo nějakým jiným dalším člověkem. Oba lidé musí jít stejným tempem a oba musí chtít.

Pokud udělám jakýkoli ústupek na úkor sebe sama, tedy ustoupím druhému před sebou, pak musím očekávat, že budu nucen tuto daň si vybrat. Mít sebe na prvním místě není sobeckost, ale nutnost, bez sebe nemohu stavět nic kolem sebe a nemohu být kvalitním člověkem pro druhé.

Stín za oknem

9. října 2017 v 19:35 | Petr Jáchym
Stín je složkou, která v sobě nese informace o nás samých. Jelikož je to složka stinná, tak jsou to ty méně příjemné informace, které mnohdy o sobě nechceme slyšet, nebo nejsme s to je integrovat do našeho vědomí.

Avšak, co takový stín dělá za oknem? Stín je něco, co by měl člověk mít bezprostředně u sebe, měl by s ním komunikovat, tak udržovat v mezích jeho velikost a tím pádem i moc. Stín je totiž dobrý rádce, avšak špatný pán. Pokud se člověk z nějakého důvodu od svého stínu oddělí, začíná přesně v ten okamžik jeho vykořenění, jelikož stín k člověku přirozeně náleží. Obě veličiny, tedy světlo i stín mají své místo v lidském životě a v ideálním případě by měli být v co nejtěsnější interakci, aby se zachoval zdravý a smysluplný vývoj jedince.

Pokud je stín tak daleko, že je za nějakou přepážkou, pak se dá spekulovat o tom, že ten, jemuž náleží před ním utekl a mylně se obává, že tím nad ním vyhrál. O svém omylu bude spraven způsobem obdobným, jakým on se snaží svůj stín přelstít nebo obejít. Je to samozřejmě scestné a z dlouhodobého hlediska neudržitelné prchat před něčím, co je k nám připoutáno neviditelnou nití. Stinné stránky naší existence jsou velmi mocné a silné složky, ale ten kdo o tomto nemá povědomí jistě nemůže jim takovou moc přiznávat.

Ale zpět ke stínu za oknem…existuje krásné pořekadlo: Víš, čím trápí ďábel duše v pekle? Nechává je čekat. A přesně tak to bude se stínem za oknem. On totiž nečeká, ale nechává čekat toho, kdo se před ním uvěznil ve svém domě a tím, že není u svého majitele, který ho nekultivuje stává se ďábelským. Avšak ten onen jednou bude muset vyjít a naproti vchodu bude stát stín, pokud vyjde záhy po tom, co ho opustil…bude-li vyčkávat předlouho bude kolem jeho domu už jen tma, jelikož stín roste každým dnem víc a víc. A pak dojde ke konfrontaci, která je nevyhnutelná a její síla se bude rovnat úměře času, který člověk na místo stínu věnoval něčemu jinému.

Celá věc vypadá tedy tak, že když se člověk jakýmkoli způsobem dostane do střetu se svým stínem neměl by ho od té doby už nikdy pustit ze zřetele natolik, aby se mu vzdálil ze zorného pole. Měl by s ním komunikovat a chtít znát jeho názor na to, jak se věci mají a to konfronatovat se svou světlou stránkou. Avšak nesmí ani jednu z těchto veličin chlácholit či vyzdvyhovat. Cesta života vede středem mezi nimi, ideálně co nejrovnoměrněji zatížena světlou i tmavou stránkou.

Vůle žít

2. října 2017 v 15:14 | Petr Jáchym
Vůle žít je člověku od narození víc než vlastní...je to nejpřirozenější vlastnost par excellance, byť si ji přímo neuvědomujeme. Ale jak stárneme, tak se vůle žít v dětství tak znatelná postupně někam vytrácí….

V lidském životě se stane v určitý okamžik obrat...vše bezstarostné, které tak samozřejmě plynulo náhle je komplikované a překážky na cestě jsou stále těžší a těžší. Energie ubývá, vztahy nefungují a vše šedne a černá. Člověk ztrácí náboj a vůli k čemukoli, mnohdy až k samotnému žití.

Tento stav je známý, je to stav poledne života, kdy se jeho trajektorie sklání k druhé polovině na cestě od startu k cíli. V tento okamžik se mnoho věcí prověřuje, láme a my jsme bezbranní a opuštění…okolím, světem, sebou. Není nic než prázdnota, bezedná prázdnota, zmatek, chaos a velmi často se k tomu přidají i nejrůznější katastrofické scénáře, aby si tuto pasáž člověk uvědomil opravdu do plných. Je to nutné?? Ano, je to nutné! Jelikož člověk je tvor, který si myslí, že vše vymyslí, nahraje si nějaký odposlouchaný blábol do hlavy a bude mu zase fajn, ale to je omyl. Takto to nefunguje, alespoň ne ve světě pravém.

Na to, aby se člověk dostal k smysluplnému životu, musí v sobě najít k němu vůli. Ta je však velmi prchavá a abstraktní veličina. Nedá se koupit, nedá se nahrát a nedá se vymyslet. Dá se pouze získat cestou skrze stav, ve kterém se nacházím. Pokud jsem ztracen, je mi blbě, tak je třeba vstoupit do konfrontace se sebou a přiznat si, že strůjcem svého vlastního stavu jsem já sám a blbě je mi především ze sebe, jelikož to jak jsem doposud žil a choval se nemůže přinášet žádné jiné plody než tyto. Ano, zní to šíleně, ale jen skrze své vlastní stavy se mohu dostat k sobě a tam, ve své bolesti a tmě hledat světlo vůle, které mě vyvede z krize ven.

Vždy je člověku dána síla něco spatřit a s tou jde ruku v ruce i síla toto změnit. Bude to těžká změna, bolestivé odbourávání mnoha a mnoha navyklých vzorců a iluzí, který si člověk stavěl jako věž a ta nyní zemětřesením je zbourána až na pevné základy, mnohdy i ty jsou narušeny. Je to období žalostné a hrůzné, ale v sutinách, které se budou přerovnávat a zjišťovat, co z nich smysl má použít do další stavby a co ne se leccos najde a mnohé se nám oživí, jak to s tou danou věcí u stavění bylo…v tom je podstata léku.

Největší tma je vždy před úsvitem, proto když bude člověku nejhůře, tak ve své beznaději, opuštěnosti a chaosu najednou ucítí něco, co doposud nepoznal. Bude to bod, který je čímsi, co má nějaký smysl, co nese nějakou informaci a byť to nemá jasné kontury, tak i naději. Toto je zárodek nového uskupení, který se vynoří z moří nevědomí a jeho součástí bude i vůle, která bude člověka provázet na cestě jeho dalším životem. Je to bod, který se dá pouze zakusit a nalézt tím, že si pro něj člověk dojde až na kraj svých sil. Neexistuje zkratka jak ho získat, neexistuje intelektuální výplod, který by ho vymyslel a je nesmyslem dělat o tomto dohody. Jediným smyslem a cestou je jít a najít poklad ve troskách svého chrámu, který v nás stojí toho času na mýtině v černém lese.