Prosinec 2017

Moje hvězda

31. prosince 2017 v 15:15 | Petr Jáchym
Řekl bych, že je to spíše hvězda ve mně než moje hvězda, co ve mně svítí. Je to něco přirozeně daného každému člověku, jeho duše, která mimo jiné i světle září.

Avšak hvězdu není možné si přivlastňovat, jelikož ona má v důsledku spíš nás než mi ji. Když září je nám dobře a jsme plni energie, když nezáří jsme skleslí a pesimističtí. To jak září, nebo nezáří navenek z nás a jak ji vnímáme je do jisté míry dáno nastavením vnitřního světa uvnitř naší psychiky. Jsou to jakési vnitřní přepážky, které v sobě máme a ty světlu brání dostat se plně navenek. Někdo má tyto bariéry propustnější a někdo je má zase propustné méně.

Ani jedno není dobré nebo špatné, je to tak prostě každému jedinci dáno a je na nás, jak k nim a tomu všemu v sobě budeme přistupovat a uvolňovat hranice, aby světlo mohlo přirozeněji vystupovat ven. Práce na své vnitřní krajině si žádá člověka celého a přítomného. Je třeba to, co se v nás děje žít a projít všemi aspekty, které se vynořují ven…a že se budou vždy vynořovat špatné i dobré je věc přirozeně daná. To, že se s tím člověk dnešní doby jen těžko smiřuje je věc druhá a je to na škodu pouze tomu člověku, nikoli onomu procesu v nitru se odehrávajícímu. Ten si najde cestu ven vždy a hvězda uplatní své světlo, které má v tom daném životě u daného člověka vysvítit.

Svit hvězdy v nás má jeden aspekt, její světlo je velmi silné a naprosto přímočaré. Jakmile svitne, tak vše nač dopadne nazve tak, jak je a osvítí vše pravdivě a ne jak bychom to chtěli mít dle představ. A v tom je ten velký lék, avšak i problém. Jelikož vědomí, které není připraveno vidět tuto zář a přímočarou pravdu reality může být zavlečeno do velké deziluze, ze které se jen velmi těžko dostává ven.
Proto je třeba pracovat na obrodě vnitřní krajiny, aby se rozebíraly bariéry a světlo se dostávalo na svět postupně a člověk si zvykal na jeho intenzitu i míru jeho dopadu. Tak bude moci vše, co mu vynáší z hlubin postupně integrovat a předejít tím zkázonosnému stavu, kdyby se světlo bez varování vřítilo do jeho života.

Pokud si člověk navykne vést vnitřní dialog se svým nitrem skrze pocity a emoce, které se v něm dějí, bude tak kultivovat svůj kraj a připravovat ho na příchod hvězdného světla, které ho ozáří svým magickým svitem. Taková práce bude jistě dříve nebo později odměněna a přinese ovoce, které k životu náleží.

Melodie srdce

18. prosince 2017 v 23:26 | Petr Jáchym
Člověk mnohdy ani necítí to slastné zapíchnutí Amorova šípu do jeho života. Respektive není sto ho rozeznat, jelikož již toho času nějakou dobu je ošálen sílícím se tónem melodie lásky, která značí nevyhnutelné.

Je to duševní inscenace, která upletla tuto síť proto, aby se stalo co je nutné k jejímu vývoji. Zdá se, že byla již dlouho ve stavu stagnace a její prostor se neustále zmenšoval utlačováním intelektuálních složek v ní zastoupených. Proto se dostává do života láska a její neomylný zásah do všedních pořádků a zaběhnutých vzorců, které pozbyly po dobu své dlouhodobě neměnné existence svůj význam.

Melodie srdce člověka pohltí a ošálí dokonalou iluzí, v níž se ztrácí a je prost intelektuálního úsudku. Strážný v něm, který dříve pečlivě střežil a filtroval vstup čehokoli nového a neobvyklého držel duši v zajetí a ta tím pádem chřadla a strádala světlo světa a sdílení, potravy k vývoji jí tak nutné…nyní otevírá brány srdce a člověk se nadechne plnými doušky čerstvého vzduchu a to ho osvěží. Takto probrané vědomí se rychle nadchne a vystoupá k metám, kterého dříve nebylo pro svůj žalář schopno.

Tak, jako vstupují nového vjemy dovnitř a ohlašují nové pocity a emoce, tak se však dávají do pohybu i podprahové stinné stránky v nás, aby se utkaly s pro ně velmi nebezpečnými novostmi, které jsou neakceptovatelné pro zavedené pořádky.

Je to dávná báje o Amorovi a Psyché, jenž sami prožili slastné období a pak nutný pád, který je s každou iluzí úzce spjat a nutně ji uvádí do rovnováhy s tím, co ji z druhé strany vyvažuje. Jsou to mnohdy intriky a nástrahy kolem romantických balad a písní paní lásky, která doprovázena svými pěvci a pištci prochází krajem lidí od dob počátků lidského rodu. Avšak přichází proto,aby po době chmuru a strastí přinesla nový vítr, ale i ona stejně jako přišla tak zase odejde a nechá člověka napospas jeho osudu, aby se sám mohl vypořádat se svým životem. Toto období se hojně nazývá jako pád zamilovanosti.

Mnohdy se v romantických příbězích stává, že dochází k metaforické smrti jednoho z aktérů a to je přesně bod, který má svůj smysl a je daní za euforickou náladu, kterou se člověk na začátku, kdy zaslechl melodii srdce nechal zlákat do osidel, v nichž nyní bude nucen třídit zrno od plev a po nějakou dobu ve stavu velmi tristním splatit svou odvahu, se kterou prožil to, co by se bez nutnosti jeho nitra nemohlo udát. Na dalším stupínku zajisté čekají další odměny, jelikož spravedlnost tohoto procesu je nezměrná. Ten, kdo se odváží následovat i přes svou momentální strast tok své řeky bude níže po proudu za svou odvahu odměněn dalším dobrodružstvím.

Na hraně

10. prosince 2017 v 19:08 | Petr Jáchym
Jakmile se člověk podívá sám do sebe a spatří to, z čeho je sestaven ocitá se na hraně svého bytí. Na to, co uviděl není možno zapomenout a dveře, které do míst vedou již nejdou nikdy dokonale zavřít.

Krajina, která se rozprostírá uvnitř lidské duše je velmi rozlehlá a dokonale protikladná. Je to místo, spletité abstrakce a deziluze, kde se míjí vše logické. Zákony, které zde platí mají jiný směr než zákony chtěné ve světě venkovním, tedy vně lidského nitra. A přeci jsou tyto světy provázané a v symbióze. Hrůza toho celého spočívá v tom, že najít komunikaci těchto dvou světů je velmi fyzicky bolestivé, náročné a nejen intelektuálně nebezpečné. Není zde v důsledku nikdo, kdo by tyto kroky mohl ukonat za nás a mnohdy tam není ani nikdo, kdo by pomohl, jelikož většinový člověk raději věnuje úsilí udržet dveře zavřené, aby se obsahy nedostaly na světlo jeho života.

Je to pochopitelné, jelikož první obsahy, které se ze dveří vyvalí jsou ty nejhorší, je to jako nakvašené mléko, které dlouho kyslo a pak se roztrhne tlakem obal. Nejdříve se vyvalí puch, hniloba a pak cucky z toho, co se urodilo. Není na tom nic divného, avšak už toto jen představě odpudivé. Normální je však nenechat mléko zakysnout a když už ano, tak ho nenechat explodovat. I v tak banálním příměru bude mít lidský rozum dost dobrých výmluv jak se to stalo proto či ono a ne proto, že ho prostě on nereflektoval. Tak to je a ne jinak, že každý je strůjcem svého vlastního konání, nálad a dění kolem sebe díky tomu, co se děje uvnitř.

Po vstupu do sebe se člověk nachází na velmi úzké stezce, která je hraniční mezi dobrem a zlem, tmou a světlem. Takové je uspořádání přírody, tak se opakují události dějin a tak se děje v každém lidském životě. Avšak člověk dnešní doby již dávno zanechal uzlíček s těmito danostmi někde uložen a raději se začal věnovat myšlení a venkovním choutkám, které ho umě odvádějí od sebe samého a on se jako ovečka omámená dobrým senem nechá vláčet za jeho vůní. Ti, kdož procitli vědí, kam je ovečka vedena a co je na konci cesty, kam je otep sena tažena…

Cesta v sobě je cestou hraniční a osamělou disciplínou, zužující život na každém kroku pro toho, kdo není přítomen nebo pro toho, kdo se snaží lstivě najít zkratku, jak je tomu navyknut na mnohých místech své cesty každodenní. Avšak struktury a zákony vnitřní cesty jsou jiné a hrana je tak ostrá a zanedbatelná, že každý chybný krok může znamenat nenávratnou katastrofu v podobě smrti. Ne až tak fyzické jako té duševní. A být duševním mrzákem je něco, co je jistě nepováženou.

Existuje mnoho rad a výmluv proč na tuto cestu nenastupovat, ty jsou jistě dobré a platné avšak jen pro toho, komu se dveře doposud neotevřely. Ten, kdo byl vyzván a povolán nechť neotálí, jelikož cesta i přes svou krkolomnost je tím, co vede směrem ke smyslu, světlu, napojení na sebe a zvládání svých nejrůznějších pohnutek, které v sobě má. Podle mého je toto vnitřní kultivování a zdolávání nástrah jedním z léků, jak prožít smysluplný život se zdárným a úctyhodným odchodem. Jen skrze sebe se dostanu k sobě, jen po balancování na úzké hraně získám rovnováhu a o tu zdá se jde.