Únor 2018

S tužkou v ruce

28. února 2018 v 21:15 | Petr Jáchym
Pamatuji si jak jsem stál s tužkou v ruce nad papírem, velkou čtvrtkou na kterou jsem se chystal obkreslit kruh do něhož budu kreslit. Mozek jel na plné obrátky a konstruoval myšlenky kudy se bude ubírat k podobě kresby.

Jednalo se tenkrát o můj téměř první obraz, do kterého jsem se v dospělém životě pustil - o mandalu. Byla to součást mé práce na sobě. Proces sebepoznání se tehdy dostal do nehybné fáze z níž bylo třeba přestoupit o kus dál a obrany, které jsem v sobě měl již nepovolovaly konvenční terapeutický posun.

Přesně si vybavuji ty myšlenky, které měly v plánu udělat pravidelný harmonický obraz, takový, aby byl podle představ nebo nějaké předlohy. Avšak jakmile byl na papíře velký prázdný kruh a vedle něj pastelky, kterými jsem hodlal kreslit nic se nekonalo. Hlas utichl, myšlenky postavené před proces se neproměnily do vykonstruovaného obrazu…a já jsem byl prázdný jako mandala přede mnou. Alespoň něco s ní měl společného.

Bude třeba si zde přiblížit, co je to ta mandala - je to obraz duše. To, co je uvnitř kruhu je vědomí, naše momentální já. Neznamená to, že když je naše, tak ho známe a umíme ho zobrazit, Podstatou kresby mandaly je nezištně vyobrazit pocity ze sebe…zachytit onen dílec nás samých a ten do kruhu zaznamenat.

Takže jsem vzal pastelky a kreslil…uznáním prázdnoty a nevědění, co mám vlastně kreslit se mé počínání značně uvolnilo, jelikož tím jsem se dostal do procesu nezištné tvorby. Tedy do stavu bezmyšlenkového, což je jediný možný stav, v němž se může duše svobodně projevit. Když se takto projeví je pro člověka znalého věci, tedy terapeuta duševní obraz velmi důležitým nástrojem skrze nějž vidí, v jakém stavu se nitro jedince nachází. To pozná díky skladbě barev, jednotlivých zakreslených sekcí, intenzitě tahů tužky, atd.

Dalším důležitým aspektem této činnosti je vůle, se kterou člověk kreslí, jelikož už jen tím, že se do tvorby duševního charakteru pustí nejenže přiznává existenci této instance v sobě, ale dává jí i možnost se ukázat na světle.

Duše je orgánem,který nemá vědomě předepsané tvary, nemá předem určené barvy, není nic předem dáno čím by měla být. Je prostě taková, jakou ji člověk v daném okamžiku zobrazí se všemi momentálními náležitostmi. Zítra bude jiná a jindy opět jiná díky svému přeskupování. Duše neodpovídá představám a nedá se vymyslet, proto je třeba přistupovat s tužkou v ruce k tvorbě jako k něčemu mystickému a dát prostor tomu něčemu v nás, aby se vyobrazilo tak, jak je mu zrovna vhod. Nic zaznamenaného není špatné, vše má právo na život. Díky následné analýze se člověk skrze pocity, které v něm taková tvorba vyvolá dozví podrobnosti o tom, co se za oponou udává.

Energie

16. února 2018 v 15:09 | Petr Jáchym
Téma ve své pravé podstatě tak banálně jednoduché, až svou bezmeznou složitostí téměř nedovolí o sobě psát. Energie se jen tak lehce odhalit nehodlá. Už jen to, že se o ní píše a pojmenovává jí dává formu a tím ji devalvuje.

Energie je nejsvobodnější, když se může hýbat svým směrem, tempem a stylem jí daným. Tak může přirozeně naplňovat to vše co ovlivňuje. V důsledku nic než energie není. Tak je energie vším a pokud je něco vším tak musí být zákonitě ničím. Jelikož vše a nic jsou dvě strany jedné mince.

Na jistém stupni pozorování je to shluk prvků dvou polarit, které se vzájemně přitahují, respektují, bojují spolu a tak svou interakcí drží strukturu pohromadě. Je to celé hypotetické, jelikož tato entita je neustále se měnící do všech stran, rostoucí a ubývající, houstnoucí proto, aby rázem mohla řídnout. Je něčím dokonale neuchopitelným a měňavým. Je vše prostupující a nachází se ve všech skupenstvích, ovlivňuje vše živé i neživé na Zemi i mimo ní.

Je mnoho nauk, které si na ní vystavěly svou doktrínu, New age šíří nauku o pozitivní energii, pomocí níž učí, jak si přát lepší život a štěstí v něm. To celé je hloupost a nesmysl, jelikož ve výsledku je to asi tak málo pravděpodobné, jako bychom si přáli den bez noci. Ale i tak to funguje, jelikož lidé si přejí skrze mozek scénáře, které se jim v tom samém mozku iluzorně plní. Avšak přes svou krátkozrakost a fascinaci tímto fenoménem nevidí, jak druhá polovina té samé energie za jejich zády spřádá sítě, aby si takového sobeckého jednostranně zaměřeného vykuka podala o kus dál.

Existuje známé pořekadlo: "ke každému daru boha Slunce klade ďábel svou kletbu" a tak je to přesně i s energií. Tudíž ji buď budeme brát takovou jaká je, tedy ve své bipolární celosti a tak ji budeme do svého života vzývat a ona nám bude nápomocna přesně tak, jak je třeba a nebo ne a pak…to ať si každý pozná.

Energie je velmi mocná a je jistě velmi diskutabilní odkud pochází, co ji produkuje a kam směřuje. Nicméně je to něco nezměrného a respektu hodného, což může potvrdit každý, kdož k životu přistupuje dospěle a poznal větry vanoucí v místech za oponou běžně vnímaných konvenčních návyků. Plout na vlně tohoto a cítit onu sílu je něco jako šílenství a extáze v jednom. Svou měňavostí a neustálým vznikáním a zanikáním v čase, střídáním barev nálad a pocitů dodává životu nepředstavitelné spektrum vjemů a síly.

Jsem přesvědčen, že proud energie ví, kam míží, že ví co dělá a že následovat ho a být v jeho pohybu je něco, co dává smysl...jelikož nebýt v něm je stát, nerozvíjet se a tím zaživa hynout a lpět na místě, kde se člověk usadil. Je na každém, zda do tohoto zdánlivě šíleného toku skočí a je tak na každém, jakou míru energie ve svém životě zakusí.

PsyArt by Petr Jáchym

16. února 2018 v 13:27 | Petr Jáchym
Osobní obraz je něčím, co se dotýká přímo osoby člověka, kterému je obraz určen. Autor Petr Jáchym se věnuje poměrně netradiční formě umění. Sám svou tvorbu nazývá jako PsyArt - Obrazy duše.

Jak už název napovídá je takto mapováno to v nás, co nám není mnohdy moc jasné a známé a přeci to s námi velmi úzce souvisí; naše nitro. Obraz je tedy otiskem té abstraktní bytosti v nás lidech, která skrze nás promlouvá a určuje naše konání, aniž bychom tomu přikládali vůbec nějaký důraz nebo o tom věděli.

Díla, která takto vznikají jsou nejen velmi osobní, ale zároveň velmi progresivní. Jsou vždy zacílena tak, aby člověku v čase, kdy si obraz nechá vytvořit a v době následující živě zrcadlila to, co je mu třeba k duševnímu vývoji. Postupně tak uvolňovala ty složky, které je třeba v sobě poznat a ty vlastnosti nebo návyky, které je třeba reformovat. Celý proces tvorby vzniká na základě přenosové energie mezi zadavatelem, autorem a plátnem, přičemž autor je nestranným zprostředkovatelem procesu.

Celá tvorba vzniká v bezmyšlenkovém módu, což je pro vyobrazení duše velmi příhodné. Je to něco jako sen, který se také ukazuje ve stavu, kdy mozek není vědomě aktivní. Tak vznikne abstrakce, která zdánlivě nedává žádný konkrétní smysl. Směs čar nebo cákanců, jak se může toto umění zdát. Avšak pro pozorovatele, který k obrazu přistoupí a je ochoten dialogu s ním, ukáže svůj hlubší obsah skrze pocity, které jsou schopny a ochotny ho vnímat.

A v tom je ten klíč, jelikož tvorba je pocitově emocionální, tak je určena těm, kdož se dovolí vydat se na pouť za hranicí konvenčního vnímání…do krajiny energie, barev, emocí a pocitů. Touto otevřeností se začnou spojovat jednotlivé dílce obrazu v celky a nitro rozehraje tanec představ a cítění ukáže to, co se v obraze pro daného člověka ukrývá. Jelikož je lidská duše v nejzazších hlubinách společná, tak každý takový obraz přináší informaci snaživému pozorovateli za jeho odvahu a otevřenost.

Je diskutabilní, kam se tato disciplína řadí, zda do umění nebo do psychologie..a je pravdou, že z hlubinné psychologie autor čerpá a skrze své nitro nechává volně protékat vše, co je třeba na zákazníkův obraz vyjevit v míře takové, aby ho jeho duše přijala. Faktem však je, že i umění je jistým způsobem terapie a psychologie je v jistém ohledu uměním. Oboje je však živé a v životě má své místo; a o život jde v lidském účinkování na prvním místě. Nu a umět žít je nejvýše položeným uměním.

Udělejte si tedy každý sám názor o tom, jak na vás obraz působí…pozorujte nezištně, bez myšlenek, dívejte se jakoby za něj. Soustřeďte se na dech a nechte pocity v oblasti břicha promluvit co vám chtějí sdělit. Pokud si to dovolíte obraz Vás natáhne do sebe a ukáže mnohovrstevnou strukturu z níž je stvořen, stejně jako vy.
(odkaz na článek vydaný na portálu iUmění zde: https://www.iumeni.cz/clanky-recenze/umeni-a-design/2018-psyart-by-petr-jachym/ )

Žít svůj život

11. února 2018 v 9:29 | Petr Jáchym
Abych mohl žít svůj život musím se sám sebou stát. Pokud sám sebou nebudu těžko budu moci nazvat, že je život můj, neboli mnou pro sebe žit. Avšak jak málo se máme, tak málo žijeme své životy.

Je dobrým pravidlem, že neustále něco musíme, jsme pasováni do nějaké role a to od útlých ranných let. To je v pořádku, dítě musí být vychováno a reformováno. Ale vzorce, které toto určují jsou mnohdy velmi silné a zabarvené vlastněním rodičů a tím jim zprostředkování smyslu jejich života. I to se dá pochopit. Mnoho lidí žije emočně prázdné životy a tak narození dítěte jim dává jistý přesah, směr a smysl.

Z těchto slov je již cítit jakási počínající zhoubnost, která se poklene dlouho lidským životem. Jelikož jakmile je dítě něčím smyslem, pak znamená, že do té doby onen člověk smysluplný život nežil. Tudíž se nabízí otázka, co by se stalo, kdyby rodič dítě dobrovolně popohnal do života, aby žilo svůj život a bylo tak silným jedincem, jako se to děje například ve zvířecí říši... Takový rodič by ztratil smysl a neměl by proč žít.

A tak zde máme éru, kdy se již i po mnoho pokolení rodu základní vazby rodič-dítě neukončují ve zdravý moment, aby mohly pokračovat v jiném přirozeném módu, ale jsou přetahovány a napínány. I toto je důsledkem celospolečenské bezvztahovosti, partnerské nestálosti a plytkém přežívání.

Aby mladý muž nebo žena mohli žít svůj vlastní život musí se vymanit z pout v nichž jsou často chyceni. Mnohdy takovému zjištění musí předejít krize, která způsobí pohled do vykořeněného nitra a zjištění přežívání podobnému jako žijí ti, kdož mu ukazovali jak se má žít. Bolestivé to bude v tom, že čas je již za limitem, kdy se měla tato přirozená interakce udát a stane se z podnětu druhého pólu. Tedy bude s ním muset vyrukovat přerostlé dítě, že je čas nastavit vztahy jinak. Reakce rodičů bude jistě velmi nesouhlasná a mnohdy i velmi afektivní nebo lítostivá. Jak se s tím člověk vyrovná je na něm, cesta však vede pouze ven skrze střed, jinak bude udušen.

Žijeme v době, kdy pyramida lidských rodů dosahuje svých vrcholů a její stabilita je více než vrtkavá. Mohli bychom pozorovat na jednotlivých stupních jak se opakují ty samé vzorce, jaké diagnózy nemoci v rodině dostávají a s jakou železnou pravidelností se opakují. Alarmující je to více než zjevně avšak pro toho, kdo stojí vně a ne v kotli tohoto příběhu.

K životu patří smrt a kdo ji nepřijímá, ten nežije. Smrt není jen fyzický konec života, ale i pochování jistých etap během života samého a fáze, které jsou přirozeně dány je třeba ctít. Ano po každém jednom skončení přijde prázdnota a stesk, avšak jen proto, aby mohlo něco nového začít. A co je hezčí vidět než kvetoucí mládí a autentické stáří? Snad už jen žít svobodný život nezatížený zhoubným musem a žitý proto, aby měl někdo jiný možná radost.

"Neztrácet naději!"

4. února 2018 v 23:43 | Petr Jáchym
Není třeba ztrácet naději v to, že hulvátství a zlo, které se nyní v tak masivním měřítku objevuje ve společnosti má svůj význam. Je třeba si uvědomit, že každý má jistý díl toho, co vidí kolem sebe v sobě, jelikož je součástí a tím spolutvůrcem oné společnosti. A je pravdou, že to, co nás vně tolik irituje je přesně to, co máme v sobě nejhlouběji ukryté a nechceme se s tím ztotožnit.

Je vždy důležité mít stinné aspekty na očích a vidět, jak jednají a kam míří jejich kroky. Jen tak s nimi můžeme být ve spojení a jen tak je můžeme skrze konflikt z toho plynoucí integrovat do svého života. Bez nich bychom nebyly celistvými.

Nacházíme se v době, kdy intelekt, který již po nějakou dobu vládne světem si moc neví rady co dál. Máme vše dokonale vymyšlené, naplánované, avšak nemáme sebe. Velmi mnoho lidí se pocitově necítí a tak neví, co se v nich odehrává - což je ohrožující. Ale je to procesně v pořádku, neurvalostí se ozývají ty funkce lidské psychiky, které rozum zahnal do kouta. Jedná se především o cítění, pocitovou funkce, bez které se velmi špatně rozlišuje a která koření život pravostí.

Není třeba se bát, že by si nenašla cestu na světlo, není v lidské moci něco takového ovlivnit nebo potlačit, naopak toto je zcela autonomní proces. Čas je již těhotnými novými zítřky z nichž se zrodí nové uskupení duševní oblasti. Pokořen bude intelekt a nastoupí nové vědomí, které bude plnější a spektrálnější než to současné. Bude to náročné a nevybíravé období v němž se tyto změny budou odehrávat.

Je to přesně síla lidské naděje, která povede mnoho doposud pocitově slepých duší k tomuto cíli. Budou cítit instinktivní smysl v následování přirozeného varu, který se v nich bude udávat. Bude však v mnohém záviset na poměru dobra a zla v tom, kdo bude lidskou společnost ovládat. Doba si bude žádat účast jednotlivce na tom, aby v sobě našel sílu, skrze sebe rozlišit co je dobré, co špatné a pode toho se choval. Jen tak si udrží svou tvář a hodnotu do dalšího života.

Rozumový ráz zažije velké otřesy a ukáže se mnoho špatného, které svou jednostranností zapříčinil. Není třeba o tom přemýšlet, je to přirozená nutnost. Proto bude třeba prvotně přihlédnout k procesu jako celku a nehledat v maličkostech smysl celosti. Člověk je tvor omylný, jen skrze omyly je schopen se poučit a z poučení se dostat do lepšího světla.

Dobro se vždy ukáže až po tom, co bude nejhůře a nejtemněji. To je zákonitost a mnohokrát ověřený princip na světě platný. Je však třeba mít na paměti, že naděje umírá poslední a proto je třeba se jí do poslední chvíle držet a následovat ji. V okamžiku, kdy i ona pozbude smyslu sama ukáže na nutnost opuštění i jí a pobídne člověka přejití do nového nastavení.