Leden 2018

Čeho se bojíš?

27. ledna 2018 v 9:47 | Petr Jáchym
Strach je veliká veličina - avšak člověk se nemá čeho bát, pokud se nebojí sám sebe. Faktem však je, že my lidé jsme plni strachu až po okraj.

Kořeny toho vedou už k mýtu o Adamovi a Evě, kteří nebudou-li poslušní mocnosti vyžene je z ráje. A na tom se postavil pra-vzorec naší kultury celkového dědičného nastavení, který byl mnohými užíván pro držení moci nad svými ovcemi. Dnes tomu není o mnoho jinak, jen už to není do takové míry církev, jako korporátní společnost.

Člověk od narození prochází mnoha a mnoha zákazy, příkazy a tím co musí…to by nebylo samo o sobě až tak špatné, výchova je třeba. Je však nutno přihlédnout na formu, kterou se výchovného obsahu dosahuje, to už je horší. Často je ona založena na strachu, že pokud člověk nebude hodným podle představ svých vychovatelů, pak bude zatracen a tím opuštěn a sám.

Avšak později každý člověk, který se chce probojovat svými strachy k sobě samému zjistí, že není ničím jiným, než samostatnou jednotkou, která sama sebou a za sebe prostě a jednoduše je. Toto zjištění je jednou z příčin strachu, jelikož být sám za sebe, rozhodovat se skrze sebe na základě svých emocí, jít proti skupině, která svým chorobným intelektem jednotlivce ohrožuje je něco nepředstavitelného. Kor v době, kdy všemožné celky stmelují naprosto nesourodé jedince do týmových skupin v nichž předělávají násilně jejich přirozené nastavení a dodávají jim silou loga společnosti vyšší pocit hodnoty než mnoho jejich členů má.

Berme na vědomí, že lidstvo je plné strachu a proto i když se o tom nemluví, tak se často bojí takových věcí jako je samota, nedostatečnost, méněcennost, smrt,… Všechny tyto danosti jsou danostmi přirozenými a patří stejně tak k životu jako radost, štěstí, žití,aj. Nicméně ten, kdo nepoznal obě polarity celku není sto celek zaznamenat. Tudíž stejně jako ten, jenž neokusil nenávist není schopen opravdové lásky tak, ten, který se bojí není opravdu svobodný a nežije plně.

V důsledku není možné zodpovědět čeho se člověk bojí, jelikož to zcela určitě neví, protože nenazírá dna nezměrné hlubiny sebe sama, aby rozlišil, kam kořen jeho strachu sahá. Obecně je to strach ze svého stínu, tedy toho co je nám tak vlastní a mi o něm mnohdy nevíme vůbec nic. A tak tento mocný činitel vysílá všemožné signály a scénáře do vědomí, pojí se na věci v hmotném světě a my tu se bojíme toho, tu o toto a jindy zase o něco nebo něčeho jiného. Vždy je to však jeden strach s mnoha hlavami.

Bojovat se strachem není lehká disciplína, ale není nemožné v ní obstát. Na to, aby se do ní člověk mohl pustit bude třeba dostat se do kouta, v němž se strachy podělá a jelikož nebude už moci kudy kam ustoupit, tak bude muset skrz... zaútočí na svůj strach pomocí zautomatizovaných instinktů zvířecího charakteru, v nichž je prost intelektuálního úsudku. V ten okamžik začne zlom obnovy s následnou nutnou kultivací zaběhlých vzorců v něm uskupených.

Vnitřní hlas

18. ledna 2018 v 20:20 | Petr Jáchym
Pamatuji si dobře jaké to bylo, když se z ničeho nic v mém životě začal vynořovat vnitřní hlas. Respekt k jeho kritičnosti a údernosti byl na místě. Dále pak zjištění, jak automaticky jsem vstoupil do jeho scénáře…jehož nevybíravost je mu tak blízká a důsledky z toho pro člověka nevyhnutelné.

Co je to za hlas a odkud pochází? Je to hlas duše vystupující z nitra lidské psychiky. Doba, v níž se začíná ukazovat je již obtěžkána novými zítřky, jimž se člověk zcela legitimně brání. Nejen proto, že na konfrontaci sama se sebou není nikdy vhodná doba, ale hlavně proto, že začíná být jasný směr, kterým se povedou události na obzoru se rodící.

Ten směr byl, alespoň u mě v té době vnímán tak, že mě hlas chce srazit na kolena a ukázat sílu, s níž mě vlastní. Byl jsem jím jak režírovaný. Přirozeně jsem ničemu nerozuměl a tak jsem se s ním začal vnitřně hádat. Avšak jeho moc byla tak enormní a jeho hra tak lstivá, že jsem si nemohl být nikdy jist tím, že jsem se ho zbavil. Jelikož přesně v okamžiku, kdy jsem na to pomyslel jsem dostal další příděl. Zpětně vidím, jak prozíravě si mě dávkoval.

Dnes vím odkud tento hlas zněl a jak geniální bylo to, co způsobil. Jistě to říkám s nadhledem po letech niterné vnitřní práce a po průchodu míst, kam mě stáhl. Avšak bez toho bych zkrátka nebyl tam, kde jsem a tím čím jsem. Dokonce jsou dny, kdy jsem nesvůj když neslyším jeho slova a bojím se, že jsem ho ztratil pokud se nějaký čas neozve. Dříve jsem dělal vše proto, abych ho nezaslechl.

Tento vnitřní hlas je hlasem, který k nám přirozeně patří a je tudíž třeba se k němu hlásit a poznat ho. Vést s ním dialog, abychom věděli jak jsme na tom uvnitř sebe, jak se daří naší psychické stránce. Ostatně je to ona, v níž vše začíná a ovlivňuje celý náš život…

Bylo by pošetilé vyprávět, že když nás hlas táhne k sobě, že to není bolestivé, šílené a hrozné…je však nutno si k tomu přiznat, že tento průběh je díky lidské paličatosti. Jelikož tento hlas každý z nás dobře zná. Často s ním hovořil jako malé dítě, aniž by to věděl. A pak, když ho nepotřeboval, tak ho odvrhl. Ten mezitím vyrostl stejně jako my a proto je i jeho síla tak veliká. Tím je daň, kterou mu platíme úměrná naší nevšímavosti k němu v době, kdy ještě hovořil smírným a nápomocným tónem.

Po překonání boje s nejrůznějšími vnitřními nástrahami a projití chaosem se však nakonec člověk s hlasem potká v smírném bodě; jelikož v důsledku je nutno vědět, že kdyby duše neměla schránku lidství, tak by toho sama mnoho nedokázala. Avšak toto ona vyzradí až v době, kdy pro ni samou je hluboká konfrontace nekomfortní a až člověka spraví o všem čeho je mu třeba.

Absolutní nula

10. ledna 2018 v 22:16 | Petr Jáchym
V dnešním světě se stane člověk absolutní nulou velmi snadno a rychle…jistě je to bolestivé, když si vyslechne takový verdikt, avšak jednou za něj bude děkovat, jelikož to je přesně to, co ho vynese blíže k lidství.

Označit někoho absolutní nulou může pouze ten, kdo je sám takovým člověkem, nikdo jiný. S největší pravděpodobností to bude egoisticky zaměřený jedinec, který postrádá jakoukoli reflexi, včetně sebereflexe. Pokud by tomu tak nebylo nikdy by toto nemohl vypustit z úst. Nikomu nepřísluší hodnotit druhé, ale když bychom poněkud ustoupili z tohoto pravidla, tak hodnotit druhého můžeme jen skrze sebe. Do jaké míry se cítím, do té míry mohu druhého vnímat.

Materiálně šílený svět označí absolutní nulou především toho, kdo se nepachtí za majetkem, nebaží se po oceněních v teamu a neměří svou hodnotu výší svého konta. Dělá to proto, jelikož je třeba, aby na něm bylo napojeno co nejvíce lidí, kteří se budou účastnit této hry. Kdo se jí neúčastní je odepsán. Avšak to je hlavní chyba takového světa, jelikož přes své jednosměrné zaměření nereflektuje podprahové děje, neví nic o druhé straně mince, kterou se opájí.
Věci se mají tak, že egocentricky zaměřenému vědomí je vlastní smést vše, co mu stojí v cestě, pošlapat, ponížit, urazit a zahnat do kouta…je to velmi nekompromisní veličina.

Nicméně člověk, který byl z této sorty vyčleněn bude tím, kdo ve finále bude posílen. Ale se stane opravdu absolutní nulou, tedy ničím…rozpadne se na prvotní částečky hmoty (psychicky) a to jen proto, aby se mohl znova složit do nové vnitřní podoby a z ní začal vystupovat a jednat.
Čas absolutní nuly je vleklý a bolestivý, je to období plné temnoty, utrpení a bolesti. Protože jak se bortí staré vzorce, tak je člověk paralyzován a dezorientován. V dohledu není nikdo, kdo by mu pomohl a podal pomocnou ruku. Jelikož ti, kdož ho hodili přes palubu se přeci neotáčí. Avšak to je dobře, jelikož jen díky tomu, že bude nucen nasměrovat síly sám do sebe najde zdroj, který ho z tohoto vyvede.

Po dostatečně dlouhém nulovém stavu se najednou dají věci do pohybu a přibude i tu a tam někdo, kdo bude nápomocen na cestě k pochopení nových nastavení. Doposud trvající černo-černá tma začne mít dýchatelnější vzduch a pomalu se začne vše kolem dávat do pohybu proto, aby mohlo začít svítat. Nacházet se v pozici absolutní nuly je jedním z největších dividend, jelikož je to výchozí bod, z něhož se člověk může vydat do všech směrů dle své vlastní vůle, kterou díky tomuto ponížení získal.
Ostatně je to bod, do něhož se budou muset dostat všichni, kteří chtějí vézt smysluplný život a chtějí znát nejen svou intelektuální stránku, ale i stránku duševní, která dává minci života druhý rozměr smyslu.

Slib

5. ledna 2018 v 9:29 | Petr Jáchym
Jakmile tě přepadne beznaděj a ztráta smyslu v dosavadní vzorce, které žiješ a jakmile tě začnou dusit lidé, kterým jsi obětoval svůj čas a oni tě za odměnu jen vysávají dej si slib, že takto už to dál nejde a budou věci jinak za každou cenu.

Život je příliš krátký na to, aby se přežíval. Být neustálou obětí je sebedestruktivní a upíři kolem tebe, kteří jen sají nikdy sami dobrovolně nepřestanou. Kolo s běžící myší se zastaví až v okamžiku, kdy myš pojde. Nedopusť to.

Mnoho vztahů, které prošly slibem manželským vypadá přesně v podobném módu, jeden se obětuje pro druhého...ten se na něm veze a nedělá nic jiného, než že častuje svou obět proto, aby se mu nedostala ze spárů. Dokonale Sadovské a přeci tak časté, jistě i nutné. Jinak by se to v tak hojné míře nedělo a pak je pravdou, že každá obět má nutně svého násilníka. Avšak směr toto má pouze jeden.

Napadlo někdy někoho, kolik toho způsobí sebezapření, citové vydírání a neustálé obětování se v lidské psychice? A nejsou to přesně tyto bloky v ní, které vedou k nejrůznějším druhům zhoubných těžko léčitelných civilizačních chorob? No něco na tom asi bude, když je tolik vztahů dysfunkčních a vyskytuje se tak obrovské množství nemocí, se kterými si moderní medicína ví rady jen potud, pokud řeší důsledek a ne příčinu. Jelikož mnohdy příčinu nenalezne, hledá-li ji vůbec.

Jakmile člověk ve svém vězení procitne musí ven, jelikož každý den, kdy bude na svobodě přinese smysl do jeho života. Bylo by jistě bláhové namlouvat si, že smysl je jen příjemný, ale k tomu si každý už dojde sám, jaké jsou cesty svobodným životem. A nemyslím tím svobodným mimo vztah, naopak. Svobodný je člověk pouze tehdy, pokud má sám sebe. Jen za takové podmínky, že se poznal a naučil se sebou být může navázat smysluplný a hlavně rovnocenný vztah, který bude založen na vzájemné rovnosti, toleranci a empatii.

Cesta k tomu vede skrze sebedůvěru, sílu a touhu být sám sebou. To jsou atributy, které zaručí volnost ve vztahu, jelikož člověk, který má sám sebe nepotřebuje vlastnit druhé. Ten, kdo je vnímavý a citlivý k sobě i svým potřebám nedopustí nikomu, aby ho pasoval do role oběti. Ostatně takové lidi, jakmile se změní minulé vzorce již nebude nutno potkávat a bude možno kráčet hrdě životem směrem k nejistým zítřkům, ve kterých je pro jejich nejistotu nespočetné množství možností.