Květen 2018

Mých pět nej

31. května 2018 v 23:04 | Petr Jáchym

Jako má Země čtyři světové strany a jsou na ní v přírodě zastoupeny čtyři živly, tak jsou v člověku čtyři základní stavební pilíře jeho duševní stránky…těmi jsou: myšlení, vnímání, cítění a intuice.

Pátá substance je pro Zemi ona sama, která vše nad sebou zaštiťuje a dává sobě samé vnitřní řád v rozložení sil a pnutí na každou svou stranu rovnoměrným způsobem, aby její chod měl konstantní dynamiku. V případě přírody je to opět sama příroda, která opanovává své prvky v jeden smysluplný celek, jenž svou silou konstruktivně uvádí živly v pohyb a dává jim mantinely jak se budou uplatňovat.

Pro člověka je tím pátým elementem on sám. Přesněji jeho bytostné Já, které objeví při práci na své vnitřní krajině. Je to složka, která je nejvyšším možným výdobytkem a bezprecedentní dividendou na cestě životem. Je to ono já, které zaštiťuje svůj funkční systém výše zvýšených funkcí. Ono je původně uvedlo v nevědomém stavu do pohybu, ono bylo hybnou silou, která dovolila práci na jejich kultivaci a rozpoznávání jejích jednotlivých daností a je to opět ona síla, která je bude držet ve smysluplném nastavení tak, aby vedla jejich koexistence k progresu člověka na cestě životem.

Mít svých pět nej v tomto duchu jako korunní metu je předpoklad k životu plném mocných zlomů, silného prožívání obou pólů své duševní podstaty…je to stav, v němž člověk vnímá vše, co se kolem něj udává a dává mu prostor svobodně na to reagovat.

Harmonie není vykonstruovaný stav pseudo štěstěny nebo nějakého esoterického poblouznění, není to ani modla k něčemu kdesi nad námi v oblacích. Je to stav, který je finálním produktem po niterné a dlouhé práci na svých pěti bodech, které člověk obsáhne celou svou duší, celým svým bytím a podstatou žití. Harmonie se rodí z původní disharmonie, na to je třeba vždy brát zřetel.

Mých pět nej je něco jako nejvzácnější poklad, je to něco, co si musíme chránit a mít v to absolutní víru. Ta se nerodí z toho, že by nám to někdo řekl, ale z důvěry, kterou jsme si procesně vytvořili za dobu vytrvalé práce na sobě samém. Pro člověka, který dosáhl těchto v pravdě vysoce abstraktních bodů je automatické, že se řídí tím co má v sobě a ne tím, co mu hlásají jiní. Mnohdy ti, kdož mluví mnohdy jen proto, že sami trpí méněcennou nespokojeností se sebou samým. Z toho plyne v důsledku velká osamělost a nepochopení okolí, ale to vše je vykoupeno pocity jako je smysl, celost, síla bytí, zakoušená hluboká radost a pocit štěstí ve své pravé podstatě, jenž je nezprostředkovatelná a nepřenosná.

Začátek a konec

25. května 2018 v 16:58 | Petr Jáchym
Není začátků bez konců a konců bez začátků, kterými se celý cyklus opakuje. Vše na Zemi je v oběhu a jde po eliptické ose od svého konce k dalšímu přes nutný začátek. Jen mi lidé se mnohdy bráníme této procesní danosti a chceme lpět na mezistupni, který jsme si stanovili jako přijatelný.

Avšak vše kolem nás se neustále pohybuje a mění ať si to přejeme či uvědomujeme nebo nikoli. Ten, kdo se zapojí a dá průchod této přirozenosti zažije nevídané. Bude prociťovat neustálý pohyb v sobě samém a neustávající proud, na němž proces plyne jako přirozený abstraktní produkt. Mezníkem k tomu však je nechtít a nelpět na získaném.

Na každém začátku jakéhokoli příběhu má člověk vnímání zastřeno euforií, která jak se časem mění a proměňuje prochází až do fáze agónie tím, jak se její smysl odžívá a čerpá. A to jen proto, aby mohly nastat nové zítřky, nové začátky a z nich nutně výchozí body pro další progresivní růst pro toho, kdož daný stav zažívá. Mnohdy je to však strach a dezorientace v kritickém bodě, kde se člověk zacyklí a pak nemůže postupovat s procesem dál. Ten se v něm kupí a přináší mnoho nepříjemností, mnohdy i zásadní stop stavy v podobě ne-mocí.

Je jisté, že člověk nacházející se v silných stavech, kterými ho osud zkouší kolik odevzdá na oltář života nevidí nic než svou momentální beznaděj. Avšak je třeba důvěřovat a mít víru v to, že proces má nějaký začátek a konec, plynoucí na vlně jistého druh nad smyslu. Existuje krásná příměra: "Co housenka vidí jako konec světa, to mistr nazývá motýlem."

Ano housenka opravdu bude muset projít svým koncem k novému začátku, který bude velmi odlišný od stavu, ve kterém se nacházela před nutnou změnou, kterou jednoduše vykonala proto, že je to její biologická oddanost. Dobrovolně uposlechne to, co je jí geneticky dáno a vydá se vstříc procesu, který jí bezesporu přinese bolest a smrt, ale i znovuzrození v podobě proměny do nového tvora, který je tolik odlišným od toho, čím byla předtím.

Kde máme my lidé tyto přirozené vlastnosti, jak daleko jsme se od svých začátků odchýlili a s jakými výstupy a pokroky míříme ke svým koncům, ať už malým nebo velkým? Stáváme se lepšími tvory než jsme do života přišli nebo nikoli? Tyto odpovědi si každý jistě nejlépe zodpoví sám před sebou, ve skrytu své duše. Pravda je však taková, že ti, kdož se věnují práci na své duševní obrodě a procházejí svými stavy od začátku do konce mohou zažít mnoho zajímavých životních situací a jejich život je po celou dobu procesu protkán hlubokým smyslem bytí, o který zdá se v lidském životě běží.

Co je to štěstí?

11. května 2018 v 18:06 | Petr Jáchym
Štěstí je duševní stav, který čerpá svou sílu z rozporu protikladných sil působících v lidském nitru. Jedná se o stav, kdy člověk dochází díky své síle, vůli a víře k scelování, k jednotnějšímu nastavení než měl před tím, než se složky v něm daly do pohybu.

Jednoduše řečeno jen ten, kdo je nespokojený a nešťastný do takové míry, že neví kudy kam dá ve své beznaději průchod procesu, který v něm po léta zrál a vedl ho přesně do tohoto bodu. Jakmile bude daného bodu dosaženo a člověku tak dáno, aby nahlédl na svou bídu a beznaděj bude mu zároveň dána síla tento stav změnit. A tím započne proces proměny.

Staré moudro východní filozofie říká: "Neexistuje cesta ke štěstí, být šťastný je tou cestou." Toto je velmi silný a zásadní fakt, který říká vše. A sice to, že se člověk musí začít cítit na to, aby poznal, že je šťasten. Jenže pro nás lidi ze západní polokoule těžko dosažitelný a proto i bolestivý díky mnoha vnitřním obranám. Avšak bolest k procesu psychického vývoje patří.

Každé zjištění, že cesta, která byla ušlá má v sobě části, které byly špatné, zbytečné, bolestivé a zdánlivě nikam vedoucí je důležité. Je to přirozený stav věcí, jinak by se člověk nenaučil růstu, kdyby nepodstupoval různé zkušenosti a kroky v nichž udělal chyby. Ano zbylá část cesty byla řekněme šťastná, příjemná a plnohodnotná. Avšak cítili jsme u toho opravdu stav plného štěstí nebo je to jen domněnka mozku, který musí k přemíře negace přiřadit hned nějaké dobro jen proto, aby si uhájil svou moc nad lidskou duší?

V mnoha případech je tomu tak, že člověk jde životem a koná více či méně vědomě to, co mu nachystalo okolí, co by bylo dobré kdyby dělal. Pak přestoupí do pozice rodiče a spadne do soukolí vydělávání peněz pro děti, na bydlení, auto atd. Ani v jedné z epizod si své štěstí nestačí uvědomovat a tak běží ve vytyčeném kolečku než zakopne. A přesně toto zakopnutí mu napoví, že dosavadní běh je vysilující a v mnohém nešťastný.

Být šťastný je velká disciplína, která aby byla zakoušena má několik nutných daností: nic nechtít, být přítomen ve svém konání a jednání, přijmout rozpor jako nutný fakt a nebojovat proti němu…nevzpouzet se procesu tím, že si budu něco vymýšlet a přát. Štěstí se nedá vymyslet, vypřát ani koupit…štěstí se dá získat pílí, vůlí a vnitřní silou, kterou člověk najde v sobě v době utrpení do něhož se propadne.

Štěstí je život, zaznamenávání věcí, které jsou okolo nás a radost z prostého bytí nezištně a plně. Je to stav, který roste úměrně lidské oběti, která je na jeho oltář položena. Nikdy nebude dáno větší než si člověk zaslouží a než je momentálně schopen na svých bedrech nést. Šťastný bude ten, kdo pozná tuto nezměrnou veličinu, která je všude kolem nás, avšak okusí ji pouze ten jehož konání bude hodno čerpat z tohoto pokladu.

Princ na bílém koni

5. května 2018 v 17:05 | Petr Jáchym
Jak mocná a krásně znějící iluzorní chiméra, kterou se opájí stále dokola celé generace, především ženy. A sice, že on, ten pravý princ přijede na bílém koni, vyzvedne ji do svého sedla a budou spolu žíti šťastně až na věky svých věků.

Přesto tomu tak do jisté míry může být, ale k tomu je třeba aby ona princezna přidala ruku k dílu, jelikož dokud ona sama nepozná své nitro, tak nikdy nikdo takový nemůže přijet.
A kdo je vlastně ten princ a princezna? Jsou to stránky nás samých, tedy naší duševní stránky, které projikované navenek poutají to, co je jím vlastní. Pozornému čtenáři tak již nyní může dojít, proč se ani princ, ani princezna neblíží.

Pravda je stručná a krutá, mnoho z nás není princi ani princeznami, ale něčím, co samo neví o své existenci a nemá ponětí, kdo řídí jejich koráb, který se řítí na útes v době, kdy ten v němž se tyto procesy odehrávají lpí na svém obláčku a sní o princi na bílém koni…a dokonce ho již i vidí. Ano tak mocná je iluze a zatemnění lidské psyché.

Na to, aby člověk našel uvnitř sebe aspekt princezny v případě muže a prince v případě ženy musí strčit hlavu hluboko do svého nitra, poznat všechna zákoutí a vyčistit tu mnohdy silně čpící stoku kalu, který se za roky usazoval. A buďme si jisti, že něco tak skvostného jako je jeho eminence princ/ezna se ukrývají až v nejzazším koutě oné nádoby. Tuto privilegovanou složku pozná jen ten, kdož rozvine nesmírnou sílu a vůli, odolá mocného zápasu se sebou samým a složkami v sobě proti němu stojících.

Tento boj je jedinou možnou cestou od iluze k realitě. Jen tímto způsobem si člověk jako každý hrdina z pohádky zaslouží toho, kdo mu náleží právě proto, že zdolal nespočet zdánlivě nemožných úkolů. Projevil svou vůli, oddanost a důvtip.

Avšak není to nikdy tak, že by jeden se snažil a druhý ležel. I princezna musí dlouho čekat než se najde onen hrdina. Ona v osamění prochází pocity méněcennosti, tlaku okolí a musí ustát svou silou to, co se v ní rodí, aby byla schopna spatřit svého hrdinu. Mnohdy trpí momentální nevyléčitelnou chorobou, je malátná a slabá. Jen tak, že najde dialog s princem v sobě samé může on do království přijít a následně zdolat nelehké úkoly při nichž i ona sama ve své nejistotě jen a jen doufá.

Pohádky mají velký význam a jsou přesně odrazem toho, co lidská tvořivost v podobě těchto mýtů zachytila působivě do příběhů, na nichž se zrcadlí pochody a děje udávající se v lidské duši. Budiž jsou nám světlem na cestě ze tmy.