Březen 2018

Život ve vzpomínkách

15. března 2018 v 19:48 | Petr Jáchym
Lidský život je jako přechod přes horu, na jejímž úpatí sníme o tom být už nahoře, když jsme nahoře, tak se kocháme a zdráháme sejít dolů, jelikož víme co nás dole čeká. Ať dobrovolně či ne, tuto cestu bude nutno projít.

Minulost pro člověka ve středním věku života hraje velikou roli, protože je již hodně bohatá na vzpomínky, které ji tvoří…ego se jimi rádo opájí a vytahuje především ony heroické kousky. Ego minulost miluje, jelikož z ní může čerpat a může se za ní schovávat nejen proto, že je to něco co již prokazatelně bylo. Avšak život kupředu si žádá přechod přes vrchol hory a ten je bezesporu jedním z nejnáročnějších etap života. Jeho náročnost tkví v tom, že člověk je již dostatečně vědomí na to, jak se proces bude dít, jeho síly nejsou již tak nezištně automatické jako dříve a on tedy musí vědomě přidat ruku k osudovému dílu.

Je však mnoho lidí, kteří se zdráhají tyto kroky aktivně podstoupit a raději se uchýlí ke své minulosti, v níž mají jistotu jak se věci měly, mohou se jimi neustále dokola ovívat a dokonce si minulost upravovat. Tráví tak život ve vzpomínkách, pro něž nevidí svou stagnaci. Ta je zatím netrápí, jelikož žijí své období spokojenosti a štěstí, jak ho sami nazývají.

V důsledku však žijí blud a plni strachu, který viděli v přechodu na druhou stranu, kde by byla nejistá budoucnost, kde by se minulost prověřovala, vážila a prosívala, kde by ego mělo mizivý význam. To je ohrožuje a tak se nechtějí na tuto stezku vydat. Tudíž sedí na svých kamenech se svým okolím, v němž všichni žijí ve vzpomínkách, které si předávají a zarůstají mechem. Urputně se drží svých kamenů v proudu, jemuž si přivykli vzdorovat.

Je až pozoruhodné jak častý je toto jev, v jehož průběhu vidíme zralé muže a ženy v adolescentním vývojovém stádiu duše, kteří nejsou krom svého fyzického vzhledu autentičtí se svým věkem. Jak žalostný je to pohled na starce, kteří nemají reflexi na to, kdy je třeba být již nachystán na odpočinek nutný k odchodu z tohoto života.

Pokud je však něco časté a často viděné stává se to normou a my již můžeme vnímat, jak je na tom díky výše uvedenému lidská společnost, kolik ne-autentických jedinců zde chodí a jak početná je kolonie tvorů lpících na svých zažitých pořádcích. Je jistě na každém člověku jak se svým životem naloží, avšak žít pouze ve vzpomínkách a lpět na nich je cesta, která již byla, tudíž nikam nevedoucí. Život duše člověka si žádá cestu vpřed, chce růst tím, že se postaví výzvám a nejisté rozmanitosti toho, co ji čeká. Jen tak, bude člověk autentickým a bude kvést nejen on, ale následně i celé lidské plémě.

Maska

6. března 2018 v 23:07 | Petr Jáchym
Maska je naší součástí, vnímáme ji jako náš obličej s jeho výrazy a mimikou, které užívá. Je to něco, čím se člověk presentuje z nitra směrem k vnějšímu světu.

Je tolik masek, kolik je v lidském životě okamžiků. Maska je totiž primárně otiskem naší duševní stránky a ta je neustále měnícím se veličinou. Člověk, aniž by si musel nutně být vědom své masky reaguje každý den jinak v důsledku svých nálad. Reaguje jinak na prostředí, které je mu známé a jinak na prostředí, které nezná a proto si v něm může být nejistým. Jinou projekční masku má mezi svými bližními a mezi těmi, s nimiž cestuje do práce, atd. atd.

Maska je velmi detailně vypovídajícím ukazatelem toho, jak na tom duše daného jedince je. Díky jejím rysům a niancím, které se proměňují můžeme o člověku mnoho vypozorovat, avšak nikdy se v ní stejně úplně nevyznáme. Jelikož duše je nekonečnou veličinou, stejně tak lidská maska nebude nikdy jasně čitelnou. Tudíž jako se nikdy plně nepoznáme, stejně tak si nikdy nebudeme moci být jisti tím, že známe svou masku.

Naše maska s námi roste, ona ukazuje světu jací jsme. A my, kdož se ji snažíme aktivně poznat a být si alespoň do nějaké míry vědomi toho jaká gesta, jaké výrazy a mimiky budou v tu či onu chvíli užity…jak zareagujeme na toho nebo onoho člověka, jaký výraz budeme mít v té či oné situaci víme jak nesnadná disciplína to je ji zachytit. Nicméně o to v životě jde - do maximální nám možné míry se poznat a vědět o sobě tolik, abychom se sebou byly schopni žít.

Právě v tom hraje maska jistě velikou roli, jelikož je to přesně ono co vidíme v zrcadle, dává nám tvar a rysy. Mnozí lidé vědí, jak těžké to je, když je třeba nosit nějakou nutně vypadající masku pro své okolí nebo pro pracovní post. Jak vyčerpávající je tato hra s maskou pro ty, kdož se bojí z jakéhokoli důvodu být autentickými.

Je jistě mnoho těch, kdož si své masky vůbec nejsou vědomi a není to špatné, jsou prostě takovými lidmi a do jisté míry se jim dobře žije, avšak každému se dříve nebo později stane, že na sobě nebo někom blízkém zaznamená jinou tvář než tu, kterou je zvyklí vídat a kterou se domníval, že tak dobře zná. Jak na to zareaguje je věc druhá.

Důležitým aspektem lidského života je se poznávat, vědět o sobě, o svých činech a o tom jak bude v danou situaci přibližně jednat. Abychom svou masku mohli poznat bude nevyhnutelných pár důležitých úvodních kroků…prvním z nich je si přiznat, že vůbec něco takového za oponou existuje a pak si dovolit poodhalovat niterné slupky, ze kterých je každá maska utkána a vzývat duši ze svého nitra do vědomého života a tím se stávat autentickým i ve své tváři.